Nový film Paula Thomase Andersona předcházejí vyloženě extatické recenze. Jedna bitva za druhou sbírá devítková a desítková hodnocení od kritiků a mluví se o nejlepším filmu roku. Leonardo DiCaprio jako vysloužilý revolucionář tu musí zachraňovat svou dceru a Anderson kombinuje akční podívanou s bizarní komedií, dramatem, satirou, válečným filmem a velmi aktuálními tématy. A nám se to hodně líbilo! 

Jak to vidí Jokolo: 

Suverénní dílo, které se postupně mění, ale vždy jde pevně za svým. PTA se jadrným jazykem vyjadřuje k absurdní politické i kulturní náladě nejen v Americe, přičemž si pro svá sdělení vybírá různé formy filmového vyjadřování i žanrů. Vždy však jasně ví, co chce říci. Ve svých názorech tentokrát není tak intenzivní jako v Až na krev, ani tak emocionální jako v Magnolii. Režijně je ale stále neskutečně vyspělý a ukazuje, že s filmovým jazykem umí pracovat jako málokterý autor. Jeho podání globálního tématu, které je nesmírně drásavé, je místy laděné kolektivně, jindy velmi intimně, aby bylo jasně zdůrazněno, jak moc se nás zdánlivě snadno přehlédnutelná celospolečenská nálada může týkat. Status jednoho z nejlepších režisérů současnosti tak stále drží.

Je to znát jak na vedení herců (Penn a Leo nominace jasné, výhry pravděpodobné), kde potěší i mnoho skvělých tváří ve vedlejších rolích - skvělá Teyana Taylor, která už festivalovkou Byt č. 10-01 uhranula diváky, Wood Harris nebo Alana Haim, ti všichni ve svých rolích velmi těší. Benicio Del Toro ještě nikdy neměl takhle absurdně stylovou roli. Práce s hudbou je rovněž mistrná, soundtrack svou živelností probouzí občas ty nejnižší, občas ty nejvyšší pudy a přes mohutnou stopáž je to stále zábavné, protože žánrové uchopení se neustále mění. Nejsilnější je však PTA v tematické přesnosti, neb jeho odsuzování absurdního jednání obou stran domnělé barikády je přesné, komické i mrazivé. Silné autorské dílo, které zdolá všechny žebříčky. 

Jak to vidí do_od: 

Vynikající, fakt mistrovský řemeslo spolu s úchvatnými hereckými výkony. Každej cinefil si bude v kině mlaskat. Taky jsem si místy mlaskal, zejména třeba při závěrečné honičce, démonických výstupech Seana Penna nebo dalším návykovými látkami ovlivněném sólíčku Leonarda DiCapria. Jenom kvůli tomu budu hodnotit vysoko a film doporučovat jako zážitek, který stojí za vidění. Můj problém začíná bohužel s tím zbytkem.

A není to ani tolik, že by se Anderson nesetkal s mými očekáváními, ta byla ostatně nulová, protože trailerová kampaň i skvostné ohlasy mě nechávaly poměrně chladným. Moje největší výtka jde za absencí jakýchkoli ambic dodat film, jehož myšlenky nebudou jen chaotickým výkladem na jedno téma. Film, který začne velkolepě, ale postupem času se smrskává a smrskává, až z něj zbyde jen velice přímočaré vyprávění s minimem postav. Zkrátka mě zamrzelo, že film začne politicky hutným komentářem k současné Americe, ale nakonec skončí jako vcelku fádní rodinné drama. Ano, některé momenty byly dost trefné, a to na obě strany, byť by mělo být pořád snadno rozlišitelné mezi nutným zlem a opravdovým zlem, ten postupný rozpad děje a zároveň neustále střídání nálad i žánrů mě ale kupodivu neubily tolik, jako v případě jiných podobně chválených snímků, za to Andersonovi smekám a až s tím vyhraje Oscara za Nejlepší film, budu s tím naprosto v míru.

Jak to vidí Mr. Hlad: 

Tohle byla lahůdka. Mám rád, když mě filmy překvapují a Jedné bitvě za druhou se to daří prakticky permanentně. Anderson totiž hraje all in a sype na diváky tolik nápadů, zvratů a překvapení, že člověk jednoduše netuší, co se bude dít v následující pětiminutovce. Po velmi intenzivním úvodu se to celé uklidní, jen aby film tahle jízda nabrala dech k něčemu, co prostě nelze čekat nebo předvídat. Ačkoliv je většina děje víceméně jedna honička, Anderson tu chvíli řeší společenskou situaci v Americe, jen aby přeřadil do stylu „tohle je jak Big Lebowski“ a o chvíli později hodil veškeré absurdní scény a šílený humor za hlavu a proměnil svou novinku v drsné osobní drama o lásce a zodpovědnosti. A pak vypustil do ulic armádu a policii a rozpoutal v malém americkém městečku válečné peklo. 

Polozhulený Leonardo DiCaprio do toho běhá po hořícím městě v županu jako Dude a srandovně padá ze střechy, Sean Penn vystřihne démona, u kterého nevíte, jestli se mu smát, nebo se ho bát, a dojde i na mýtické „staré bílé muže, kteří řídí svět.“ Nikdy nevíte, jestli vás Anderson zkusí rozesmát nějakou šíleně přehrocenou scénou, v nichž DiCaprio vyloženě září, vytáhne mistry bojových umění s revolucionářskými tendencemi, nebo nabídne až fyzicky nepříjemný moment. Tenhle mix je ale natočený naprosto jistou rukou a i v akčních scénách dovede režisér excelovat a vymýšlet věci, jaké jsme na plátně ještě neviděli. Jedna bitva za druhou je nápady a tématy narvaná jízda, kterou asi nepůjde komplet schroustat na jedno kouknutí. Ale nemám strach, že byste neměli chuť dát si jí opakovaně. 

Jak to vidí crom:

Paul Thomas Anderson je jednou z těch několika málo režijních osobností, které si vždycky natočí přesně to, co chtějí, pokaždé na to seženou od studií dost peněz a k tomu si mohou dovolit vybrat libovolné herecké hvězdy té nejvyšší svítivosti. A v případě Jedné bitvy za druhou to platí dvojnásob. Jde totiž o snímek vynikající především režijní suverenitou a neuvěřitelnou odvahou představit divákům příběh s palčivým tématem takovým způsobem, že vám to vyrazí dech. Díky tomu je velice obtížné říct, o čem Jedna bitva za druhou ve skutečnosti je. Protože bez ohledu na děj se všechno podstatné děje pod povrchem.

Ze všeho nejvíc má snímek blízko ke společenské satiře typu K zemi hleď od Adama McKaye. Až na to, že Anderson není McKay a dovolí si jít daleko za hranice žánru s vědomím toho, že všechny vrstvy jeho díla budou tvořit komplexní celek. A tím taky Jedna bitva za druhou je. Najdete v ní všechno, od skvěle napsaný a zahraných postav až po dějové zvraty atakující to nejlepší od bratrů Coenů. Tím vším se line příběh zdánlivě jednoduchý, ale plný rafinovaných nuancí fungujících na všech myslitelných rovinách. Je to strhující, napínavé, dojemné, ale i vtipné, ironicky sžíravé a kriticky nekompromisní. Jeden z nejsilnějších a nejodvážnějších filmových zážitků letošního roku.

Jak to vidí Spooner:

Film, který dokáže v divákovi vyvolat takovou vlnu dojmů a pocitů, že se z nich dokáže radovat ještě několik dní po zhlédnutí. Jedna bitva za druhou je na první pohled zcela jiným, a přeci jen o trochu diváčtějším filmem, než bychom od Andersona čekali. Při bližším zkoumání je to však v rámci práce s postavami a režijní suverenity přesně ten PTA, jak ho mají cinefilové rádi. Jeho novinka je totiž v mnoha pasážích čirou filmovou radostí, v níž renomovaný tvůrce neustále střídá žánry, nálady či rytmus snímku, a přesto se mu počin daří celou dobu držet neuvěřitelně pohromadě.

Jedna bitva za druhou je chvílemi téměř až mrazivým pohledem na současnou politickou náladu v USA a migrační politiku, aby se následně přešlo do satiry a až takřka absurdní komedie a poté až do drsného thrilleru a rodinného dramatu. Jedna bitva za druhou je nádherně nečitelným snímkem, v němž nikdy netušíte, co vás čeká v následujících pěti minutách – zda se budete bavit další eskapádou novodobého Big Lebowskiho v podání Leonarda DiCapria, budete v napětí u fenomenálního výkonu Seana Penna, nebo budete sledovat správně vyklidněného Benicia del Tora. Jedno je ale jisté – PTA dokáže vždy uhranout bravurním budováním napětí či fenomenální prací s kamerou. V poslední třetině už bych sice uvítal malinké prostříhání, jelikož při 160 minutách už snímek ke konci místy ztrácí tempo a po stránce emocí na mě jisté scény nezafungovaly tak, jak asi měly. To je však s ohledem na neskutečně propracovaný a funkční celek jen menší vada na kráse.

Recenzi čekejte velmi brzy