Sam Mendes se představil snovým celovečerním debutem. Jeho Americká krása mu vynesla režijního Oscara a trefila se do tepu doby, uzavírala devadesátá léta a podobně jako Matrix nebo Klub rváčů promlouvala k mladší generaci, která se bála otupělosti spojené s nudným dospěláckým životem tráveným v kanceláři, potažmo na trávníku před domem, i k té starší, která si přála najít východisko. Během celé kariéry, ať už vyprávěl příběhy akční, válečné nebo dramaticky vztahové, si udržel autorský rukopis i společensko-kritický úhel pohledu.

Na počest jeho čerstvé šedesátky jsme se probrali jeho celovečerními filmy...

9. Říše světla (2022)

Po luxusním 1917 jsem byl asi poslední, kdo chtěl od Mendese vidět komorní konverzačku s Olivií Colman o lásce ke kinematografii a taky jak si postarší nemocná žena potřebuje ze všeho nejvíc dobře...povyměňovat tělesné tekutiny. Jenže ono to nějakým záhadným způsobem byl daleko víc než jen pouhý oscar-bait a panu režisérovi se opravdu povedlo najít v příběhu tu kouzelnou formuli, díky níž vás film polapil a unášel, i když k tomu třeba na první dobrou vůbec neměl předpoklady.

Mendes je tu nenápadný pozorovatel, takový citlivý vypravěč jako z doby Americké krásy, kdy má sice k ruce nějaké vyhrocenější momenty, dává si ale velký pozor, aby to s nimi nepřeháněl. Místo toho jednoduše vsází na herce a taky atmosféru, aby vám tuhle nepříliš dějovou zápletku prodali sami, a za pomoci dokonalé řemeslné stránky tak jen koštujete, jaké to bylo pracovat ve starém kině někde na pobřeží Anglie v době, kdy lidé nebyli moc tolerantní ani empatičtí, ale přesto se tím životem museli nějak protlouct. Určitě to není jeho nejzásadnější snímek, přesto je ale dobře, že si ho natočil. (do_Od)

8. Spectre (2015)

Od úvodní stylové jednozáběrovky v Mexiku přes luxusní noční honičku v ulicích Říma až po pro mě vcelku emotivní finále v Londýně, Mendesova závěrečná bondovka sice schytává různě možně hejty za to, že to byla nuda s blbým záporákem, jenže to spíš proto, že Skyfall nasadil laťku příliš vysoko a lidi už zapomněli na Quantum of Solace. Spectre je totiž ve výsledku možná sice trochu zbytečně komplikovaná a až moc na osud si hrající dobrodružství agenta s povolením zabíjet, zároveň je to ale zatraceně nádherný film, který je v jednotlivostech dodnes špičkový.

Kamerouvou kompozicí třeba Spectre strká většinu svých současníků do kapsy, taky nabídl Moniccu Bellucci v roli už tedy poněkud starší, stále však překrásné bondgirl, jejíž zármutek způsobil a může taktéž zchladit pouze James. Jistě, asi bych se obešel bez vedlejší linky s Andrew Scottem, který prostě zase hrál Moriartyho, němý zloduch s tváří Davea Bautisty to ale bohatě vyrovnává a celá zimní pasáž prostě bere dech. Ačkoliv tedy nepopulární, ve filmografii tohoto pána pořád výrazný zářez, k němuž se vždy rád vracím. (do_Od)

7. Všude dobře, proč být doma (2009)

Většina filmařů na indie dramatech s příměsí komedie začíná, Sam Mendes si ho vyzkoušel až jako svůj pátý film. Sedmnáct milionů sice možná není klasický rozpočet pro indie podívanou, ale Všude dobře, proč být doma je v každém případě poskládané z propriet, jaké jsou pro podobné snímky typické. Úsměvná, smutná i dojemná podívaná se točí okolo mladých manželů, kteří zjistí, že čekají dítě, a tak se rozhodnou opustit Denver a najít lepší místo, kde by mohli vychovávat rodinu. Což se ukáže být docela velký problém a při cestování po Americe se potkávají s rodinou, přáteli a různými podobami manželství, rodičovství i snahy žít spokojený život. Teď je na nich, aby si našli to, co bude vyhovovat jim. 

Všude dobře, proč být doma připomene snímky jako Procitnutí v Garden State nebo Malá Miss Sunshine, pohodové polofestivalovky, které stojí na dobrých hercích, příběhu střídajícím žánry i emoce a jistém režijním vedení. Těžko říct, co Mendese vedlo k tomu, aby tohle komediální drama točil, když už byl etablovanou filmařskou hvězdou. Možná snaha ukázat, že kdyby chtěl svou kariéru budovat postupně a nevyhrál Oscara za svůj debut, zvládl by to taky, ale to je konec konců jeho věc. Důležité je, že se mu to povedlo a jako malé nenápadné drama míchající humor, hořké životní pravdy a komplikované vztahy to celé funguje výtečně. A před lety ve Varech mi to udělalo obrovskou radost. (Mr. Hlad) 

6. Nouzový východ (2008)

Film o neschopnosti mladého páru nalézt nouzový východ a další Mendesův znepokojivý obraz americké středostavovské suburbie. Na rozdíl od Americké krásy však zasazený do padesátých let a místo zaměření na jednotlivce, který si v manželství připadá izolovaný a přehlížený, se zaměřuje na pár. 

Mendes režíroval svou tehdejší manželku Kate Winslet, jejíž postavu provdal za Leonarda DiCapria. Bulvární aspekt jejich shledání po Titanicu však u publika naneštěstí rezonovalo více než film samotný. V originále nazvaný Revolutionary Road vypráví o touze mladého páru uvězněného v rutině manželství vymanit se z jednotvárnosti, ale také o jejich neschopnost vnést do vztahu skutečnou revoluci, navzdory velkým plánům. Mendes natáčí celou věc citlivě, se zvláštní rezonancí blížící se pohromy. (krauset)

5. 1917 (2019)

Filmů o první světové válce vzniká smutně málo a Sam Mendes se rozhodl, že ten jeho bude velmi ambiciózní. Nespokojil se totiž s klasickým dramatem, ale vytáhl z rukávu velmi náročný experiment, jelikož se celý příběh 1917 odehrává v jediném záběru. Ano, v tomhle žánru to zní jako čiré bláznovství. Mendes nicméně najal Rogera Deakinse a nechal ho stvořit pohlcující kameramanský koncert, v němž se dva vojáci snaží zabránit nesmyslnému útoku, v němž se hraje také o život bratra jednoho z nich.

V rukou méně zkušeného režiséra by ústřední „gimmick“ asi začal být otravný zhruba do patnácti minut. Mendes ale dokázal udržet napětí, vyždímat maximum z herců a ukázat to nejhorší z první světové války v impozantním opusu, jenž se v poslední dekádě nedočkal skoro žádné konkurence a po zásluze si došel pro tři Oscary. Tržby se pak zastavily u mohutných 450 milionů dolarů, takže není tak pochyb o tom, že bylo 1917 úspěchem opravdu na všech frontách. (KarelR) 

4. Mariňák (2005)

Subžánr válečných filmů se mohl zdát už mnohokrát v historii jako vytěžený, ale jelikož se vojenská realita neustále vyvíjí (bohužel), nikdy se tak nestalo. Sam Mendes posunul válku blíž současnosti, když si posvítil na válku v Perském zálivu perspektivou Anthonyho Swofforda, mladého chlapíka, co si prožil trochu jinou, přesto stále skličující realitu – válku, která neobnáší jedovaté plyny a hejna krys v zákopech, ale naopak šílenou nudu, nekonečné čekání na byť jen jediný výstřel a chození tam a zase zpátky, ve vyprahlé poušti, daleko od blízkých… a od jakkoliv smysluplného života.

Existenciálně tíživou předlohu Mendes přetavil v hodně současný, klipovou dynamikou leckdy poháněný, přesto psychologicky nesmírně propracovaný kus, v němž sice nevidíte hromady střev a ustřelených končetin, ale i tak vám je z války blivno. Věrný Mendesův souputník za kamerou Roger Deakins zvládá i z pouštních záběrů vykřesat obrazovou opulenci (ty hořící vrty!), herecký ansámbl v čele s Jakem Gyllenhaalem exceluje a celé to funguje jako perfektní „instant classic“, po níž kvitujete zrušení povinné vojny. Mistr zvládne holt každý žánr i dobu. (Cival)

3. Cesta do zatracení (2002)

Po Americké kráse ležel Mendesovi filmový svět u nohou. Na stole měl nabídky na režii Čisté duše nebo Světa podle Prota, ale jeho uchvátil komiks Maxe Allana Collinse Cesta do zatracení. A my jako diváci jsme na tom vydělali. Na první pohled může jít možná o méně ambiciózní podívanou, než jakou byla Americká krása. V ní nahlédl do soukromí a za falešné úsměvy šťastných amerických rodinek, aby ukázal, co se děje za zdmi jejich domů, když se nikdo nekouká. V Cestě do zatracení vyprávěl příběh mafiánského zabijáka, jenž se vydává na cestu pomsty a má s sebou svého syna. 

Mendese na látce zaujala její zdánlivá jednoduchost. Prostý příběh o pomstě nabízí spoustu zajímavých témat, ať už samotná odplata, sbližování syna a otce, který se živí zabíjením, i síla přátelství a rodiny. A jestli je silnější pouto krev, čest, nebo respekt. Tom Hanks tu vyloženě září, Paul Newman tu v téměř osmdesáti hraje jako bůh a Mendes dovede být ve vyprávění citlivý a v akčních scénách neuvěřitelně stylový, protože přestřelky připomínají to nejlepší z hongkongské akční školy. Nádherná kamera Conrada Halla, jednoho z nejlepších kameramanů všech dob… lahůdka. Jen po Americké kráse mohla mít spousta diváků pocit, že to je celé možná trochu málo a trochu obyčejné. Dnes to prohlásí s vážnou tváří málokdo. (Mr. Hlad)

2. Skyfall (2012)

Britský režisér natočil nejvíc britsky kódovaného Bonda Craigovy éry, a spolu s Casino Royale toho výstavního. Sam Mendes nám dal Bonda unaveného, pyšného a v něčem zastaralého, jako je Britské impérium samo. A přestože ani tentokrát nemá 007 o ženy nouzi (snímkem se mihnou Tonia Sotiropoulou a Bérénice Marlohe), nynít je ve středu Bondovy pozornosti žena nezvykle starší, M. Jak Bond, tak padouch Silva s tváří (nebo co z ní zbylo) Javiera Bardema, jenž si svého padoucha jokerovsky užívá, a dává dokonce prostor pro spekulaci o Bondově pansexualitě, jsou fixovaní na jedinou stabilní mateřskou osobu, která se jim během života kdy věnovala. A není proto divu, že interpretují písmeno M jako „mom“. 

Filmu vévodí deakinsovské siluety a pocit ryzí britskosti, navzdory hrdinovi, kterému klasická anglická elegance gentlemana schází. Recituje se Tennyson, Union Jack se hrdě třepotá ve větru a buldok upomínající Churchilla obstará zábavnou úlevu po emocionálním vypětí finální konfrontace, která dá v tom nejlepším vzpomenout na Sám doma. Skyfall se podobně jako Bondovo rodinné sídlo téhož jména dotýká žánrových nebes. (krauset) 

1. Americká krása (1999)

Jeden z nejsilnějších filmových debutů historie? Jednoznačně. Sam Mendes byl v devadesátkách režisérem pouze divadelním, proto byla jeho krasojízda s Americkou krásou naprosto dechberoucí. Pečlivě zpracovaný příběh o typické středostavovské americké rodince od autora, který do té doby za kamerou nikdy nestál, si totiž od Akademie vysloužil hned pět Oscarů, včetně těch za nejlepší film i nejlepší režii. A není divu, neboť Americká krása představila divákům plejádu postav, s nimiž bylo velmi snadné se ztotožnit.

Sám Mendes o svém filmu hovoří jako o příběhu o odcizení. Právě hloubící se příkopy mezi postavami jsou na scénáři to, co do diváka tne nejostřeji. Byť je film zabalen do ladného humoru a odlehčené atmosféry, která příjemně plyne, v jádru jsou postupně se bortící vztahy, a to jak vztahy vzájemné, tak vztahy k sobě samému. Nejpatrnější je to na protagonistovi, kterého si v životní roli vystřihl Kevin Spacey. Kunderovsky laděný charakter chápeme všichni, neboť hovoří univerzálním jazykem, jenž se v určitých chvílích pod nánosem ubíjející každodennosti formuje v každém z nás. A Americká krása ukazuje, jak tragické může mít následky to, když z této každodennosti vykročíme, a když se o vztahy nepečuje. Mnohovrstevnatý tragikomický příběh a sebevědomý debut tak přes Mendesovu naditou filmografii stále zůstává jedním z jeho nejsilnějších filmů, který zároveň patří ke špičce hollywoodských dramat.  (Jokolo)