Po delší pauze se vracíme s rubrikou, ve které osobnosti domácí kinematografie vybírají sedmičku filmů, které na ně nejvíc zapůsobily, ovlivnily je, nebo je prostě mají rádi. Jan Těšitel už se tu objevil před deseti lety, kdy zamířilo do kin jeho drama David. Za deset let se toho ale může změnit hodně. Jan Těšitel natočil Zlatovlásku, do kin uvede krimi thriller Stvůry a i těch jeho sedm oblíbenců může vypadat úplně jinak.  

Od poslední ankety mých Sedmi filmů pro Moviezone, kterou jsem mimochodem těžce nezvládl, protože jsem jich nakonec napsal dvacet, uběhlo už deset let. Dekáda také uplynula od doby, kdy jsem uvedl hraný film do kin. A jelikož se letos zadařilo a po pohádce Zlatovláska přijde do kin také kriminální thriller Stvůry, napadlo mě oslavit tenhle pro mě žánrově pestrý rok určitým updatem na zmíněnou anketu. 

Pro tentokrát jsem se zapřísahal skutečně těch sedm filmů dodržet. A hledal jsem i další omezení. Jednak jsem se chtěl vyhnout klasickým dílům kinematografie, stálicím všech možných žebříčků, aby se čtenáři mohli inspirovat a mohli si tak rozšířit svůj vkus. Za druhé jsem chtěl, aby ten výčet byl bohatý na žánry nebo aby snímky s žánrem pracovaly a v ideálním případě jej pozvedaly. A za třetí, žebříček by měl zůstat osobní, a proto uvádím jen snímky, které se mi vryly pod kůži, které mě nějak zasáhly, a které jsem za těch deset let viděl nejméně dvakrát. 

1. Potomci lidí (2006, r. Alfonso Cuarón)
Sci-fi - Protože mám rád postavy, které jsou “reluctant hero”. Protože cesta Theo (Clive Owen) je esencí výrazného dramatického oblouku, kdy na začátku příběhu svět, v němž žije, nenávidí, aby jej postupně sám zachraňoval. Pro emocionální dopad všech ztrát, a pro herectví Clivea Owena ve scéně v lese, kdy se bolestí zhroutí, aby po chvíli sebral sílu a pokračoval dál. Nemluvě o brilantní režii Cuaróna, kameře Lubezkiho a vizionářském technickém aspektu patrném v dlouhých záběrech. 

2. Prorok (2009, r. Jacques Audiard)
Vězeňské drama - Pro vytříbenou Audiardovu režii, která povyšuje vězeňské drama na existenciální pojednání o vině a trestu s překvapivě silným důrazem na snové a poetické obrazy. Která ale nezapomene na žánr, takže všechny pády a vzestupy a boje o moc, které do vězeňského dramatu patří, tak o ty divák nepřijde. Plus nezapomenutelná a nepříjemně fyzická scéna vraždy ve mně zůstala ještě dlouho. 

3. Odnikud (2017, r. Fatih Akin)
Revenge thriller - Pro Diane Kruger, která do té role dala všechno. Je naprosto fascinující sledovat jen výkon, její prorostlost s postavou, její herecké volby. Jedno z nejniternějších hereckých uchopení, jaké jsem měl možnost vidět. A taky pro morální ambivalenci příběhu o pomstě a pro soudní přelíčení, které je zaranžováno tak chladně a popisně, až je naopak silně emocionální. 

4. Parazit (2019, r. Bong Joon-ho)
Heist film - Protože Bong Joon-ho je génius, kterého sleduji už od Vzpomínek na vraha. Pro první půlku, která funguje de facto na principu lupičského dramatu, a pro druhou půlku, která naprosto převrátí divácká i žánrová očekávání. Pro rozkošnou sekvenci eliminace protivníka za pomocí broskve (!), pro architekturu domu a taky pro scénu, v níž boháči mluví o pachu lidí z nižších vrstev. 

MovieZone Live nejen o Parazitovi

5. Toni Erdmann (2016, r. Maren Ade)
Komedie - Protože jsem si nemyslel, že německé komediální drama může být skutečně vtipné i dojemné. Pro Sandru Hüller, která prakticky nesleze z plátna a pro její postavu naprosto profesionální a workoholické manažerky velké firmy, které se všechno zbortí do extrémních rozměrů ve chvíli, kdy se u ní v práci z ničeho nic objeví její otec. A taky pro scénu s písničkou a pro finále firemního večírku. Film o složitých vztazích mezi rodiči a dětmi. 

6. Studená válka (2018, r. Paweł Pawlikowski)
Love story - Protože jsem od Stvořeni pro lásku (2000, r. Wong Kar-wai) neviděl silnější milostné drama. Pro středoevropský kontext společně sdílené bolestivé historie, pro lidovou píseň Dwa serduszka, a taky pro neskutečnou chemii Joanny Kulig a Tomasze Kota, pro jejich hluboké pohledy, jejich hádky, míjení i shledání a pro závěrečnou scénu na lavičce. Mistrovská režie Pawła Pawlikowského a výsostná kamera Łukasze Żala jsou pak příjemným bonusem. 

MovieZone Live nejen o Studené válce

7. Muži, kteří nenávidí ženy (2011, r. David Fincher)
Kriminální thriller - Pro předlohu a její v podstatě ukázkovou adaptaci. Pro hudbu Trenta Reznora a Atticuse Rosse. Pro rytmus - osudový, neustále zrychlující, valící se kupředu. Pro Rooney Mara a její nekompromisní portrét Lisbeth, komplikované postavy, která je “different in every way”, jak ji popisuje jedna z dalších postav. A zejména pro režii Davida Finchera, který celý ten kolos kočíruje s naprostou finesou, myslí na každý detail, je technicky precizní, skvěle pracuje s napětím a ještě u toho zvládá sarkastický humor. 

Tak co na to říkáte?