Willem Dafoe je Pan herec, který navenek působí možná někdy poněkud strašidelně, kdo ho ale už někdy viděl mluvit mimo filmové kamery, ten ví, že je to zároveň jeden z nejhodnějších a nejsympatičtějších pánů, kteří po Hollywoodu chodí. Diváci ho samozřejmě milují pro jeho neuvěřitelný rozsah, intenzitu a charisma, které vnáší do každé role — ať už hraje hlavní postavu, nebo jen vedlejší part. I díky tomu se vám tak může zarýt do hlavy ve slabších kouscích jako Nebezpečná rychlost 2 nebo skoro-cameech jako v ryanovce Jasné nebezpečí. My teď ale dali dohromady přece jen o něco silnější žebříček. Dafoeho filmografie je koneckonců bohatá a rozmanitá, stejně jako jeho talent, takže snad nás bude zásobovat podobně ikonickými rolemi i nadále (už se prý rýsuje něco ve Werwulfovi...) a snad i ten Oscar někdy v budoucnu klapne.

15. Ve stínu upíra (r. E. Elias Merhige, 2000) / Nosferatu (r. Robert Eggers, 2025)

Asi nemá smysl zastírat, že Dafoe se pro hororové role se svým specifickým ksichtem doslova narodil. Nejblíž měl ale vždycky k upírům, což dokázal vlastně hned dvakrát díky neoficiální verzi Draculy. V letošním remaku Nosferatu si sice zahrál pouze alchymistu a vědátora lovícího upíry, v časem daleko prověřenější klasice Ve stínu upíra už ale dostal i ty krvežíznivé choutky. Snímek doslova převypravuje zákulisí natáčení Murnauova Upíra Nosferatu, v němž Dafoe hraje herce Maxe Schrecka, jeho chování ale mnohdy překračuje hranice slavné Stanisnavského metody, a naopak už přechází k něčemu daleko...zlověstnějšímu. Vyneslo mu to celkem právem jednu z jeho čtyř dosavadních oscarových nominací. (do_Od)

14. Maják (r. Robert Eggers, 2019)

Dlouho a pracně byste hledali film jako je Maják. Černobílé existenciální podobenství o pomíjivosti lidského života (a celé řadě dalších věcí) v režii mistra sugestivních vizí Roberta Eggerse je jako stvořené pro vrásčitou tvář stárnoucího Dafoea jako protikladu k jeho hereckému protějšku, Robertu Pattinsonovi. Ti dva rozehráli v Majáku děsivé divadlo plné uhrančivých výjevů a snových pasáží, v nichž se proplétá šílenství s příčetností a realita s fikcí. Ideální kulisa, kde může vyniknout Dafoe a jeho expresivní forma herectví, založená na strnulém nepřístupném výrazu šílence a dlouhých složitých replikách. Divácky velice nevstřícný film, jehož genialitu doceníte jenom tehdy, pokud přijmete Eggersovu vizi světa jako bezútěšného místa na konci světa, kde kromě pevniny a civilizace končí i veškeré lidské naděje. A z toho všeobjímajícího marasmu vyčnívá jako skutečný maják Willem Dafoe v jedné ze svých nezapomenutelných rolí. (crom)

13. Žít a zemřít v L.A. (r. William Friedkin, 1985)

Kultovní akční podívaná Williama Friedkina se točí okolo dvou poldů, kteří se rozhodnou překročit všechna pravidla, aby dopadli nebezpečného padělatele. Willem Dafoe si tu vystřihl parádního záporáka, jenž je napůl cynický a napůl profesionál a zatraceně dobrý v tom, co dělá. Dafoe tu hraje především očima, působí chladnokrevně a zároveň děsivě, ovšem jeho protivníci s plackou jsou na tom úplně stejně. Friedkin natočil temný a zlý film, ve kterém je sice padělatel Eric Masters oficiálně lump, ale po chvíli člověk zjistí, že v tomhle světě se jen těžko hledá někdo, kdo by jím nebyl. Spolu s autenticitou (na place byl skutečný odsouzený padělatel a filmaři během úvodní scény vyráběli opravdové padělky) a kultovní honičkou v ulicích L.A. je Dafoeův chladný výkon to, co udělalo z Žít a zemřít v L.A. žánrovou klasiku. (Mr. Hlad)

12. Nymfomanka (r. Lars von Trier, 2014)

Dánský režisér Lars von Trier si svou celoživotní tvorbou získal jak skalní příznivce, tak i zaryté odpůrce. To proto, že se nebojí vyprávět příběhy, které na plátně běžně neuvidíte. Příběhy plné těch nejtemnějších lidských emocí. Díky tomu se řadí k nejunikátnějším vypravěčům své doby, přičemž s Willemem Dafoem pracoval rád a opakovaně. Vytěžil ho zejména ve své „trilogii deprese“, konkrétně v Antikristovi a druhém díle Nymfomanky. Jak moc vás tyto snímky budou děsit, odpuzovat nebo hypnoticky přitahovat, to záleží na vašem vztahu k tvorbě geniálního dánského režiséra. V obou případech vás ale zaručeně zaujme Willem Dafoe, jenž se zde opakovaně sešel s další Trierovou oblíbenkyní, Charlotte Gainsbourg. V provokativní Nymfomance se sice musel spokojit s mnohem menší a střízlivější rolí, nicméně v Antikristovi exceloval v roli muže, jehož pojí k životní partnerce nejen silná sexuální přitažlivost, ale i společné trauma a následné deprese. A jejich rozplétání v odloučení hlubokých lesů vede k přehlídce těch nejkontroverznějších kapitol z díla Larse von Triera. (crom)

11. The Florida Project (r. Sean Baker, 2017)

Sean Baker si umí vybírat herce, než ale celý svět oslnil se svou provokativní Anorou v čele s uhrančivou Mikey Madison, uchvátil pár kritiků spolu s indie publikem filmem o tom, jak si na Floridě nedaleko Disneylandu jedna sociálně slabší matka a její dcera snaží vydobít svůj kousek štěstí. No a do role starostlivého správce činžáku vybral právě tak trochu proti typu Willema Dafoe, který zde podal jeden ze svých nejcitlivějších a nejpůsobivějších výkonů své kariéry. Další potvrzení, že ti nejlepší z nejlepších prostě zvládnou zahrát cokoli, a snažit se je rvát do nějaké kolonky, je často velká škoda. (do_Od)

10. Anglický pacient (r. Anthony Minghella, 1986)

Anglický pacient Anthonyho Minghelly, zároveň historický epos a melodrama, nás ve vzpomínkách zavádí do (před)válečné Afriky neboli, jak shrnuje starší dějovou linii jedna z postav: „do doby, kdy já měl ještě palce a vy obličej.“ Tím mužem bez obličeje je titulní pacient Almásy (Ralph Fiennes), o palce přišel během mučivého výslechu nacistů kanadský špion David Caravaggio, jehož ztvárnil právě Willem Dafoe. David podezřívá Almásyho ze zrady a vystupuje tu jako pomstychtivý posluchač Almásyho příběhu. Dafoe není ani zdaleka středobodem tohoto ohromného, starosvětského hollywoodského velkofilmu, ale jeho ztvárnění idealistického muže zmučeného a zmrzačeného, plného pochyb a vnitřního pnutí, dává vzniknout typicky dafoeovskému hrdinovi. (krauset)

9. Četa (r. Oliver Stone, 1986)

První obětí války je nevinnost. A prvním filmem o válce ve Vietnamu je Četa. Nebo aspoň tak to zazní v traileru k relativně nedávno zrestaurované verzi legendárního snímku ikonického režiséra, jenž diváky do nějaké míry rozděluje dodnes. Co však platí bezpochyb, že v něm Willem Dafoe po boku dalších hvězd jako Charlie Sheen nebo Tom Berenger podal strhující a emotivní výkon na hranici fyzických i psychických sil, který mu taky vynesl jeho vůbec první nominaci na Oscara. (do_Od)

8. Pokrevní bratři (Troy Duffy, 1999)

Willem Dafoe pátrá po dvou bratrech, kteří se rozhodli jít ve stopách akčních hrdinů a bojovat se zločinem na vlastní pěst. Jen to dělají trochu svérázně… Akční podívaná Troye Duffyho byla na konci devadesátých let zjevením a dodnes fascinuje originálně pojatými přestřelkami, humorem i nečekaným přesahem. Dafoe tu není hrdina, hrdinům jde po krku, ale vystřihl tu nezapomenutelného netypického poldu. Jeho génius Paul Smecker dovede rekonstruovat přestřelku na místě a přitom nechá režiséra, aby ho do ní zapojil. Nestydí se machrovat svou inteligencí na méně chytré kolegy a otevřeně je šikanovat a v rámci infiltrace se převlékne za prostitutku. Pokrevní bratři jsou akční podívaná, která dělá a říká věci jinak. A Dafoe se na tuhle svobodu a možnost nehlídat se strašně užívá. (Mr. Hlad)

7. Grandhotel Budapešť (r. Wes Anderson, 2014) 

Pokud se podíváme na filmografii Wese Andersona, nalezneme obrovské množství herců, za něž by jiní tvůrci dali cokoliv. Andersonovi se ale řadí do fronty a tradičně mezi ně patří i náš oslavenec, který svou plodnou spolupráci s režisérem započal skvělým Životem pod vodou. Od té doby poskytoval andersonovskému subžánru pestrou škálu bizarních postaviček, z nichž si tu nejpamátnější vystřihl v tom pravděpodobně univerzálně nejpřijímanějším filmu - Grandhotelu Budapešť. V režisérově klasickém rukopisu se Dafoe krásně našel v roli nechutně chladného vraha, který cení zuby, seká prsty a zběsile hází kočky z okna. Tím Wesův nejlepší film obohatil o úžasně děsivou a třeskutě vtipnou postavu v koženém plášti, v níž se krásně mísí strach, napětí i odlehčenost. Úžasně rozvernych figurek je v Grandhotelu mnoho, ovšem málokterá se zaryje pod kůži tak jako tenhle vyceněný vrahoun. (Jokolo)

MovieZone Live nejen o Chudáčcích 

6. Chudáčci (Yorgos Lanthimos, 2023)

Willem Dafoe moc dobře ví, že má ksicht, který si diváci s nikým nespletou. A že s ním umí pracovat. Navíc se nikdy nevyhýbal rolím, v nichž mohl projít výraznou fyzickou přeměnou, a v Chudáčcích byl tedy ve svém živlu. Popravdě mě docela překvapilo, že z toho nakonec nebyla ani oscarová nominace, protože Dafoe tu září minimálně stejně jako Emma Stone. Jeho variace na doktora Frankensteina může na první pohled vypadat jako prvoplánová exhibice kvůli zjizvenému obličeji doktora Godwina Baxtera. Jenže ten v sobě vedle zvědavosti tak příznačné pro šílené vědce skrývá i cit, něhu a lásku. Jen ji projevuje jinak, ale často o to silněji. Dafoe mu dokázal dát tragický, komický, především však lidský rozměr. Těžko si představit v téhle roli někoho jiného. (Mr. Hlad)

5. Zběsilost v srdci (David Lynch, 1990)

Přiznám se, že tenhle film Davida Lynche nijak zvlášť v lásce nemám, ale Willem Dafoe, ten je tu geniální. Jeho Bobby Peru patří k nejodpudivějším postavám, jaké se kdy objevily na filmovém plátně a scéna, kdy „verbálně przní“ Lauru Dern, ho definitivně pasovala na krále filmových úchyláků. Ještě že to je tak dobrý herec, aby se z téhle škatulky bez problémů vyškrábal. Jenže tím to celé teprve začíná… Bobby Peru je odporný sadista, morální zrůda a člověk z nočních můr, který i v Lynchových filmech, kde se to podobnými tipy hemží docela často, výrazně vyniká. Má charisma a dovede být okouzlující, zároveň však bez přehánění děsivý. A nikdy nepůsobí směšně, přičemž ta hranice, kdy by se Bobby Peru stal karikaturou, byla skutečně hodně tenká. (Mr. Hlad)

4. Hořící Mississippi (r. Alan Parker, 1988)

Představit si dnes film s Willemem Dafoe, kde nehraje nějakou lehce výstřední existenci, postarší osobu s podivnými choutky, nebo třeba osobu mentorského typu, je skoro nemožné, na konci 80. letech po boku daleko zkušenějších matadorů ale Dafoe skutečně hrál docela jiné role, a jedna taková přišla v legendárním antirasistickém dramatu Hořící Mississippi, kde si coby agent usilující o předpisové jednání postupně uvědomí, že takhle vraždící parchanty z KKK nedostanou. A jakmile mu to dojde, začnou ještě spolu s Hackmanem sjednávat tu jedinou spravedlnost, které zdejší občané rozumí. (do_Od)

3. Narozen 4. července (r. Oliver Stone, 1989)

V Top Gunu se Tom Cruise stal filmovou hvězdou, v Narozen 4. července však ukázal, že je také hereckou extratřídou. Oliver Stone se pouhé tři roky po Četě vrátil k tématu války ve Vietnamu, a to nadmíru působivou biografií Rona Kovice, skutečného (a mimochodem stále žijícího) válečného veterána. Cruise ho ztvárnil napříč patnácti lety, jež mu převrátily život naruby, a není pochyb o tom, že jde o herecký koncert jednoho muže. Možná si ale vzpomínáte, že se Ron ve filmu pohádá a porve se svým kamarádem Charliem, který stejně on skončil v depresích a na vozíku. Jejich konfrontace je koncertem plným emocí, kde se řeší osobní démoni a zabíjení dětí, a jen málokdo by do něj vnesl tak přesvědčivou hloubku. Defoe ale byl Cruiseovi víc než důstojným protihráčem, tak si tohle duo vpalte alespoň na Youtube. Takhle se, ehm, dneska už moc netočí! (KarelR)

MovieZone Live Speciál o Spider-Manovi 

2. Spider-Man (r. Sam Raimi, 2002)

V názvu je jeden Spider-Man, Dafoe ale roli Green Goblina ztvárnil (a znovu báječně, nutno dodat) i v zatím posledním filmu Spider-Man: Bez domova. Tenhle záporák už je zkrátka navždy spojený primárně s jeho tváří, něco jako Nicholsonův Joker. A když člověk sleduje právě ten jeho první film, je docela snadné pochopit proč. Dafoe ten charakter v zásadě pojal dosti shakespearovsky, navíc je to šťavnatá role plná vnitřních monologů, štěpení osobnosti, manipulování se svým jediným synem atd., no zkrátka ďábelský záporák, z něhož většině lidem v hlavě utkvěl především strašidelný kostým (jako malý jsem z něj měl i noční můry) spolu s ještě děsivějším šklebením. S jiným hercem by však obojí bylo nejspíš sotva poloviční. (do_Od)

1. Poslední pokušení Krista (r. Martin Scorsese, 1988)

Podobně kontroverzní jako učení Kristovo je toto mistrovské dílo Martina Scorseseho, v němž se katolický tvůrce podobně jako v téměř všech svých filmech zabývá otázkou viny a trestu, hříchu a pokání, rozpolceností a protichůdnými tužbami. Scorsese spolu s Paulem Schraderem, autorem scénáře, adaptuje nikoliv jedno z evangelií, ale knihu Nikose Kazantzakise. Ježíš zde není vyobrazen jako stoik, jako někdo natolik si jistý svou věcí a údělem, že snese každé příkoří, ale muž chybující a zejména pochybující, vyznávající se ze své slabosti. Je to spíše člověk než syn boží, toužící, milující. Někdo, koho i na kříži přepadají chlípné myšlenky. Onen slavný punkový moment, v němž Ježíš zakolísá a s hřeby v rukou přemítá nad vidinou života v manželském svazku s Máří Magdalenou a o pozemské slasti, je jedna z nejvíce strhujících sekvencí nejen Martyho filmografie. Poslední pokušení Krista si vysloužilo zákaz v několika zemích, kontroverze téměř ve všech (Blockbuster Video odmítlo film distribuovat na video nosičích), vyjádřila se na jeho adresu i Matka Tereza, která vyzvala k distancující se modlitbě. Willem Dafoe zde předvádí životní výkon, korunovaný nejen trnovou korunou, ale též nominací na Screen Actors Guild Awards. Poslední pokušení Krista zůstává jednou z nejpozoruhodnějších blasfemií stříbrného plátna. (krauset)

A v čem máte tuhle hereckou ikonu nejraději vy?