Paul Greengrass, režisér Bournea a dramatický inscenátor skutečných událostí, kterým i díky své ruční roztřesené kameře dodává i ve světě fikčního filmu punc autenticity, se událostí z našeho století inspiroval naposledy před sedmi lety, když ve snímku 22. července rekonstruoval Breivikovy teroristické útoky na norském ostrově. V novince Autobus naděje (The Lost Bus) si tentokrát vybral katastrofu přírodní, a sice kalifornský požár zuřící v roce 2018. Metacritic ukazuje průměrné hodnocení kritiků na 65 procentech, Rotteny pak hlásí 85 procent pozitivních recenzí. Jak se dramatický snímek zamlouvá naší trojici?

Jak to vidí Cival:

Trochu zklamání. Příběh nezodpovědnýho vocasa, kterýmu se nechtělo čekat v zácpě, a tak to vzal oklikou a málem proměnil dvě desítky dětí ve vypečený špekáčky - a mezitím nechal napospas doma svého syna i mámu. Ano, i z tohohle námětu jde udělat hluboce lidský hollywoodský doják, který má jediné štěstí, že ho točil expert přes rekonstrukce skutečných vypjatých událostí Paul Greengrass. 

Jeho vtahující styl, postavený na ruční kameře, pořád funguje, suverénní je vedení herců i přesvědčivost a uvěřitelnost podání situací z dispečinků, velitelských štábů nebo ulic. Navíc je to opravdu velkolepé a realizačně obdivuhodné - u málokterého filmu si člověk řekne, jak sakra moc to muselo dát práce. Na druhou stranu je scénář až příliš plochý, postavy nepříliš zajímavé a napětí za mě prakticky nulové, což dělá z úmorné stopáže místy nekonečný zážitek. A ty digitální ohně a průlety mezi nimi mají k dokonalosti pořád stejně daleko jak v časech Návratu krále...

Jak to vidí do_Od:

Vlastně celkem fajn. Není to zrovna nejvíc strhující zástupce katastrofického žánru, zdaleka to není nejlepší Greengrass, ale jako takový komornější příběh v rámci zachycení jednoho z nejhorších kalifornských požárů v historii to bez debat v klidu funguje a solidní McConaughey v hlavní roli spolu se silnou procedurální stránkou celého eventu tomu dodává rozhodně punc filmu, který stojí za to vidět.

Typická greengrassovská kamera, akorát prolezlá všudypřítomným CGI ohněm a snahou udělat z požáru záporáka, jehož pohyb sledujeme z první osoby, se k tomu pak docela hodí, i když to teda ne vždy vypadá zrovna nejlíp. Jedinou výraznější slabinou je pak scénář, který jednoduše nenabízí mnoho, aby se celý ten zážitek mohl posunout na vyšší level. Postav je málo a nejsou moc zajímavé, práci hasičů a teď myslím těch v terénu prakticky nevidíme a kombinace archivních záběrů s těmi filmovými je silně nevyužitá, protože jinak by asi Autobus naděje vykřesal podstatně větší emoce. Napětí jsem u filmu ale cítil a ty dvě hoďky s ním utekly jako voda. Za mě palec nahoru. 

Jak to vidí TedGeorge:

O víkendu jsem zaznamenal názor, že absence Autobusu naděje v kinech je velikánská škoda, protože katastrofický film s dlouho neviděným měřítkem by v multiplexech mnohem více vyniknul. Na jednu stranu souhlasím s tím, že v kině s dalšími diváky by intenzivní úprk před smrtícími plameny mohl být fajn zážitek. Na druhou stranu si však snad ani nechci představit, jak by mě na velkém plátně iritovaly digitální ohníčky, které jsou v lepším případě rozporuplné. V tom horším potom vyloženě hnusné, což je vlastně moje hlavní výtka.

Greengrass je totiž zase a znovu pan režisér, jenž diriguje chaos v lesnaté kalifornské krajině na jedničku a s pomocí rozklepané kamery nabízí filmový zážitek, který vtáhne a nepustí. Jasně, kdyby se stopáž pokrátila a především v první půli šofér častěji šlápnul na plyn, byl by Autobus ještě lepší, ale dva dny po domácí projekci na Apple TV+ ve mně civilní McConaugheyho "hrdina" zraje. Červené doporučení na CSFD tak nakonec rád podepisuji. 

Recenzi čekejte zítra.