V Maroku startuje obří rave party, kam přijíždí se svým malým synem i Luis, protože věří, že právě tady najde svou ztracenou dceru. Spolu se skupinou milovníků elektronické hudby se ale musí vydat mnohem hlouběji do pouště, kde na něj ale možná čeká víc, než na co jsou připravní… Drsné, vizuálně strhující a hudebně nařvané putování režiséra Olivera Laxe Sirat vyhrálo Cenu poroty na festivalu v Cannes a nadchlo i návštěvníky karlovarského filmového festivalu. Jak se líbilo nám? 

Jak to vidí Cival: 

Originální zjevení téhle festivalové sezóny chcete vidět! A ideálně o něm nic nevědět! Můžete si být přitom jistí, že po audiovizuální stránce moc působivějších filmů neuvidíte a že co se týče emocionálních i narativních zlomů v příběhu, příliš silnějších věcí se v roce 2025 neurodí.

Je to fresh. Je to autentické. A je to při přímém zásahu zatraceně silné. Sirat je kinozážitek, jaký bych doporučil opravdu každému - na jakékoliv jiné platformě budou dojmy odmocninou. Techno road-movie sice okamžitě strhne svým obrazovým i zvukovým podáním, mnohem víc ale baví ta intenzita, do níž se tvůrci pouští a suverenita, s jakou jí umí zhmotnit. Jeden ze zásadních filmů roku!

Jak to vidí Jokolo: 

Přes plochost příběhu, nebo možná právě díky ní, je Sirat dílo, které se dá zkoumat z mnoha zaprášených perspektiv. Ryze povrchně se lze bavit o audiovizuální složce, která v souvislosti s takovým filmem zkrátka musí přijít na přetřes. Sirat je totiž pastvou pro uši, neboť každé zadunění odrážející se od skal je energizující a vtahující. Vizuálně jde možná o méně podmanivé dílo, než by člověk díky zasazení děje do holé pouště čekal, ale na atmosféře to filmu neubírá. 

Sirat je nicméně zásadní i z několika dalších hledisek. Zase jde o jeden z filmů, u nějž uděláte nejlépe, když si ani nepustíte trailer. Francouzský režisér Oliver Laxe si totiž pro publikum přichystal hned několik překvapení, která dovedou nepřipraveného nebožáka svou emocionalitou zdrtit. Film si chytře hraje s žánry i očekáváním nebohých diváků, kteří společně s hrdiny musí být čím dál utrápenější. Laxe navíc do děje vkládá několik postav či motivů, které vybízejí k rozvětvení, ale jejich vyústění je nakonec mnohem překvapivější. Nejde o to, co bylo předtím a co bude potom. Jde jen o to, co se děje teď. Stejně jako hrdinové uprostřed raveu žijí v přítomném okamžiku, tak totéž žádá Sirat od diváka, čímž spíš než Mad Maxe příběh evokuje Kerouaca. I díky tomu se lze do filmu snadno ponořit, sám jsem se tedy přistihl v očekávání další hodinky a divil se, že film končí tak brzy. Místy je to prázdnější, hudební složka mohla být ještě vášnivější, ovšem stále jde o silně podmanivé autorské dílo, které byste neměli minout. A prožít ho pod co největším reprákem. 

Jak to vidí Mr. Hlad:

Už ani nevím, kolik lidí mi řeklo variaci na větu „je to něco jako Mad Max s technem“. Ale všem bych chtěl vyřídit, že jsou lháři. To, že se film odehrává v poušti a je v něm kamion a mikrobus a ty někam jedou, z něj sakra Mad Maxe nedělá. Ale samozřejmě ne že bych to čekal, jen to pro mě symbolizuje celý Sirat. Jakousi snahu dělat z něj „něco“, ačkoliv je to v jádru absolutní „nic.“ Skupina hrdinů, z nichž jen u jednoho se dá jakž takž mluvit o nějakém charakteru, s nímž se dá pracovat, jede přes poušť, prochází si peklem a pak víceméně k peklu dojedou. 

Jenže ta cesta je únavně nijaká, řeči o nabušeném raveovém soundtracku, který člověka zarazí do sedačky, jsou velmi přehnané a celé se to od půlky táhne strašlivým způsobem, až jsem sám sebe obtěžoval, jak často jsem koukal na hodinky. Občas se na to celkem pěkně kouká, pár těch vyfetlých scén vypadá dobře, ale celkově je to naprosto bezobsažná podívaná. Tyhle dojmy píšu ve středu, článek by měl podle plánu vyjít v neděli a já počítám, že tou dobou už nebudu mít ani potuchy, že něco jako Sirat existuje. A budu o malý kousek šťastnější.  

Jak to vidí Rimsy:

Zkazky o karlovarském Thermalu otřásajícím se kvůli dunění techna byly možná trochu přehnané, Sirat je však přesto auditivním zážitkem roku. Vizuálně jde možná o trochu umírněnější podívanou, než by člověk čekal, pouštní scenérie totiž nejsou snímané nějakým skutečně unikátním způsobem. Přesto ale jde o nesmírně vtahující, atmosférickou zkušenost, která už od začátku, evokující slavné vystoupení Pink Floyd v Pompejích, upozorňuje na důležitost hudební a zvukové složky – a proto se sluší doplnit, ať na Sirat vyrazíte do důstojně ozvučeného kinosálu. Vyplatí se to. 

V jádru jednoduché až vyprázdněné vyprávění o skupince tělesně i duševně zjizvených technařů a zoufalém otci se synem, kteří společně putují severoafrickou pouští, nechává dost bílých míst na to, aby každý mohl přijít se svou vlastní interpretací, o čem snímek vlastně je. Zároveň na tom ale nezáleží tolik jako u jiných alegorií či podobenství – zde jde totiž především o prožitek hraničící se spirituálním vnořením do okamžiku. 

„Tohle se neposlouchá, na tohle se tancuje,“ je neznalý uváděn do světa techno hudby a podobný přístup lze zaujmout i k celému filmu. Ten navíc skvěle střídá momenty zúzkostňujícího napětí s ryzím (a většinou ne úplně příjemným) překvapením, z čehož vzniká jeden z nejoriginálnějších, nejvýraznějších a nejvýbušnějších filmových úkazů letošního roku.