Od posledního filmu režisérky Kathryn Bigelow uběhlo už osm let a už se nám po ní docela stýskalo. Držitelka dvou Oscarů za Smrt čeká všude, autorka skvělého Třicet minut po půlnoci a kultovních pecek Bod zlomu a Zvláštní dny se teď přestěhovala na Netflix a její novinka Dům plný dynamitu lákala na velké drama, při kterém možná půjde o osud světa. Na Ameriku totiž někdo vypálil atomovku. Povede se zabránit katastrofě? A jak budou Spojené státy reagovat? A hlavně – jak se nám to líbilo? 

Jak to vidí Rimsy:
Je to chytré, je to napínavé a je to svým způsobem i strhující. Kathryn Bigelow využívá svých bohatých zkušeností k tomu, aby úspěšně klamala tělem. Zatímco zpočátku může Dům plný dynamitu působit jako patriotická agitka zobrazující, kterak americké instituce operující mimo zraky veřejnosti šlapou jako dobře namazaný stroj, s postupující stopáží a prokutáváním se výš v přísně strukturované hierarchii se stále výrazněji ukazuje humanistické poselství, provokativně ukryté v nervy drásajícím thrilleru. Žánrově uspokojivá katarze se nedostavuje, namísto toho Bigelow znepokojivě připomíná, na jak vratkých nohách stojí i ty zdánlivě nejbytelnější instituce a že chladně racionální rozhodování probíhá nejméně v těch momentech, v nichž by ho bylo potřeba nejvíce.

Formát tří úhlů pohledu by rozhodně mohl být dotaženější a některé dialogy a momenty nepůsobí napodruhé či napotřetí dostatečně „jinak“, aby obhájily své místo ve vyprávění; výsledku však nelze upřít působivost, jež sympaticky roste s přibývajícími minutami, a také zdárné naplnění konceptu, stavícímu poselství nad žánrová schémata, což je divácky méně příjemné, ale o to smysluplnější.

Jak to vidí KarelR:
Dům plný dynamitu jsem záměrně viděl bez toho, abych si vyspoileroval jeho strukturu nebo zakončení, a možná i proto hlásím zklamání. Trailer mi sliboval napínák s extrémně třaskavou zápletkou, Kathryn Bigelow se mi ale rozhodla ukázat vztyčený prostředníček a dát mi jen repetitivní opakování té nejočekávanější verze podobných událostí bez tolik potřebné tečky. Vážně jsem nebyl šokovaný z toho, že se lidé tváří v tvář velkému problému chovají jako lidé, a to je doslova úplně všechno, co film nabízí. Po skvělé první třetině mě tak příběh úplně ztratil a nemůžu se zbavit pocitu, že jde o promarněnou šanci na dechberoucí a nesmírně odvážnou podívanou. Ale… třeba dopadnete jinak, když budete vědět, do čeho jdete?

Jak to vidí do_od:

Strhující multiperspektivní thriller o tom, že na USA někdo vypálí atomovku. Jenže zrovna v tomhle případě se neví kdo, odkud, ani proč. A protože se ukáže, že zneškodnit takovou raketu je daleko těžší, než si asi většina lidí myslí, a času není mnoho, rázem tady máme daleko depresivnější bezmocnou podívanou plnou skvělých hereckých výkonů, než by asi spousta lidí čekala.

Je to v podstatě opak ryanovek. Bigelow staví na chaosu, blbých náhodách i absenci jasných a jednoduchých voleb. Což z toho naoplátku dělá vrcholně autentický zážitek, protože přesně takový normální svět je. Nepředvídatelný a ovládaný lidmi, kteří jsou jen z masa a kostí. A to ještě v tomhle filmu, jakkoli je apolitický, vládnoucí partaj působí navenek schopně a inteligentně – přesný opak té skutečné.

V takovou chvíli, kdy osud světa opravdu začne viset na vlásku, resp. na rychlém jednání pár vybraných lidí, se tak člověk nevyhnutelně ocitne myšlenkami přesně tam, kde ho Bigelow chtěla mít. Ve strachu. V napětí. A možná snad i lehce přehodnocující některé zažité pořádky. Ačkoliv tedy snímku bude vyčítána absence doslovnějšího finále, jeho přesahová údernost a subtext patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos viděl a fakt jsem rád, že si to takhle mohla Bigelow prosadit. Stejně jako předchozí Detroit, už jen kvůli těm konverzacím, které z toho vyplynou, si ten film zaslouží daleko víc respektu, než kolik se mu po premiéře dostalo.

Jak to vidí Mr. Hlad:
Dům plný dynamitu není špatný film. Ale není ani moc dobrý. Vzhledem ke struktuře vyprávění jsem měl už okolo poloviny pocit, že se téma a především forma vyčerpaly a teď jen musím čekat na konec, takže s přibývajícími minutami bohužel mizel i můj divácký zájem. Je fajn, že Kathryn Bigelow celý příběh o atomovce letící na Ameriku pojala hlavně jako drama o lidech, kteří mají jen pár minut na to, aby se srovnali s potenciální katastrofou a jejími následky, především v osobní rovině. Že to umí, ukázala konec konců ve Smrt čeká všude i v Třicet minut po půlnoci. Tady se ale až příliš brzy zacyklí a místo napětí, emocí a strhující podívané nastupuje hlavně repetitivnost. 

Dovedu si představit, že by to v téhle podobě fungovalo jako minisérie, kdy by bylo víc prostoru pro jednotlivé postavy i pro herce, kteří by mohli předvést víc emocí a trošku se jeden od druhého odlišit, ale jako celovečerák to působí celé poněkud ploše a rychle se to okouká. A já na to bohužel asi i stejně rychle zapomenu. Nadprůměrné režisérské řemeslo i herecké výkony nemohou obstát tváří v tvář nefunkčnímu a nepříliš strhujícímu ději. Závěr Nejhorších obav nabídne víc napětí a zábavy a stařičké Selhání vyloučeno mnohem víc emocí v podobně komorním podání. 

Jak to vidí imf:
Musím se přiznat, že bych si to pravděpodobně stejně užil i jako audioknihu. Kathryn Bigelow servíruje neuvěřitelně ukecaný film, rašomonsky rozsekaný na několik kapitol z různých úhlů. Aby ne, když na USA míří neidentifikovaná atomovka a času není nazbyt, takže je občas potřeba pro celovečerní stopáž natáhnout ty hodinky znovu a začít od nuly. A vlastně neskončit. Jsem překvapený, že tenhle high-concept Netflix dovolil. Že netlačil na doslovnější konec. Že chtěl, aby lidi zůstali přilepení k obrazovce a nikoliv k telefonu. Aby po skončení přemýšleli.

Je to natočené zručnou rukou, která moc dobře ví, jak s divákem manipulovat. Bigelow ani nemusí moc herce a dialogy ždímat, aby zručně obešla třaskavé téma ze všech stran. Co vám nedá jsou jasné hranice - kdo je tu hodný a kdo zlý, kdo bude odměněn a kdo potrestán. Klasické atributy nejen hollywoodských pohádek tu chybí. Happy end absentuje. Není divu, že je internet plný rozčarovaných reakcí. Všichni chtějí pointu a řád, zatímco Bigelow nabízí zrcadlo světu, který už dávno přestal ctít jedno i druhé. Welcome to the Suck!

Recenzi čekejte velmi brzy