Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru  hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu. 

--   

Poslední prázdninový turnus končí a mě skolila chlapská rýmička, takže se omlouvám za pomalejší start týdne. Dnešní newsletter je tak trochu zametání restů, což se ale v okurkové sezóně nevyhne snad nikomu. Ještě nám zbývá zamést s jarně-letní tipovačkou a vyhlásit vítěze, abychom mohli od pondělí začít úplně, ale úplně nanovo. Ve stejný den se předplatitelé i běžní odběratelé dozví, co je čeká v nové podobě newsletteru. Jak už jsem naznačoval, nejde o žádné převratné změny, spíš mírné provětrání a tzv. širší záběr - víc náhlédneme do zákulisí, víc se budeme ohlížet, abychom si dali věci do kontextu. Osobně se na to velmi, velmi těším, stejně jako na důslednější práci s newsletter FAQ Hollywood. Tak snad nám to všechno klapne a vy budete stejně spokojení jako doposud.

“Je to taková typická sedmička…”

V redakční debatě na MovieZone (pokud tento text čtete právě tam, protože se tam s několikadenním zpožděním vyskytuje, tak občas můžete zabloudit i na Substack) jsme onehdy řešili, za jak dlouho po premiéře se většina letošních blockbusterů na ČSFd překlopí z červeného 70+ hodnocení do modrého 69-. Zatím se to povedlo v zásadě všem, u Fantastic Four se jen čeká na uvedení na digitál (ani to nemusí být Disney+, stačí aby se prostě film dostal “mezi lidi”, jak se v české šedé distribuční zóně říká).

S téměř stoprocentní pravděpodobností totiž lze tvrdit, že jakmile se snímek, který olizoval onu hranici červeného pole, dostane k domácímu publiku, jeho skóre okamžitě spadne o pět, šest procentních bodů. I proto v červeném letos nezůstává osmá Mission: Impossible, většina (za pár týdnů spíš všechny) marvelovek, Superman, nebo poslední Jurský svět. Co nám to říká o letošní blockbusterové sezóně? Nic hezkého, ale já jsem chci primárně řešit tu psychologickou hranici “červené sedmy”. Sděluje nám, že takový film už je hodný naší pozornosti. To je nemalé trumfové eso v nekonečném oceánu filmového “obsahu”.

Rozepisuji se o tom z pozice člověka, co dává těch sedmiček docela dost. Kolega Cival si z toho jednu dobu dělal legraci, protože “imfova sedmička” byl pojem stejně častý jako i nečitelný. kdo neznal trochu líp můj vkus v určitých subžánrech, ten mohl s tím “červeným” optimismem občas narazit. I proto stále platí, že kromě čísla je dobré přihlédnout minimálně k textovému verdiktu. Nebo poslednímu odstavci. Nebo, já nevím, je občas dobré, si tu recenzi přečíst celou.

Potíž je v tom, že čistě aritmeticky by už šestka měla znamenat dobrý film, nebo alespoň mírný nadprůměr, protože nuly nedáváme. Sedmička už je něco, co vystupuje z řady a zaslouží si naši pozornost, osmička je regulérně výjimečným filmem, který má v některých ohledech i ambice stát se dlouhodobou součástí naší osobní kulturní kroniky. Vše je subjektivní, ale faktem zůstává, že jsme si zvykli na omáčku z přídavných slov i kouzlo hajpovací zkratky. Film roku, seriál dekády, nejlepší výkon kariéry či nejúchvatnější triky všech dob, což je většinou výkřik, který během několika týdnů až měsíců zestárne a přestává platit. Velkohubá prohlášení hýbou internetem a slova jako “dobrý”, “ok”, “nadprůměr” jsou už div ne nadávky, kterých se tvůrce či producent bojí víc než “nejhorší věc od vzniku Lunetiků”, protože negativní či vtipně přepálená reklama je přece taky reklama, kdežto průměrné počiny rovnou všichni odhazují na druhou kolej.

Jakmile tedy v závěru recenze zahlédnete pět z deseti, průměr nejprůměrovatější, povzdychnete si nad zahozenou šancí a automaticky jdete svůj čas (byť by šlo o pouhé čtení textu, který může odhalit víc než občas zavádějící číslovka) utrácet jinam. Stigma už získala i ona šestka, jež zůstává - jak často říkají v britském Empire - opatrným doporučením. Jenže my jsme dnes vedeni přebytkem a tedy povinováni vyzobávat z all-you-can-watch bufetu jen to nejlepší. Barevný kód mainstreamových filmových databází nás vede za ručičku a průměr se už neodpouští.

Teď už je snad pochopitelnější, proč do těch horkých fází kampaně studia sázejí čím dál tím větší obnosy, zvou influencery na předsunuté premiéry a snaží se sypat do médií první dojmy z prvních dojmů. Důležité je si udělat ten náskok, vyhnat hodnocení na databázích co nejvejš, aby se hype train rozjel. Příchod na domácí video už logicky žádná kampaň neprovází, takže se rychle začnou na fasádě tvořit trhliny. Ne že by to tedy byl jen problém filmů, u videoher za review kód taky dělá každý druhý streamer salta na přání a tříáčková hra s nižším než šestkovým hodnocením už je spíš průšvihem markeťáků a nikoliv vývojářů.

A takhle my si tady žijeme. Přišlo mi to zajímavé především v kontextu navazujícího tématu, kterým splácím dluh kamarádovi. Připravte se na velkou porci nostalgie (proč by na ni měli mít nárok jenom předplatitelé, že jo?). Přetočte si ciferníky o třicet let zpátky a jedéém.

Béčkoví rytíři

Honza Sýkora je můj dobrý kamarád, velký fanda amerických vozů, podnikatel s vizí, ale zejména blázen do bojových umění. Potkali jsme se v dřevních dobách přelomu tisíciletí, natočili jsme spolu pár kraťasů v oblouznění hongkongskými akčními filmy, aby on pak postavil na nohy českou freestylovou scénu projektem No Gravity, kde byly k vidění základní i pokročilé triky, vznikla kolem něj velká komunita s pravidelnými exhibicemi, zahraničními kempy a spoustou další muziky. Honza pomáhal nasměrovat kariéru mnoha hvězd mezi kaskadéry, trenéry, fitness influencery či prostě jen velmi talentovanými sportovci. Desítky tisíc lidí po celé Evropě mají kde trénovat díky jeho vybavení pro bojové sporty, ale on si nedá pokoj a zkouší další věci.

Zmínil jsem, že Honza ve freestylu pořád ještě soutěží a má ze soutěží desítky cenných trofejí? Že v podstatě díky tomu naživo potkal většinu našich společných idolů z let nezralých? Že je to absolutní nezmar a když si něco usmyslí, tak nikdy necouvne? Tak to je Honza. Už před pár měsíci mi prozradil, že když nevyšel náš společný nápad, pozvat na nějakou projekci do Aera Cynthii Rothrock, se kterou už si dávno tyká, tak že postaví velkolepou víkendovou akci, kam se 12. až 14. září sjede spousta béčkových legend a mistrů bojových umění, aby si zatrénovali, popovídali, promítli nějaký ten film a ukázali, že nepatří do starého železa.

Jen divoké prázdniny mi zabránily, abych vás s touhle akcí seznámil. Vzhledem k tomu, že právě připravuji knihu o fascinující historii filmových bitek, moje srdce vyloženě těší, že se na Knights of Bushido v Náchodě (event se koná v městském divadle Dr. Josefa Čížka) sjedou desítky mistrů bojových umění, včetně legend ze série Karate Tiger. Kromě Cynthie Rothrock nebudou chybět třeba Keith Vitali (Pokrevní bratři) nebo Keith Cooke (Král kickboxerů, Mortal Kombat). Jednalo se také o účasti Richarda Nortona, ale jeho náhlá smrt plány překazila. Součástí třídenního programu je meet & greet, semináře na třech tatami, nebo slavnostní středoevropská premiéra kung-fu westernu Black Creek.

Jedná se o velkolepou akci, vstupné není z nejlevnějších, ale máte možnost být u něčeho unikátního, slyšet fantastické historky a zažít staré bitkařské pardály ve velmi komorním a osobním prostředí. Honza se snaží o něco nového, dost možná i neopakovatelného. Držím mu palce a věřím, že třeba někoho nalákáme. Ale aby to nebyl úplně velký úkrok stranou, došlo mi, že letos slavíme třicet let od jistého milníku, na nějž se zas tak často neukazuje.

Ano, v roce 1993 měl premiéru Jurský park a začala tak oficiálně éra CGIčkového Hollywoodu. Někteří by to datovali i do roku 1991 ke Cameronovu Terminátorovi, ačkoliv oba filmy mají velký podíl praktických efektů. O tom přelomu devadesátek v kontextu technologií si ještě něco povíme v samostatném textu, ale je to rok 1995, u něhož bych se chtěl zastavit. Jurský park totiž tu laťku nastavil s jistou setrvačností. Hollywood si nejdřív musel uvědomit, co všechno lze s novou technologickou svobodou dělat.

Mezi nejúspěšnější filmy roku 1995 patřila Smrtonosná past 3, Sedm, nebo Zlaté oko. O rok později ještě skórovala Skála a v roce 1997 Con Air. Akční filmy jako levně zprodukovatelné spektákly, v nichž se prostě dva lidi perou, honí nebo po sobě střílí, měly však v druhé půlce devadesátek definitivní šmytec. Už Den nezávislosti přesvědčivě ukázal, co lze na stříbrném plátně předvést.

O rok později přišel Twister, o dva Armageddon nebo Emmerichova Godzilla. V roce 1999 bylo hotovo, ať už šlo o návrat Star Wars, nebo Matrix či novodobou Mumii. Začala éra akčních spektáklů za stovky milionů dolarů. Už nestačilo mít jen dva lidi, co se rvou do posledního dechu. Arnold a Sly prožili brutální kocovinu, JCVD a Seagal se museli definitivně vzdát vyhřátých místeček v kinosálech a spolu s dalšími snažílky definitivně odešli na direct-to-video hřbitov. Mezi jejich béčkovou tvorbou a tříáčkovými rachejtlemi z nultých let (Gladiátor, Pán prstenů, Spider-Man, Piráti z Karibiku) zela nekonečná propast.

Už nešlo dál předstírat, že třeba lundgrenovky nebo seagalovky či norrisovky mohou být lacinou variantou stallonovek. Dokud se přeměřovaly jen svaly a úroveň akčních scén, zvládali mistři bojových umění v béčkách z videopůjčovny kompenzovat chatrné herectví vysokými otočkami. V devadesátkách však iluze rovného boje definitivně zmizela a ona definice trháku se začala žánrově i rozpočtově velmi smršťovat. Co jsme jako kluci považovali za pecky srovnatelné s áčkovou tvorbou z kin (zejména řadu cannonovek, zmíněné Karate Tigery, ale taky nejrůznější Ultra Force, Red Force a spol.), to s nástupem DVDček a smrtí VHS zmizelo v obláčku kouře jako pověstný Americký ninja.

Šlo o zlom natolik bleskový, že by jeden po těch třiceti letech mohl skoro váhat, jestli se mu to nezdálo. Vzpomínky naštěstí pořád přetrvávají. A v Náchodě budete moct potkat lidi, co u toho byli.

Jednou větou…

Protože jsem se trochu moc rozepsal, tak zbytek už opravdu ve zkratce. KPop Demon Hunters je oficiálně nejúspěšnějším “původním” filmem Netflixu (do Sony jistě putuje velká kytice). Po mnoha letech snímek v žebříčku nahrazuje Red Notice. Stál polovic a jeho pouť ještě pořád není u konce. Netflix jistě čekal, že druhá půlka roku přinese diváckou jistotu primárně v podobě druhé sezóny Wednesday, ale rekordy se přepisují tady. KPop zajistil i historicky cenné prvenství v kinech, kam zamířila na pouhé dva víkendové dny sing-along verze, která je teď k mání i na Netflixu. Její zhlédnutí se budou počítat k té “základní”, takže očekávejte, že čísla dál porostou.

Netflix mimochodem nově nabízí doporučování filmů podle vašeho znamení. Zvěrokruh je někde na úrovni věštění z lógru, ale algoritmus velkého eNka je prý neomylný, takže se mu jistě se svým datem narození svěřte. Zažijete velké věci!

Denzel Washington nechodí do kina na filmy, protože jich má plné zuby. Chrise Columbuse vyhodili Foxové od Fantastic Four (2005), protože měl námitky. A taky se mu nelíbí chystaný seriálový Potter, protože je moc stejný. A Chloé Zhao si postěžovala, že ji při natáčení Eternals nikdo nehlídal. Svět se zbláznil? Ne, to jdou jen do kin nebo na festivaly nové filmy zmíněných osob, takže v rámci mediálního kolečka z nich novináři tahají kontroverzní výroky, nebo ohýbají ty nevinné, aby měli nějaký ten lákavý titulek. Je to spirála bezmoci především pro ty, kdo na podobné články kliknou ve snaze dozvědět se něco relevantního.

V Las Vegas (kde jinde) se v miliardové lunaparkové atrakci The Sphere (trilion zářivých LED panelů, stovky tisíc repráků, roztodivné čichové podněty - prostě 4DX na steroidech) promítal “nový” Wizard of Oz. Na všechny strany omniplátna a vašich bulev roztažená restaurovaná a do 8K naskenovaná, pomocí umělé inteligence rozšířená a vylepšená, ale přesto zkrácená (aby se snad někdo nenudil) verze americké klasiky. Proč? Protože tohle je budoucnost. Tohle je “náš” Oz. Neptejte se, kde se ten kolotoč vypíná. Ptejte se, kde jsou pytlíky na zvracení.