Řady MovieZone ve Varech prořídly, festival se nachýlil a filmové vřídlo vystříkne na rok naposled. Ideální příležitost pro finální sestavu recenzních odstavců věnovanou námi zhlédnutým filmům. Vedle Michaele Douglase si nejvýznamnější návštěvu letošní Vary schovaly na úplný závěr. V pátek dorazil švédský herec Stellan Skarsgård, aby ve velkém sále uvedl svůj nový snímek Citová hodnota, který letos získala Velkou cenu poroty v Cannes. 

Předtím se ještě v rámci kviff talks otevřeně a s humorem rozpovídal o své kariéře a postaral se o senzaci, když označil Ingmara Bergmana, jenž ho coby režisér vedl na prknech švédského divadla, nejen za manipulátora, ale hlavně za nacistu, někoho, kdo ronil slzy, když se dozvěděl o Hitlerově smrti. Tuto bombu samozřejmě okamžitě převzala všechna světová filmová média. Stellanovo vystoupení ale stojí za poslech celé, je k nalezení na stránkách festivalu. Citovou hodnotu, dvojici dokumentů a další filmy doplňuje Cival verdiktem nad dvěma favority Ceny diváků.

Citová hodnota

Nesnesitelná lehkost bytí domu. Joachim Trier otvírá svůj snímek překvapivě, četbou slohovky, kterou o rodném domě napsala Nora (ve své uměřenosti a opravdovosti strhující Renate Reinsve, která vládla i předchozímu Trierovu snímku Nejhorší člověk na světě). Je to právě dům, který navzdory tragédiím, které se v něm odehrály, představuje kotvu rodiny a cosi, co rodinnou historii a její tajemství jednak uchovává, ale i vyzrazuje. Nora se ptá: oceňuje dům, když je rodina pryč a může se tak cítit lehce, nebo naopak upřednostňuje, když je plný?

Triera nicméně spíše než stěny domu zajímá to, co se odehrává mezi nimi. Citová hodnota vypráví o dvou dcerách slavného režiséra Gustava (Stellan Skarsgård), který se roky odcizení snaží vynahradit tím, že své starší dceři, divadelní herečce, dedikuje velmi osobní scénář k filmu, do něhož si ji přeje obsadit. Nora ale odmítá, s otcem si nerozumí a chová k němu výčitky. Trier zde mimo jiné následuje tradici velkých filmů o filmu, můj nesmírně oblíbený subžánr, a odtuší toho o vztazích i filmovém a divadelním umění překvapivě mnoho (bylo zajímavé porovnávat, kolik ze Skarsgårdových tezí o herectví, které sdílel během svých kviff talks, šlo v odlišné formulaci zaslechnout i v Citové hodnotě). 

Ve snímání Trier odkazuje na krajinomalbu romantismu (scény na pláži) a název jeho snímku dává samozřejmě vzpomenout Flaubertovu Citovou výchovu. I pro Gustava je napsání posledního scénáře a preprodukce velkou školou emocionální zralosti. Trier natočil snímek, který se po celou dobu stopáže věnuje emocím, aniž by byl lacině sentimentální, snímek, který kombinuje velký kumšt s pečlivou psychologizací. Nadšení, které ho od festivalové premiéry v Cannes provází, je oprávněné. (krauset) 

2000 metrů od Andrijivky

Dlouhé hodiny největší favorit na diváckou cenu nebodoval jen kvůli silnému, byť drastickému tématu. Je to opravdu výjimečný pohled na válku, který ruší nejen ten distanční rámec televizních zpravodajství, ale i všechny ty kinematografické iluze, na něž jsme z filmů zvyklí - kdy se hrdinsky umírá ve vysoce estetizovaných momentech nádherně nasnímaných válečných filmů, v exotických kulisách pouštních dun nebo džungle. 

A pak vidíte realitu: Obyčejné chlápky plazící se mezi pahýly stromů, kopřivami a odpadky, takovými těmi hnusnými místy, co se jim vyhýbáte na návštěvě u strejdy, protože je za rozpadlým sousedovic kurníkem nikdo léta neuklidil. Tady fakt nechcete bojovat za vlast, natož padnout. A pak zazní zvuky jak z kapslíkovky a kluk o dvacet metrů dál se bez jediného výkřiku otočí na bok a umře. 

Tenhle dokument je naprosto děsivým zaznamenáním zrůdnosti i neokázalého hnusu války, která ničí celé generace, a to s drásavou samozřejmostí. Je to výjimečné, cenné dílo, zasazující záběry z bizarního boje o jednu rozbořenou vesnici do účelného kontextu. Celé je to o to mrazivější, když si uvědomíte, že by stačilo tak málo a tuna lidského neštěstí se nemusela konat a desítky tisíc mladých životů nemusely být zmařeny: ano, stačilo jen, aby Putin nebyl píča. (Cival)

Sourozenci

Naopak dlouho druhá nejúspěšnější položka z diváckého hlasování mě svou oblibou vyloženě vyděsila, protože jde o tuctovou limonádu, nevěrohodně dojímající příběhem autisty a jeho sestry. Vlezlá italská selanka za mě nemá vůbec parametry toho, aby měla být promítána na honosné přehlídce uměleckých filmů – vypadá spíš jako kýčovitá výplň, jaké vám Netflix naservíruje tři do měsíce. 

Na druhou stranu je jasné, že publikum je po všech těch arménských dramatech a thajských filosofických disputacích vyprahlé, co se týče zábavy, a tak ocení barevnou oddychovku s přítulnými emocemi a takovou tou povznášející člověčinou, vyprávěnou naprosto konformním způsobem skrze velmi sympatickou a tuze půvabnou hlavní herečku Matildu de Angelis (Dua Lipa vibes s pohledem Sydney Sweeney – ta ještě může udělat světovou kariéru). Barvotisková spotřebka. (Cival)

Raději zešílet v divočině 

Dvojčata z českých luhů a hájů. František a Ondřej Klišík žijí na prahu šedesátky kdesi v šumavských hvozdech jako dvojice českých Thoreauů. Farmáři a drvoštěpové z lásky ke krajině jsou si největšími bližními v dočasnosti člověka. Oba jsou zároveň intelektuální i zemití, a zcela se tak vymykají jednoduchému škatulkování. Režisér Miro Remo (Láska pod kapotou) záměrně pracuje s dualitou, když jako výrazný vizuální prvek představuje veliké kruhové zrcadlo, díky němuž se mu daří vyhýbat se v dialozích metodě záběr-protizáběr. Přichází s velmi filmovými obrazy ročních dob a člověka kultivujícího krajinu, který je přesto schopen žít s ní v jakési pánovité symbióze.  

Některá formální řešení scén, jako tehdy, když Remo za zvuků Smetanova Tábora situuje Františka doprostřed rámu, který tvoří plece rozpůleného býčka, vytváří bezmála mystický dojem člověka jako krotitele přírody. Přírodní lyriku přirozeně střídá přírodní komika v situacích vyplývajících ze života v přírodě, na které člověk, uvyklý na situační komiku velkoměsta, není připravený. Na síle procítěnému materiálu dodává i bouřící Smetanova Má vlast. Já sice šílím z prostého venkova, natož z divočiny, ale dokument na mě působil až uhrančivě. Jen bez toho kravího vypravěče s hlasem Jiřího Lábuse bych se obešel. (krauset)    

Žokej

Na závodění zastřízliva Rema Manfrediho neužije. V minulosti šampion, nyní někdo, komu činí obtíže na koňském hřbetu vůbec odstartovat. Ve všem krom popularity ho zastiňuje jeho přítelkyně, rovněž žokejka Abryl (Ursula Cobreró, známá především jako Tokio z Papírového domu). Remo dostává ultimátum: musí příští závod vyhrát, nebo si na něj mafie, která ho sponzoruje, konečně došlápne. Bohužel jeho v Japonsku odchovaný kůň řeže zatáčky na opačnou stranu. Co následuje, je surrealistický trip o hledání identity, který dokazuje, že drive může mít i film poháněný jednou koňskou silou, zejména když se posilní koňskou dávkou absurdního humoru. (krauset)  

Bezpráví

První třetinu se jedná o klasicky angažované drama, přinášející jen minimum nového. Hlavní hrdinka, mladá Seti, by chtěla zpívat, ovšem represivní íránský režim jí nedovoluje se naplno prosadit. A do toho má problémy s matkou-alkoholičkou. Začne tudíž pět na ulici, což vzbudí pozornost jednak veřejnosti, hladové po podobně odvážných (a navíc melodicky příjemných) projevech, ale také státních orgánů, které už z jejího libozvučného hlasu až tak nadšené nejsou. Do zdánlivě předvídatelné festivalové depky však nepředvídatelně vstoupí impulsivní hulič, trochu iritující kvůli sklonům k sebelítosti, především však osvobozujícím způsobem vnášející chaos do hrdinčina života a koneckonců i celého vyprávění. Takový příval energie společně se sympatickou hudbou posílá íránský soutěžák do lehkého nadprůměru, o zlomové dílo však nejde. (Rimsy)

Tak pravil vítr

Můj jednoznačně nejslabší kus letošních Varů. Arménské coming-of-age drama by rádo bylo něčím víc, než čím ve skutečnosti je – totiž směsí mnoha festivalově provařených prvků, jež ale dohromady moc nefungují. Kamera neustále nalepená na zátylcích postav společně s velmi eliptickým vyprávěním brání tomu, abychom se až do samotného závěru skoro cokoli relevantního dozvěděli; nedá se však říct, že by tato výpustkovitost a formální nepřívětivost sloužily nějakému tvůrčímu záměru. Tenhle vítr toho bohužel řekl jen velmi málo. (Rimsy) 

A který biják letos definoval Vary vám?