Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru  hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu. 

--

Přesně pět lidí mi už včera napsalo, jestli jsem nemocný nebo navedený, protože newsletter přece vychází ve středu nebo ve čtvrtek. Ne že vyjde boxoffice pro předplatitele v neděli a další text… zase až v neděli! Vím, přátelé. Starost mě dojímá i zavazuje, ale měl jsem během pracovního týdne a soboty tak napilno, že naivní představa odstartovat během prvního školního týdne novou podobu newsletteru vzala rychle za své. Revoluce se odkládá, nikoliv však ruší. Jestli něco uplynulé dny ukázaly, tak jednoznačně potřebu důkladnějšího plánování, které povede k předvídatelnosti a pravidelnosti, díky níž bude moci Hollywood 101 růst. Takže tentokrát díky za trpělivost a pochopení a jdeme na to, tentokrát dokonce bez apokalyptických předpovědí. Budeme pozitivní a optimističtí, protože budeme řešit dnešní děti. Než si začnete klepat na hlavu, sám mám doma dvě a jednoduše musím věřit, že tu jsou proto, aby udělaly ze světa lepší místo.

“The kids are alright…?”

Je to šedesát let, co vznikla stejnojmenná písnička britské kapely The Who, která sice není o generačním konfliktu, ale onen titul si od té doby vypůjčil bezpočet článků, kdykoliv se řešilo, že dospívající děti jsou generací zralou na odpis. Což je od tehdy doteď zhruba třikrát týdně. V National Research Group si dělali průzkum nikoliv mezi Gen Z, což je vděčný otloukánek všech služebně starších lidí na planetě, ale mezi teprve nastupující Generation Alpha (technicky vzato kdokoliv, komu je míň než patnáct).

Co si budeme, aniž bych chtěl přilévat olej do ohně, Gen Z zažila naplno nejen nástup internetových “drog” (sociální sítě, YouTube, Tik Tok), které značně formovaly jejich vztah k audiovizuální konzumaci a kultuře jako takové. Plus samozřejmě pandemická stopka, ať už studentská nebo kariérní, z níchž se těžko otřepává. Často zetkaře spojujeme s nástupem neblahých trendů jako second screening, neochota chodit do kina, vydržet u čehokoliv déle než několik desítek sekund, ale faktem zůstává, že podobně krátkozraké odsudky celé generace nebo určité skupiny demografického koláče, se téměř vždy ukazují být mylným zhodnocením situace.

Když se rozhlédnete kolem sebe ve vlastní rodině, ve voze pražského metra, nebo prostě jen na ulici, uvidíte nosy přilepené do mobilů všude kolem. Povědomý tik v ruce, swipující nikoliv zleva doprava, ale sdola nahoru další reelsko, další instantní dopamin, další pocit, že jsem využil čas a zahnal nudu, to je bohužel společné všem, kdo si některou z platforem kdy nainstalovali. Mírou nesoustředění a netrpělivosti pak tenhle svět přeprogramovává v mozcích všech zúčastněných, takže se na dobrou knihu, dlouhý film nebo stohodinovou videohru nemůže soustředit stejně tak vnuk jako dědeček.

Potíž je, když tomuhle trendu ustupují samotní producenti celovečeráků a seriálů, snažící se “novým” divákům umetat cestičku. To nejsou jen streameři s přehnaným vysvětlováním děje a deklamací toho, co byste v záběru viděli, kdybyste se náhodou občas kouknuli, to jsou i všichni ti A.I. evangelíci, slibující zázračné nástroje, co vám přežvýkají libovolně dlouhou knihu za pět minut, prozradí všechny zvraty nekonečných seriálů (a to dokonce i u nenatočených sezón), zkompilují libovolný podcast, abyste ho nemuseli poslechnout. Udělají to za vás a pak vám o tom povyprávějí, abyste se nemuseli obtěžovat. Vy budete mít falešný pocit, jak moc jste toho stihli, před ostatními se můžete chvástat, že čtete třicet knih týdně. Skvělých knih. Tonda to říkal. Tonda má nejnovější LLM, tak to přece musí vědět!

Kde jsme to byli? Ach, ano, Gen Alpha. Podle nového výzkumu se generace, která již plně vyrostla v objetí všech zmíněných nešvarů, občas nemůže dočkat, až online svět opustí a vyrazí do kina za sdíleným kulturním zážitkem. Je to šokující, ale skutečně jsme asi došli do takové fáze fragmentarizované kultury, že nám chybí univerzálně společná témata, co ve škole druhý den probíráme o přestávce. Ano, jednou za čas přijde Wednesday, One Piece, KPop Demon Hunters apod., ale jinak prostě každý kouká na něco jiného a sladit seznamy, abych ve stejný čas koukal na totéž a ještě stíhal stejný počet epizod jako spolužák, může být náročnější, než kdy dřív. Není divu, že děcka raději zajdou do kina, aby měla šanci sdílet jedna ku jedné a následně debatovat.

Kina nejsou mrtvá? Tenhle závěr je asi příliš předčasný, protože stačí pár let, aby pozornost téhle generace znovu “ukradla” technologie, nebo prostě jen nároky vyplývající z dalších životních milníků. Nicméně jsem rád, že kouzlo stříbrného plátna se vrací do hlavní role postranní uličkou. Kino může přežít jako vrcholná forma sdílení emocí a příběhů, i když za cenu masivních marketingových kampaní, které se budou zuby nehty držet FOMO efektu, aby konkrétní titul přesvědčil mládež, že TOHLE je téma hodné konverzace.

Bude to věčný boj se streamovacími platformami, mikrodramaty a trendy z YouTube, vycházejícími hvězdičkami z reelsek, nebo interaktivní zábavou, ale je nutné si uvědomit, že mladší ročníky neberou kino jako krále zábavy. Ani jako muzejní kousek. Jde zkrátka o střípek v mozaice, který se musí setsakra snažit, aby zaujal. Nestačí jen sebrat dětem ve škole mobily, abychom je nasměrovali k hodnotnější zábavě. Studie sice ukazují, že delší narativní formáty jsou pro lidskou mysl vhodnější (jeden celovečerák je víc než dvě stovky reelsek, kdo by to byl řekl?), je nutné jim nabídnout něco, co chtějí vidět. Na straně kin je wow efekt z velkého plátna, dedikovaného prostoru a hypeovacích kampaní, ale čtrnáctiletý kluk opravdu nepůjde na Válkou Roseových s Benedictem Cumberbatchem a Olivií Coleman jen proto, že ji dávají v kině.

Zmíněná studie může být studenou sprchou pro všechny ty 50+ studiové exekutivce nebo 70+ studiové hlavouny, kterým ani úspěch Minecraftu, KPop Demon Hunters, nebo virálních tanečků z Wednesday ještě v hlavě nerozsvítil varovné světýlko. Na předních pozicích zájmu mladých diváků je komunikace v kampani, nikoliv hvězdný casting nebo síla IP. Chtějí předem vědět, že se ve filmu děje hodně věcí, je tam hodně akce (aka “je to barevné a hýbe se to”), tomu ostatně odpovídá soudobý střih trailerů. Oni chtějí už z prvních ukázek poznat, že to či ono je filmem/seriálem/světem, který mohou přijmout za vlastní a participovat na něm, ať už je to šatníkový cosplay, bugr s popcornem a živými kuřaty v kinech, nebo výroba memů, reelsek, fanfikce, prostě snaha být součástí brandu a interagovat s ním.

Je to videoherní generace, která je zvyklá, že zábava proudí oběma směry. Oni jsou hlavním protagonistou a nikoliv pasivním NPC, oni nechtějí sedět v koutě. Seznam nejoblíbenějších značek je definitivním potvrzením výše řečeného: Roblox, Minecraft, Fortnite, Grand Theft Auto a Pokémon. Marvel je až na šesté pozici a propadá se níž a níž (Batman je desátý), na jeho úrovni je v podstatě Spiderverse (nikoliv Spider-Man), což je titul, který mladé diváky jednoznačně oslovil a řada dalších značek se pokusila napodobit i jeho estetiku (poslední Želvy nindža, zmíněný KPop…). Do multiplexů je potřeba nahnat současnější značky, momentální těžení nostalgie devadesátých let jasně cílí na lidi, co už nemají čas do kina pravidelně vyrazit. Občas je “urvete” hitem z jejich mládí, ale kolikrát se vám skutečně povede uctivě navázat? Je to stejná střela od boku jako snaha o adaptace videoher. Tedy s tím, že padesátiletí exekutivci v nových látkách tápou, kdežto rebootosequely jsou pro ně mnohem pohodlnější, spolupracují na nich s režiséry a herci svého mládí, takže cítí, že mají prst na tepu doby. Jenže té, co už je třicet let ve zpětném zrcátku.

Úspěch KPop Demon Hunters zpívánek v kině ovšem dokazuje, že můžete dostat do sálu houfy mladých i dva měsíce po premiéře. Protože prostě doma na gauči nebo ve voicechatu nikdy nenasdílíte ten správný vibe, který nastane, když se spustí Golden a celá řada nalevo i napravo od vás začne zpívat a kino se promění v taneční sál. Pro mnohé z vás (i nás) je to apokalyptická scéna, ale nejsou to právě tyhle okamžiky, kdy jste se po nějaké té petardě ve filmu Michaela Baye (I’m carbon-dating myself) podívali na kamaráda a bez jediného slova jste věděli, že “tohle je vono”, abyste to pak v nedaleké nálevně do zavíračky dlouze rozebírali (někteří jen cestou na autobus, ale já měl vždycky problém hledat konce vět a myšlenek). Jde o lidskou přirozenost, která nevymizí, mění se jen témata a kontext, který může nám starším připadat div ne mimozemský.

Dopisuju tenhle odstavec v šest ráno. Vedle na gauči spí můj prcek, co přišel uprostřed noci, protože měl zlý sen o militarizované štice, co střílí lasery. Miluju to, ani nepotřebuju, aby mi to ChatGPT vygeneroval jako obrázek nebo video, jakkoliv by to potomkovi asi udělalo radost. Stačí mi ujištění, že jeho fantazie pracuje na plné obrátky, i když často v jiných oběžných drahách než ta moje. The kids are alright.

Vojna volá aneb Paramount zbrojí jako divý

S předchozím tématem souvisí mj. to, že jsou všichni trochu konsternovaní, jak se David Ellison opřel do Paramountu. Nákup cenných značek, sebevědomý rozjezd nových IP, ale třeba i agresivní podzimní kampaň “pořiď Paramount+ za polovic”. Jde bezesporu o utrácení olbřímích částek, ale zároveň o investici do nových horizontů. Přesně jak někteří předpokládali, má sotva čtyřicetiletý studiový šéf úplně jiné priority než o dvě, tři, občas i čtyři dekády starší konkurenti. I ti se umí obklopit mladší exekutivou, nicméně Ellison má kromě tatínkovy bezedné peněženky výhodu ve vlastní zkušenosti a rychlém prstu na spoušti.

Až nadcházející roky jeho frenetické snaze vystaví účet, ale třeba rámcová dohoda o adaptaci videoherní série Call of Duty je přesně takový ten “jasný jak facka” moment (bacha, hru chtěl adaptovat i Steven Spielberg, ale Paramount nabídnul herním autorům větší kreativní vklad a díky tomu vyhrál). Pokud Ellison zvládne konzistentně předbíhat s podobnými nápady a úhly ostatní studia, má šanci dotáhnout Paramount do popředí zájmu právě té nastupující generace. Viděli jsme podobné záchvěvy u A24 a Blumhousu, jakkoliv jsme zároveň svědky toho, že není snadné tu přelétavou pozornost diváků udržet. Musíte být konzistentní, draví a musíte mít trochu toho štěstíčka. Nikdo nikdy netvrdil, že je v Hollywoodu úspěch zadarmo.

Přistihnul jsem sám sebe, jak držím Ellisonovi palce, protože pokud s těmi drzými nápady neuspěje, studia se nerozhýbou dostatečně rychle a budou dál servírovat novinky primárně starším divákům, kteří už na kino jednoduše nemají tolik času, kolik by chtěli. Tím ovšem odsoudí multiplexy do role divadel, do nichž chodí herecká smetánka zářit a nikoliv vydělávat na živobytí.

Film nebo biják, toť otázka

Tak to vidíte. Nakonec jsem rozepsal úplně jiné téma, než jsem chtěl, takže nám na příští týden zbude kapitální otázka, zda se točí se sequely a nové sezóny seriálů pomalu nebo rychle? Jak je to správně? Dnes ovšem končíme existenciální otázkou, která se nám v českém jazyce velkým obloukem vyhýbá. Pro nás je film prostě film, málokdo používá výraz snímek, to už nejen u Gen Alpha působí rozkošně archaicky. Angličtina ale často rozlišuje pojmy Film a Movie. Stephen Follows se na to ve svém posledním výzkumu podíval, aby zjistil, proč je v komunikaci tvůrců, markeťáků a recenzentů nový titul občas tím a jindy oním.

Na co přišel? Do sedmdesátých let jsme mluvili primárně o film, od osmdesátek už řešíme spíš movie. Tento zlom odpovídá i tomu, že - a teď nastává ten češtinářský paradox - film/snímek vnímáme víc jako kulturně přínosný, obohacující a umělecký či autorský, kdežto movie/film je ten komerční blockbuster, primárně zábava a nasycení nižších potřeb a pudů. Filmoví historici by se hádali, ale osmdesátá léta byla oním triumfem hollywoodské globální dominance a nástupu komerční kiinematografie. I proto se “movie” vžil jako univerzální výraz pro tenhle druh filmařiny.

Je to vidět i na analýze rozhovorů s tvůrci. Termín “film” používají evropští režiséři a producenti mnohem víc než ti američtí. O “films” se častěji mluví v souvislosti s životopisy, válečnými snímky, dramaty a kriminálkami, kdežto akční, sci-fi, dobrodružné nebo rodinné tituly jsou prostě “movies”.

Jde spíše o zajímavé verbální cvičení, nikoliv snahu objevit Ameriku (v tomto případě doslova), ale byla by škoda se o tom nezmínit. V češtině, jindy košaté a květnaté, naštěstí tohle dilema řešit nemusíme.

Místo jednou větou dnes bude festivalový kámen, nůžky, papír

Přičemž kámen je The Rock, jakkoliv byste ho možná na červeném koberci v Benátkách nepoznali. Je hubenější, má intelektuálně vypadající obroučky a mluví o tom, jak se občas musíte odstřihnout (nůžkama!) od blockbusterové kariéry, projít si mnoho scénářů (a spoustu papíru, pořád se snažím udržet tu paralelu s kámen, nůžky, papír!), abyste světu ukázali, že jste pan herec.

Ano, Dwayne Johnson, který se teď útlocitně snaží tajit, že si vybojoval zpět přezdívku The Rock a je jedním ze štědře zaplacených wrestlingových ambasadorů, zkouší v The Smashing Machine ukázat všem své “lepší já”, a protože festivalová a oscarová kampaň bude letos dlouhá, je potřeba ze sebe udělat oběť mainstreamových scénářů, které vám jednoduše brání vyniknout. Je to zábavnější o to víc, že Dwayne Johnson je vedle Ryana Reynoldse asi nejvýraznějším architektem svojí onlinové i offlinové image, komplet s vlastními celebrity drinky, nejrůznějšími merchovými přesahy, pečlivě konstruovanými social posty, kde chybí opravdu už jen bydlenková moudra o rodině z feedu Vina Diesela. Tenhle Dwayne Johnson je najednou v Benátkách za duševního giganta, co přemýšlí nad pomíjivostí mainstreamu a snaží se masy přivést k umění? Velká škoda, že mu to Disney sabotuje hranou Moanou a náklaďákem stodolarovek, co mu omylem projel skrz jednu z dvaceti ložnic jeho kalifornské vily.

Plačte, litujte a hlavně tleskejte. V Benátkách už zase letos běžely stopky. Dwaynův film předběhla řada jiných. Nakonec hlavní cenu vyhrála hvězda, ale nikoliv wrestlingová. Jim Jarmusch si odnesl trofej a na internetu už se spouští zuřivý politický boj za záslužnější témata. I na tuhle stinnou stránku se musí Dwayne připravit. V jedenáctém Rychle a zběsile by mu nikdo nevyčítal, že nešíří mír a lásku na celém širém světě. I když…

Mělo to být dneska kratší, nakonec jsem řekl sotva půlku toho, co jsem chtěl a končím uprostřed věty. Omlouvám se za trochu zmatečný newsletter. Příště už si to hezky všechno urovnáme!