Na Rottenech jeden z nejlépe hodnocených hororů posledních let a spousta tradičně velice přísných zahraničních kritiků tentokrát neskrývá své nadšení. Do toho skvělá kampaň (ačkoliv pokusy o virál à la Záhada Blair Waitch tak úplně nevyšly...), která v zásadě z filmu nic moc neodhalila, zatímco pořád extrémním způsobem lákala do kina (minimálně fanoušky náročnějších hororových zážitků) – tak nějak by se dala shrnout cesta novinky talentovaného režiséra Barbara Zacha Creggera Hodina zmizení do kin.

Tam tento týden snímek konečně dorazil a z redakce MovieZone ho...nikdo až na k0C0URa neviděl? Zcela výjimečně se nám do toho všem zapletly všelijaké povinnosti, takže nakonec musíme první dojmy sestavit poněkud netradičním způsobem.

Jak to vidí k0C0UR:

Zach Cregger už před třemi lety se svým Barbarem dokázal, že umí vypravěčské postupy i žánry ohýbat do rovin, kam se ostatní nepodívají ani z rychlíku. Zatímco kina plní vyprázdněné horory plné uzívaných lekaček, přichází delikatesa, kterou si snad ani nezasloužíme. Zběsilá žánrová jízda balancuje na pomezí klasické duchařiny, paranormálního vyšetřování a absurdní komedie a dokáže situace vyhrotit do extrému, jaký jsem v kině nezaznamenal roky. O to víc je s podivem, jak to do sebe všechno krásně zapadá a nikde nic nevyčuhuje, Cregger je zkrátka scenáristický fachman par excellence.

Vyprávění je rozčleněno do vypointovaných povídkových celků, které vrhají nové světlo na uplynulé události nebo je staví do zcela jiných perspektiv. Díky tomu lze prožívat to samé znovu, ale úplně jinak, a film si tak efektně vypomáhá v místech, kdy by mu v lineárním střihu teoreticky už docházela šťáva. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jde o tarantinovskou verzi Stranger Things, ale to by nebylo fér. Tenhle film se totiž nikdy neopájí vlastní vyjímečností, jen vám sebevědomě naznačuje, že je o krok napřed a vy stejně nikdy neuhodnete, co přijde dál. A to mám rád. Sazmozřejmě platí, že čím méně toho dopředu víte, tím více si to užijete, proto nekoukejte na trailery a nic už dál nečtěte a vidíme se v kině!

Jak to vidí marigold aka Vít Schmarc z Čelistí:

Budoucnost hororu se jmenuje Zach Cregger. Už Barbar neomaleně naznačil, že se tu narodil nevšední talent a Hodina zmizení na to dává štempl. Přitom, abych si vypůjčil příměr čelistního kolegy Aleše, tu jasně hrozil syndrom druhého pompéznějšího alba nadějné kapely, která navazuje na skvělý indie debut. Cregger v Hodině zmizení opakuje trademarky Barbara, jen jich je víc, mají epičtější škálu a doručuje je více známých hereckých tváří. Zatímco jiní by se na tom uvařili a dílo by se jim rozpadlo pod rukama, Cregger vládne epizodní struktuře s neochvějnou režijní jistotou.

Barbar i Hodina zmizení jsou v jádru něžné filmy o rodičovství. V novince místo jednoho narativního předělu přichází hned několik mistrných switchů perspektivy i tónu. Zvětšuje se měřítko, takže namísto airbnb sklepního pekla máme kingovské městečko stižené nepěknou pohromou, jejíž vysvětlení se před námi 128 minut pozvolna rozplétá v organické směsi dramatu, thrilleru, hororu a bizarní komedie a vrcholí velkolepě ustřeleným finále, kde se hnus potkává se záchvaty očistného smíchu.

V Creggerově podání je stokrát vyždímaný žánr najednou takový, jak ho mám nejradši: svobodný, potměšilý, groteskní. To nejlepší na Hodině zmizení je paradoxně to, co jí někteří vytýkají. Cregger tu rozhodně není klinický psychiatr, rodinný psycholog, analytický sociolog ani hloubavý antropolog amerického maloměsta. Chce si s divákem prostě a jednoduše hrát a bavit ho strašidelnou i lehce dětinskou historkou od halloweenského táboráku. A daří se mu to nevídaně. Z Resident Evilu, který právě točí v Praze, je rázem můj nejočekávanější film příštího roku. Kdo by to byl tušil? 

Recenze dorazí velmi brzy.