Intenzivní filmové soustředění v Karlových Varech pokračuje a sestavu po odjezdu Civala konečně doplnil taky jezevec Rimsy. Jeho a Jidášovu várku festivalových snímků si tak můžete v rychlosti pročíst níže. 

Křídla smutku

Ve Varech se představil i nový film Benedicta Cumberbatche, který je depkou se vším všudy. Představitel Dr. Strange si zde zahrál čerstvého vdovce, který propadá čím dál většímu smutku a zoufalství, zároveň se ale musí postarat o dva malé syny. Zapomeňte na civilní a realistické ztvárnění tématu ztráty blízkého, jako jsme dostali v loňském Roku vdovy. Režisér Dylan Southern se vydal daleko psychedeličtější cestou plnou symboliky, v níž ústřední rodinku ohrožuje antropomorfní vrána jako symbol smutku a vyrovnávání se se smrtí. Režie si hezky hraje s pár téměř hororovými momenty, Cumberbatch do role opět dává vše a kamera zvládá vykouzlit správně ponuré obrázky. Režie ale selhává v budování atmosféry, a i když se postavám dějí velmi depresivní věci, divák onu ponurost a bezútěšnost prakticky necítí. Výsledkem je tedy spíše chladná podívaná, která navíc v jistých scénách s vránou působí i malinko bizarně. (Spooner)

The Baltimorons

Pohodová nezávislá komedie se vším všudy. Režisér Alex Duplass přichází s další várkou roztodivných postaviček a osobitého humoru v příběhu bývalého komika a absentujícího alkoholika Cliffa, jehož nešťastná nehoda na Štědrý den spojí s osamocenou zubařkou. Oba řeší své osobní problémy a dilemata, a jelikož si začnou rozumět, prožijí spolu bláznivý den v ulicích Baltimoru. Baltimorons jsou na první pohled standardním produktem nezávislé produkce, body navíc ale snímek získává díky pohodové atmosféře, civilnímu feelingu Baltimoru a zejména neskutečně sympatické ústřední dvojici. Duplass se sice místy komediálně až příliš utrhne ze řetězu, i přesto jsou Baltimorons poměrně hřejivou a příjemnou podívanou, která mezi všemi těmi depkami z Varů jistě potěší. (Spooner)

Slyšíš mě?

Po oscarovce V rytmu srdce tu máme další výrazný a poměrně silný počin na téma života neslyšících. Neslyšící Ángela totiž žije se slyšícím manželem Héctorem a zdá se, že je jejich vztah i přes silný handicap bezproblémový. Když ale hlavní hrdinka otěhotní a oba si musí následně zvykat na úlohu rodiče, začne se propast mezi jejich dvěma světy prohlubovat a Ángela se začne cítit čím dál více izolovaná. Téma mateřství z pohledu neslyšící je tu velmi silně znázorněné a skvěle se zde ukazuje, s jakými mantinely se musí během výchovy dítěte vypořádat či jak bezradně, nepochopeně a osamoceně se musí cítit. Režie si pomáhá správně civilní atmosférou i výtečným výkonem Miriam Garlo a např. na scénu z porodu divák asi jen tak nezapomene. Škoda, že tempo je místy až příliš pomalé a druhá polovina se už vlastně časem promění jen na čekání na blížící se konflikt. I přesto se však jedná o velmi povedené a emotivní drama evropské produkce. (Spooner)

Vzkříšení

Je to vážně génius. Čínský básník Gan Bi po Kaili blues a Posledních večerech na Zemi opět zvětšuje měřítko a své rostoucí filmařské dovednost přetavuje do vpravdě velkolepého a vrstevnatého díla. Jeho příspěvek k subžánru „milostný dopis kinematografii“ však není pouhým rozplýváním se nad emocemi, jež nám celuloid dovede předat, nýbrž nabízí epickou jízdu po rozličných žánrech, historických obdobích i zapojených smyslech. Součástí více než dvouapůlhodinového kolosu je tak noirová detektivka, kde se problémy řeší propichováním uší, buddhistická moralita o hořkosti v nás či třeba půlhodinová romance s hororovým twistem, natočená na jeden dlouhý a mistrně komponovaný záběr. Už první pasáž vzdávající hold němému filmu nastaví laťku výš než cokoli, co jsem letos ve Varech viděl (ačkoli toho moc nebylo). Jestliže budete mít možnost tohle mistrovské dílo vidět, neváhejte. (Rimsy)

Jimmy Jaguár

Někdejší výrazná persona áčkových festivalů Bence Fliegauf se po delší odmlce vrací, a to rovnou do hlavní karlovarské soutěže. Jeho podivný pseudodokument láká na námět o démonovi, který vstupuje do lidí, a pak je nutí páchat zločiny. Byla by však chyba čekat explicitní a odbržděný horor, výsledek totiž připomíná spíše angažované dokumenty s prvky found footage, kde se o titulním duchovi pouze mluví. Přesto jde o pozoruhodný titul, jednak díky znepřehledňující struktuře vyprávění a jednak díky atmosférickému naťukávání potřeby někam patřit a najít spirituální přesah, což nám může dodat sílu na jinak nepředstavitelné činy. (Rimsy)

Duben

Gruzínská režisérka Dea Kulumbegašvili se ve svém druhém filmu zabývá právem ženy na potrat, což se v její domovské zemi setkalo s tvrdými odsudky. Kosmopolitní filmařka předkládá příběh uvědomělé lékařky, která jezdí do zapomenutých východogruzínských vesnic, kde provádí nejen osvětu, ale i nelegální potraty žen, které proti své vůli otěhotněly; což se v konzervativními pravidly svázané společnosti děje překvapivě lehce. Nejde však primárně o sociální drama, spíše o uměleckou výpověď, nevyhýbající se fantaskním prvkům či vleklým záběrům na síly přírody. Výsledný tvar je trochu rozklížený, místy uhrančivý, místy nezajímavý, už jen díky síle námětu však stojí za pozornost. (Rimsy)

Další výběr filmů očekávejte už brzy.