Běžící muž s Arnoldem nepatří mezi ty nejuctívanější adaptace knih Stephena Kinga, vlastně spíš naopak, a to hlavně proto, že s knihou nemá moc společného. Bylo tak asi jen otázkou času, než to zkusí někdo podruhé, a tím někým se letos stal Edgar Wright, který si s sebou přivedl i Glena Powella, Joshe Brolina a pár dalších známých herců, aby s tou dystopickou předlohou zkusili něco zajímavého provést. Výsledek? Na základě dojmů i ohlasů ze světa překvapivě rozpačitý, zatímco někteří jsou totiž vcelku spokojeni, jiní z kina odcházeli až nečekaně otrávení. Kdo je kdo teď můžete rozkódovat níže:

Jak to vidí Mr. Hlad:

Původní Běžící muž nebyl žádná pecka ani v době uvedení, ani teď, i když dnes dovede pobavit přestřelenými záporáky a nádherně bizarní 80s atmosférou, takže nová verze by teoreticky neměla nikoho urazit. No ale bylo by fajn, kdyby vypadala jinak než to, co nám dodal Edgar Wright. Nový Běžící muž není prakticky ničím zajímavý film, pokud tedy nepočítám fakt, že má bůhvíproč přes dvě a čtvrt hodiny. Akce je přinejlepším rutinní a postrádá nápady i drive, kterými se režisér proslavil, a i falešná přestřelka z Wrightova Spaced je zábavnější než cokoliv, co uvidíme tady. Jo, hodně to bouchá a hodně se tam umírá, libovolná marvelovka však nabídne nápaditěji natočenou akci. 

Pokus míchat to celé se satirou navíc vyznívá často do trapnosti, protože kritika médií, manipulace a lidí, co sedí u televize a nechávají si vyplachovat mozek volovinami, je tu povrchní, až primitivní. A postupem času jsou pokusy o nastavování zrcadla ve své hlouposti a očividnosti spíš směšné než cokoliv jiného. Glen Powell navíc neví, jestli má hrát muže z lidu, hrdinu, sympatického darebáka nebo všechno dohromady, a finále by snad ani nemohlo být méně uspokojující. Když to vynecháte, nestane se vůbec nic.

Jak to vidí crom:

Běžící muž Edgara Wrighta vám přináší všechno, co od dystopického sci-fi z ujeté budoucnosti můžete chtít – sympatického hrdinu z lidu, excentrickou zápletku, spoustu akce a k tomu ještě vtipnou satiru parafrázující čím dál větší bizarnost multimediální zábavy pro nejširší masy. A ve všem se mu daří dotáhnout výsledný dojem nad hranice očekávání. Zapomeňte na bizár s Arnoldem, který nefungoval ani jako bezduchý akčňák, ani jako sci-fi a už vůbec ne jako satira. Wright dává do snímku veškerou svou hravost a dravost, jakou předvedl ve Scottu Pilgrimovi nebo Baby Driverovi, a výsledkem je 137 minut čiré zábavy, kde se hlavnímu hrdinovi pořád něco děje a vy si budete přát, aby tahle reality show pokračovala dál.

Především se ale Wrightovi podařilo vykreslit dystopickou budoucnost tak, jak by klidně mohla za par let či desetiletí vypadat. Zapomeňte na nesmyslný koncept Hunger Games, ze kterého celou dobu křičela do očí bijící samoúčelnost. Běžící muž sice (úmyslně) postrádá větší hloubku a v jádru funguje jako velmi zjednodušený příběh o chlápkovi se srdcem na správném místě, nicméně je to právě tahle žánrová lehkost, s jakou Wright kope do rozkroku konzumní společnost celodenně visící na tom nejpofidernějším obsahu sociálních sítí. A dělá to stylem, který je schválně poplatný tomu, co kritizuje. Za mě jednoznačně palec nahoru.

Jak to vidí do_Od:

Z nejnovějšího Wrighta nejsem nadšený, to ale imho nikdy nebylo ani na stole. Britský šikula si za mě s The Running Manem zvolil látku, u které se ten balanc mezi sociální kritikou a akčním spektáklem s prvky humoru trefuje jen velmi těžce, já jsem ale přesto s výsledkem v rámci možností spokojený, protože jsem dostal přesně to, co mi nenápadná kampaň slibovala, a na co jsem se proklatě těšil. Tedy nadprůměrné wrightovské řemeslo, krásně zpracovaný futuristický svět s uvěřitelným a funkčním designem, charismatického tahouna v podání Powella, jemuž jsem kupodivu věřil tuhle jeho novou konstantně přinasranou nabušenou polohu až překvapivě snadno, i zábavnou akci a svěží tempo, díky nimž mi těch necelých 140 minut v kině náramně uteklo.

Můžeme se samozřejmě bavit o tom, jak moc se daří, nebo naopak nedaří Wrightovi dávkovat ten přesah, stejně tak bych měl pár výtek k finále nebo mírně ilogickému chování záporáků v pár klíčových momentech, když si ale vzpomenu, jak jsem trpěl u posledních filmů Matthew Vaughna nebo Guye Ritchieho, jsem za Wrighta o to radši, protože všechno, co mě sralo na filmech jako Argylle, The King´s Man nebo Operace Poštmistr a Fountain of Youth, je v The Running Manovi vyladěno do dokonalé rovnováhy, takže to nikdy není moc přepálené, ale zároveň tomu v žádný moment nedojde šťáva. Nikdy si nepřijdu, že se mnou scénář zachází jako s hlupákem, ale zároveň to pořád má ducha old school akčních výplachů, na kterých jsem v dětství vyrůstal. Za sebe tak dávám taky palec nahoru.

Recenze přistane v nejbližších dnech.