Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu. 

---

Už zase píšeš ty podtitulky v množném čísle, lidi si budou myslet, že je to pluralis majestatis, říká mi vždycky manželka, když po mně čte první verzi. Je to dědictví let strávených v redakcích, kdy autor píše za sebe, ale i za redakci. Tak snad mi to prominete. A dneska žádná umělá inteligence. Všechno to vystřílím v úvodním odstavci, abychom si užili alespoň jeden newsletter bez apokalyptických zpráv o tom, že Google zavedl nové A.I. funkce do vyhledávače a také vylepšený generátor videí Veo 3.1, druhá Sora nabízí generování až třicetisekundových videí a storyboarding. Tiskové agentury zveřejnily video ledních medvědů, kteří se utábořili na opuštěné ruské výzkumné stanici za polárním kruhem. Dvakrát je v té zprávě zdůrazněno, že jde o skutečné, autentické záběry a nikoliv o vygenerovaný meme. Nevěřte nikomu. To, že jsou lední medvědi praví, ještě neznamená, že po vás nejdou!

Myšák a původní tvorba

Kdy naposledy natočili u Disneyho původní hraný film? Já vím, tradičně dloubu do vosího hnízda, které vyústí v lamentování nad tím, že žebříček kasovně úspěšných filmů sezóny vedou jen samé sequely a rebooty. Nebo možná připomínám z dálky odhadnutelný neúspěch Tron: Ares. Já mu fandil do poslední chvíle, jakkoliv jsem tipoval, že si v kinech na svůj rozpočet nevydělá. Tolik lidí se mě ptalo, proč to Disney točí a proč tam hraje Leto, že bych to ani na prstech obou rukou nespočítal. A přitom to spolu souvisí.

Jared Leto ten projekt tlačil dopředu hrozně dlouho. Původně jsem si myslel, že má prostě jen dobrého agenta (a skutečně má), ale taky je velký kamarád se Seanem Baileym, který od roku 2010 šéfoval disneyovské hrané tvorbě. Právě s ním dovedl Tron: Ares od původního nápadu (nižší rozpočet, úplně jiný scénář) k přepracované verzi se svou maličkostí v hlavní roli a na postu producenta. Celé mu to vyneslo dost možná i deset milionů dolarů, ale byl to zároveň Leto, kdo bombardoval marketingovou kampaň, protože na něj vyplavalo několik obvinění ze sexuálního obtěžování. Tak či onak, Sean Bailey už u Disneyho nepracuje, takže Tron: Ares byl tak trochu dědictví předchozího režimu, s nímž se muselo studio vypořádat.

Ale k úvodní otázce. Schválně jsem si nechal vyjet všechno, co Disney za poslední léta vyprodukoval. Pak jsem odečetl animáky, kde přeci jenom není o původní nápady nouze, zvlášť u Pixaru. A začalo to být… archeologické. Stránku za stránku, rok za rokem jsem nebyl schopen dohledat skutečně původní nápad. Bylo tu pár koprodukcí i vyloženě malých filmů, ale opravdový blockbuster? Start nové IP? Ani v téhle, dokonce ani v minulé dekádě, dámy a pánové.

První semínko originality najdeme v roce 2007, kde jsem našel Enchanted alias Kouzelnou romanci. Fantastickou pohádku, která měla mimochodem v původním scénáři náznak Pretty Woman, což je další “disneyovka”. Uvozovky jsou na místě, protože je z produkce Touchstone, kde Disney vyrábí trochu dospělejší tvorbu. Pretty Woman byla tehdy velkým riskem, ale globálně utržila skoro půl miliardy dolarů. O něco méně než nejúspěšnější touchstonovka Armageddon, o něco víc než následný Bayův film Pearl Harbor. Ale o tom zas někdy v ohlížení, přece jenom má letos Pretty Woman krásných pětatřicet.

Enchanted se přepisoval, střídavě přicházel o hvězdy i režiséry, aby z něj nakonec vznikla roztomilá pocta disneyovským pohádkám, která už nebyla eRková, stal se z ní skoro muzikál a dokonce bych začal i rozporovat originalitu, protože těch odkazů na pohádkové disneyovky je tu tedy hodně. Ale budiž, pokud to porota uzná.

Pokud ne, tak ještě nabízím National Treasure alias Lovce pokladů z roku 2004. Je to v podstatě civilní jonesovka, ale Nicolas Cage pátrající po obřím pokladu je vlastně fajn. Stomilionový film si skoro sáhnul na čtyřnásobek, vygeneroval průměrný sequel o tři roky později. A to je podle mnohých fandů poslední disneyovská snaha o originalitu. Není divu, že právě National Treasure je často zmiňován jako symbol konce myšákových snah o produkování původních nápadů. Vždyť si vystačí s katalogem princezen, animovaných postaviček, případně mohou koupit knižní, komiksové, videoherní či jakékoliv jiné předlohy.

Od roku 2013 Jon Turtletaub, Jerry Bruckheimer i Nicolas Cage ujišťují fanoušky, že třetí National Treasure je na cestě. Že se to zlomí, oni Disneyho přemluví a bude se natáčet. Jenže Bruckheimer zároveň dodal, že Disney je momentálně nastavený jinak. Raději natočí pár zaručených hitů a bude oprašovat rodinné stříbro, než aby zbytečně riskoval. Jeho slova se naplnila, když IP refresh proběhl prostřednictvím mizerného a rychle zrušeného seriálu na Disney+ (bez Cage), nikoliv skrz oficiální sequel. Ono je asi levnější natočit za sto milionů seriál, než dát skoro dvojnásobek na plnohodnotný blockbuster.

A dost možná rozumnější, jak si Bruckheimer plně uvědomuje. Druhý film stál 130 milionů dolarů. Přičtěte si k tomu padesát, sedmdesát za reklamu a jste na kulatých dvou stovkách. Z kin utržil 460 milionů, což je po odevzdání podílu kinařům bratru 230. Tak jste “vydělali” třicet milionů… gratulace!

Co může za tenhle disneyovský obrat? Zeptejte se režiséra Jona Turtletauba a producenta Jerryho Bruckheimera, dvou strýčků National Treasure. Ti v následujících letech studiu předhodili Prince z Persie a Čarodějova učně, dva ukázkové propadáky, kvůli nimž Disney definitivně na podobně riskantní legrace zanevřel. Z mírné nervozity a zmatení “co teda teď budeme točit” pak vzniknul Tron: Legacy (heh), ale zejména John Carter a Lone Ranger, jedny z největších disneyovských propadáků.

Tak se na to Disney oficiálně vykašlal, naštěstí se trochu zahojil na Frozen coby překvapivém hitu, a v následujícím roce poslal do kin Maleficent. Hrané pohádky byly začátkem velké renesance, jištěné po finanční stránce příjmy z pixarovek a marvelovek. V roce 2015 si to ještě pojistili návratem Star Wars a zase bylo (chvíli) dobře. Nic jiného než návraty ale od strýčka Igera pro jistotu nečekejte. Cokoliv “původního” v kinech je z produkce Foxů, cokoliv zajímavého na Disney+ je z produkce Hulu/FX.

Apple TV plus mínus

Apple už láká na F1 na své streamovací platformě a přidává, nebo spíše ubírá, malý detail. Apple TV už je bez pluska, prostě jen Apple TV. Bude se jmenovat stejně jako hardware, který firma produkuje, a pokud jste měli radost, že každá druhá streamovací platforma se jmenuje něco+, protože se to dobře pamatuje, tak… sorry.

Jinak víceméně beze změn, Apple podle nedávného rozhovoru se šéfem streamovacího oddělení neplánuje žádné prudké kormidlování - dál nabídne původní a dobře zaplacenou tvorbu, bude lákat výrazné tvůrce a pokračuje se snahou stát se dalším HBO. Tím respektovaným a obdivovaným z devadesátých let. Asi.

Žádná čísla odběratelů nebo plány na jakékoliv expanze, to je pohádka určená jen pro uši investorů a akcionářů. Ale protože účty se platit musí, na americký trh vstupuje nový bundle Apple TV + Peacock. Ano, dostal jsem tam zpátky to plusko. Za výhodné peníze můžete mít obě služby, což je pro nás jako Evropany irelevantní, ale Universalu se to zjevně vyplatí a Apple tak přijde k novým duším, které zoufale potřebuje, ačkoliv to nechce přiznat. Dobrou zprávou pro Hollywood nicméně je, že to Tima Cooka stále ještě baví, takže bude co točit a za co utrácet.

Kluk z plakátu

Není to tak dlouho, co jsme tu řešili smrt posterového čaroděje Renata Casara, a dnes bohužel musíme zamávat i zřejmě nejslavnější ikoně plakátového nebe. Drew Struzan a jeho rukodělné plakáty k lucasovkám a spielbergovkám, to je pojem, který dodnes zdobí nejeden pokojíček, nebo spíše kancelář, byt či dům. Plakáty, na kterých jsme vyrůstali, si v dospělosti věšíme kamkoliv. Nevyrostli jsme v obdivovatele klasických děl nebo jejich reprodukcí, protože máme pocit, že Struzanovy Star Wars, Návrat do budoucnosti nebo Indiana Jones jsou tím uměním pro naší generaci.

Těžko cokoliv dodávat, stačí se podívat na libovolné video, které ukazuje Struzanův proces, ať už jde o airbrush nebo malování olejovými barvami. Ty vrstvy, to stínování, ta hloubka a zároveň onen nezaměnitelný celkový image, z něhož přímo sálá dobrodružství. Natrénovaná A.I. na jeho 150 plakátech se vám pokusí vygenerovat něco vzdáleně podobného, ale zapomeňte na to, že byste to milovali. I kdyby tam byla vaše tvář místo Harrisona Forda.

Drew vystudoval ilustrátorství, protože tušil, že by ho to mohlo slušně uživit. Už po prvním ročníku na vysoké se ale oženil a pořídil si dítě, takže musel začít kreslit za peníze mnohem dřív, než plánoval. Za malé obnosy kreslil na trička i skicáky. Takové ilustrace mají dnes obrovskou hodnotu, tenkrát za ně Drew dostával deset, patnáct dolarů. V sedmdesátých letech začal dělat covery hudebních alb. Beach Boys, Bee Gees, Roy Orbison, Black Sabbath apod. Věhlasné kapely, ale Drew měl za jeden obal stovku, dvě v dolarech. Upozornil na sebe coverem pro Alice Cooper k albu Welcome To My Nightmare, kde je krásně vidět jeho piplačka s portréty.

Právě schopnost hezky črtat lidi z masa a kostí ho dostala ke Star Wars. Foxové chtěli nový plakát k re-releasu Nové naděje v roce 1978 a najali si Charlese Whitea III, uznávaného ilustrátora. Ten se úplně necítil na obličeje, a tak požádal Drewa o pomoc. Jejich plakát slavil obrovský úspěch a Struzan navázal s Lucasem dlouhodobou spolupráci. Od Star Wars se odpinknul k Indymu, tam si ho začal půjčovat Spielberg, pak se o něm doslechl jejich společný kamarád Zemeckis a došlo na plakát k Návratu do budoucnosti. Drewa pověst předcházela a každý najednou chtěl jeho ruku zaměstnat.

Jeho nádherné a detailní ilustrované portréty si nespletete. Blade Runner, Cannonball Run, Police Academy, The Thing, The Goonies. Kdybych měl počítat, víc těch plakátů jsem na zdi měl než neměl. A říkám plakáty, ale myslím malby. Náčrt tužkou, airbrush akrylem, dokreslování detailů špičkovými pastelkami, pak další airbrush. Struzan nakreslil i plakát k Epizodě I a Lucas si vymínil, že žádný jiný se použít nesmí. Vrátil se z důchodu, aby stvořil poster k Epizodě VII. Už v době črtání Epizody I si stěžoval, že ručně kreslené plakáty jsou definitivně na ústupu. Překlad jeho postřehu tu přidávám jako trefný epilog. Bude nám chybět, ale skrz místo na bílých stěnách našich příbytků může žít navěky:

“Miluji texturu barev, ať už jsou akrylové nebo olejové. Schopnost voňavého bílého plátna vsáknout tah štětcem nebo šmouhu uhlem. Ten moment, kdy se kapka barvy mění v drobný detail nebo nepřehlédnutelný tah. Vlhkost, co dovede zvýraznit záměr, nebo ji naopak použijete jako základ větší plochy, když ji štětcem stěhujete, kam potřebujete. Miluji, když se rozední a ranní slunko probudí barvy na obraze k životu, nebo je zahalí do oranžových tónů soumrak na jasném nebi bez jediného mráčku. Moje každodenní rutina plná doteků, pachů a neustálých proměn je tím největším darem. Kdykoliv si někdo koupí můj plakát nebo obraz, dostává možnost vstoupit do mého světa. Hmatatelného, pochopitelného a automaticky povědomého.”

Filmtech: Malá česká Sphere

Není to (zatím) filmové, ale tohle téma mi napochodovalo přímo do cesty. Byli jsme totiž (my jako rodina, nikoliv my jako veličenstvo) konečně v Planetum. A jak jsem se tu rozplýval nad lasvegaskou Sphere, tak my máme v pražských Holešovicích vlastně něco velmi podobného, leč využívaného zatím primárně na dokumenty. Několik let zavřené planetárium se převléklo do nového, zatraceně drahého, ale technologicky velmi pokročilého kabátku. Je tu hned několik evropských unikátů, což je dáno i tvarem a vnitřním uspořádáním kopule, na níž se… už nikoliv promítá, ale vysílá. 45 milionů LED na tisícovkách panelů. Rozlišení 8K, frekvence 120 Hz (aby se ve 3D dosáhlo alespoň těch 60 Hz pro plynulé vnímání obrazu lidským okem). Sofistikovaný zvukový systém ukrytý za děravými LED stěnami.

A výsledek? Vypadá to fantasticky. V úvodu se promítalo hned několik výjevů z Prahy, kdy jste si připadali, že TAM fakt sedíte. Byli jsme na představení pro mladší diváky, ale průlety kolem planet naší sluneční soustavy byly fantastické. Rád se tam podívám i na podvodní věci, protože v ukázkách vypadají famózně. Je asi jen fantazií, že by se tu někdy promítaly trailery, hrané dokumenty nebo celovečerní filmy, protože by se vše muselo ušít na míru technologii. Speciálně upravené filmy pro Sphere stojí na konverzích desítky milionů dolarů a vzájemná kompatibilita by asi byla problematická.

Jenom pro srovnání, Planetum má kapacitu cca 100 míst, Sphere ve Vegas asi 20 tisíc. Rozměrově je to Goliáš proti Davidovi, Sphere stála přes 2 miliardy dolarů, má 64 tisíc LED panelů, každý s rozlišením 16K (ovšem jsou to čtvercové obrazovky, takže jde o 16 tisíc krát 16 tisíc pixelů). Planetum každopádně stojí za opakovanou návštěvu. Vyprodáno mají na dva měsíce dopředu, to berte jako varování, kdybych vás hrozně moc nalákal a chtěli jste tam zítra vyrazit.

Jednou větou…

Peníze nesmrdí a v kinech je o Halloweenu pusto a prázdno, takže tam Netflix znovu pošle KPop Demon Hunters. Nastudované texty songů povinností, vstup v kostýmech vítán. Takhle se vydělávají dolary, dámy a pánové. Tentokrát to pochopili i v AMC, kde mají jinak z Netflixu kopřivku.

HBO Max brzdí většinu výdajů. Je to vidět i na meziročním srovnání investic do reklam na tradičních televizích. Loni 52 milionů dolarů, letos pouhých 2.5 milionu dolarů. A pomalu se na svém nedávno zdraženém Maxu rozlučte se CNN. V USA se spouští CNN All Access za pět dolarů měsíčně.

Paramount/Skydance prý nabídnul za Warnery 20 dolarů za akcii (aktuální cena je 17 +/-) a prý se zdálo málo. Jde o neověřené informace, ale to jen kdybyste pořád doufali, že Warnery koupí někdo jiný.

Protože v L.A. skutečně práce chybí, SAG-AFTRA doplnila do rámcových smluv dodatek, který se specificky týká vertikálně točených mikrodramat. Po splnění podmínek se v nich mohou objevit i odboroví herci. Otázka je, zda je někdo bude za ty tabulkové platy chtít, protože by to natáčení tohoto specifického žánru značně prodražilo.

Nemáte Paramount+, takže jste si asi nevšimli, že low-budgetové policejní drama First Shift bylo nečekaným úspěchem a momentálně se dokončují jeho dva sequely. Možná bude i seriál. Proč nás to má zajímat? Za projektem stojí béčkový satanáš Uwe Boll.

Koukáte na Netflixu na filmy a seriály. Hrajete skrz něj mobilní hry. Pořád vám to není dost? Můžete na něm teď poslouchat i podcasty. Zatím jen v USA a jde o výběr těch nejsledovanějších (často s videokomponentem), ale jen počkejte. Za chvíli tu aplikaci fakt nevypnete.