Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru  hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu. 

--   

První dovolenkový newsletter je (nakonec není, jak tak koukám při zadávání) trochu kratší, ale rozhodně neméně důležitý. Rád bych vám ze Ženevy, kde jsem aktuálně v rámci volna (ačkoliv jsem tu čtyři roky bydlel), poslal pár dobrých zpráv, takže sluníčko svítí, jezero má koupací teplotu a švýcarské hodinky mi tu vyleštili a opravili v rámci prémiových služeb úplně zadarmo. A teď ten Hollywood, tam už to s optimismem bude trochu složitější.

Diváci s pamětí akvarijní rybičky

Rád bych na úvod vyvrátil svůj vlastní rádobyvtipný podtitulek. Zlaté rybky nemají nejkratší paměť ze všech živočichů (někde se uvádí dvě sekundy, jinde velkorysejších deset). Vědci vám potvrdí, že minimálně padesát let už se ví, že tyto akvarijní rybky jsou vcelku inteligentní a udrží “myšlenku” klidně celé týdny, měsíce, nebo dokonce i roky. Přirovnání však díky setrvačnosti podobných lidových mouder ale bude klidně fungovat a můžeme s ním odstartovat pohled do zákulisí výroby streamovacího “obsahu”.

Možná i vy jste si při sledování soudobých blockbusterů (uvedu Minecraft a Supermana jako nejokatější příklady) všimli, že se v nich mnohem víc vysvětluje než skutečně děje. Postavy mají dlouhatánské expoziční monology, místo aby bylo poznávání nových světů ponecháno čistě na divákově pozornosti. Ve scenáristice se tomu říká “show, don’t tell”, ale to se bavíme o učebnicích, které v současném mainstreamu přestávají být aktuální.

V souvislosti s akvarijními rybičkami nebudu šťouchat do reelsek, shorts nebo tiktoků, ačkoliv by se to nabízelo. Ano, máme tu deset let všech generací přilepených nosem na mobilní telefon. I já jsem toho leckdy součástí, i když preferuji delší formáty (od videoesejí o filmu přes auto-moto testy až po hlubší ponory do všeobecné historie). Zároveň tu však máme deset let streamovacích válek, nebo chcete-li originálního filmového a seriálového obsahu z bezedných nůší streamovacích gigantů.

Jakmile jsme se začali díky všudypřítomnému internetu a cenově dostupným i obsahově štědrým streamovacím platformám ve velkém odstřihávat od klasických kabelovek či návštěv kina, přesouvala se rok od roku naše konzumace audiovizuálních děl blíž k našim obývákům a pokojíčkům. Pro zjednodušení si připusťme, že ještě máte tradiční fyzickou televizi (míněno přístroj), dnes díky výrobním postupům a množstevní ekonomice cenově dostupnější než kdykoliv předtím, což je pro sledování filmů a seriálů váš primární displej. Někdo má možná jen notebook, tablet, nebo skutečně vše vdechuje skrz mobilní telefon. Nikdo vás nesoudí, ale abychom si nový mainstreamový standard definovali, zůstaňme ještě chvilku i LCD televizorů.

Kino se přesouvá do oblasti minoritní eventové zábavy, i v těch věkových kategoriích, které mají nejvíc volného času, postupně prohrává s interaktivní zábavou a pomáhá mu jen poměrně vysoký FOMO faktor - letní blockbuster zuby nehty bojuje o status monokultury, který už tradičně zůstal jen sportu a přírodním katastrofám. Kdo nalije vyšší desítky nebo nižší stovky milionů dolarů do marketingu a merche, ten má šanci publikum oslovit. Ostatní se musí spolehnout na guerillovou taktiku a trochu toho štěstíčka. Všichni však už dnes kalkulují s tím, že Netflix každoročně vyprodukuje víc celovečeráků než zbytek Hollywoodu dohromady. A k tomu desítky seriálů, stovky epizod, které jsou šité podle plíživě nebezpečného mustru.

Je statisticky dokázáno - potvrzují to interní data Netflixu, ale i diváci samotní - že lidé dnes na seriály a filmy doma koukají tzv. rekreačně nebo napůl (casual viewing, half-watching). Čest výjimkám, co zamknou telefon, zbytek rodiny a domácích mazlíčků v ostatních místnostech a vytvoří si nedotknutelný kulturní chrám v obýváku. Dojdou se včas vyčůrat, připraví si dostatek nápojů (nebo čehokoliv dalšího), aby skutečně nemuseli místnost opustit. Takhle by to mělo fungovat v kině, kde nechcete, aby vám cokoliv uteklo. A správný fanda chce mít ten zážitek v domácím kině srovnatelný, ne? Ne? NE.

Vytvářet metodiku toho, kdo je a není správný filmový fanda, by jistě bylo zábavné, ale nikam bychom se tím nedostali. Každý to má nastavené jinak. A spousta lidí u filmů a seriálů svěrákovsky “žehlí”. Dělají prostě (i) něco jiného. Naše maminky doslova žehlily, škrábaly brambory, štupovaly ponožky, podepisovaly domácí úkoly, nebo si četly katalog ČEDOKu. Naši tatínkové často uprostřed akčního filmu usnuli, takže jsme jim to pak museli odvyprávět, nebo si to druhý den pustit znovu (jak já jim teď rozumím!).

Nebudu se tvářit, že podvečerní telenovely před televizními novinami, nebo brakové akčňáky po desáté měly v programovém schématu komerčních televizí vznešenou roli. Prostě šlo o kulisu, u níž člověk vypnul sebe a nikoliv televizi. V dobovém kontextu bychom tedy nemuseli netflixovské polokoukání považovat za nic víc než pouhou další kapitolu v tomto duchu. Skutečnost je ale mnohem závažnější.

Ležet na gauči, koukat na Netflix a považovat ho nikoliv za primární, ale za sekundární displej, je dnes bohužel standardem. Jen ta mládež nežehlí a nespravuje ponožky, ale doomscrolluje na mobilu, odpovídá v chatu na zásadní otázky všehomíra, nebo prostě jen na e-shopu shání ponožky nové, protože kdo by si dneska opravoval ty, v nichž se díry množí i ve chvíli, kdy odpočívají ve skříni. Netflix si je natolik jist, že jeho publikum konzumuje seriály a filmy jen jedním okem, že scenáristům vyrábí manuály, v nichž je nutí, aby nechali postavy deklamovat, co právě dělají.

Ze seriálů se tak stávají audiobooky, zbytečně popisné a expozicí obtěžkané eposy, v nichž pořád někdo mluví, ale vlastně se nikdy nic moc nestane. Možná jste si mysleli, že tahle inflace dialogových scén je dána tím, jak se všichni snaží ušetřit peníze. Nechat postavy deset minut mluvit v kanceláři je přece báječně laciné. Jenže ono je to skutečně tím, že divák se věnuje něčemu jinému a postavy mu tak musejí připomínat, co právě dělají, nebo co dělaly ve scéně minulé. Ano, televizní seriály měly často v úvodu nové epizody takové to “minule jste viděli…”, týden je přeci jenom dlouhá doba a např. u Dallasu, Dynastie nebo Báječných a bohatých bylo potřeba znovu rozplést rodinné intriky. Jenže tady se vysvětlovačky dějí co pět, deset minut. Pokud náhodou věnujete filmu či seriálu plnou pozornost, máte pocit, že si z vás někdo dělá legraci.

I proto jsou z pohledu zkušených recenzentů často seriály zbytečně dlouhé a točí se v kruhu. Děj na šest epizod je roztažený na dvojnásobek, některé úkony jsou do úmoru opakovány, aby to pochopil opravdu, ale opravdu každý. I zajímavá knižní předloha je v seriálové adaptaci umlácena novou vatou, postavám prudce klesá IQ a vnímavý divák trpí, často dokonce odchází, zatímco ti ostatní si libují v tom, jak je to všechno srozumitelné. Stejně jako u podcastů nebo youtube videí, když je přerušíte v půlce, vám aplikace přetočí obsah o pár sekund zpátky, abyste se po návratu zorientovali, i v ději dnešních filmů a seriálů má občas člověk pocit, že už ani nepřešlapuje na místě, on rovnou couvá.

A dneska už tenhle trend prorůstá i do tvorby tradičních studií. Všichni chtějí čtyřkvadrantový film, všichni chtějí v kinech mládež a výzkumy jim říkají, že je potřeba mít ve filmu tohle či tamto. Ten čistokrevný mainstream, co má tržbami a zájmem vydělat na ostatní tvorbu, se tak chtě nechtě musí přizpůsobit trendům a psaným i nepsaným pravidlům. To jen aby bylo jasno, že ne všechny filmy a seriály budou takové, stejně jako na YouTube nemá každý v náhledovce takový ten vykulený obličej se zvídavým výrazem, jak radí všechny online Bible těm, kdo chtějí docílit spolehlivého virálu.

Netflix se zatím dokázal zapsat do historie pojmem “netflixovka”, který zosobňuje přesně ten matný produkt a bezduchou kulisu, která projde vašimi smysly, aniž by zanechala jakoukoliv stopu. Paměť akvarijní rybičky s tím nemá co dělat, v tomhle smluvním vztahu vůbec paměť nefiguruje. Jedinou komoditou je čas, který jste utratili, nebo plánujete utratit v budoucnu… a protože onoho obsahu je vždy víc, než kolik jste schopni zkonzumovat, necháte si předplatné i příští měsíc. A po něm i ten další. A další. A další…

Já vím, dost často tu streamery spíš chválím a Netflix mám taky předplacený. Stejně jako mnoho diváků si tam ale místo Originals pouštím starší studiové katalogy, které tímhle mindsetem ještě nejsou nakažené. Můžete nad celou mojí úvahu mávnout rukou jako nad dalším křičením starého muže na mrak. Můžete dál věřit mýtu o akvarijních rybičkách. Můžete dál scrollovat při koukání na nový akční film s Jamiem Foxxem a Cameron Diaz. Jen se pak nesmíte divit, že to echtovní hollywoodské vyprávění, kvůli kterému jste se do filmů kdysi zamilovali, zůstane už jen v archivech.

Víc reklam za stejně peněz

Co uděláte, když generujete méně obsahu než před dvěma lety, ale za dveřmi vám stojí frontu inzerenti? Amazon a Netflix reagují na nově uzavřené smlouvy a navyšují množství reklamních vsuvek. U Prime Video jde o dvojnásobek loňského standardu, takže místo tří minut každou hodinu už sledujete šest minut reklam, tj. desetinu stopáže.

Jen pro srovnání, celonárodní TV by neměla na reklamách přesáhnout dvanáct minut z hodiny (tj. 20 % stopáže), kabelovky mají výjimku, mohou jít až na 16 až 18 minut, což už je absurdita. Streameři mají kam stoupat. V jejich případě si ale draze předplácíte službu. Ano, předplatné s reklamními vsuvkami je levnější, ale často jen naoko, protože jde o cenu, kterou jsme před lety platili za standardní službu. Ta mezitím zdražila, takže předplatné bez reklam šplná ke třem, čtyřem stovkám korun a možná půjde v budoucnu ještě výš.

Streameři, především tedy Netflix, si uvědomili, že lidé si nechají na základním předplatném ledacos líbit (kromě reklam i nižší rozlišení, limitovaný katalog apod.). Fajnšmekři jsou zas naopak ochotní si za kvalitu připlatit, takže se nůžky mezi základní a prémiovou verzí rychle rozevírají. Povede to k přestřeleným cenám na nejdůležitějších trzích. U nás máme oproti nim mírné zpoždění, ale to by nás rozhodně nemělo utěšovat, protože se jedná o globální trend.

Paramount dobíhá do cíle

FCC zázračně schválila merger Skydance a Paramountu. Stačí pár milionů správným směrem, nějaké ty klíčové vyhazovy a všechno jde jako po másle. V minulém týdnu se sice všichni mohli přetrhnout, aby vysvětlili, že konec Stephena Colberta je čistě ekonomickým rozhodnutím, ale to načasování snad nemohlo být nešťastnější. Jako precendens pro další mergery v Trumpově éře je to vyloženě neradostná vyhlídka, zvlášť pro Davida Zaslava, který bude brzy šéfovat “jen” Warner Bros., což je velká ironie, protože do studia přišel právě z Discovery, kterou teď od “zdravých” Warnerů násilím zas odtrhává.

Z trojice CEO se stane jen jeden, ale kdo ví, jak to u Paramountu bude v dalších týdnech a měsících. Zatím to vypadá, že David Ellison bude u všech klíčových rozhodnutí. Momentálně se snaží vyřešit tajenku zpravodajské sekce v CBS, ale očekává se, že bude chtít Paramount+ proměnit v důležitého hráče. To by však vyžadovalo nejen řadu technologických kroků, ale též katalogové nákupy. Kdo ví, třeba David rovnou koupí nějaké to ministudio. Nebo rovnou dvě. Třeba A24 by portfoliu u Paramountu vyloženě slušelo, co říkáte?

Relevanci si staronový hráč může jednoduše koupit. Ellison si však musí dát pozor, aby nebral stokrát osahané zboží. Tím spíš, že nebude sám, kdo na podzim vyrazí na nákupy slabých kusů. Paramount se každopádně sedmého srpna definitivně začne propojovat se Skydance, takže lze očekávat další vlnu škrtů, vyhazovů a restrukturalizací. Slavná značka přežije, ale i po ročním zatajeném dechu to pořád budou málokdy vídaná jatka.

Ironií zůstává, že v zákulisí Parker a Stone dokázali z Ellisona vytáhnout půl druhé miliardy na dalších pět sezón South Parku, které budou trnem v patě vztahů s Trumpovou administrativou. Takhle si nevědomky štědře předplatit jeden průšvih za druhým, to už chce obchodního fištróna.