Nejkomentovanější film letošního roku nejen na našem webu, ale dost možná na internetu celkově. Očekávání od nového Supermana jsou obří, snímek musí být hit, aby studio mohlo směle pokračovat v nastaveném plánu, většinu lidí (a nás) ale zajímá spíš prostě to, jak moc (nebo naopak málo) se už dlouhé roky neomylnému režisérovi trilogie Strážci Galaxie Jamesi Gunnovi povedlo amerického Mirka Dušína s pláštěnkou a červenými slipáči uvést do nové dekády. A protože část redakce je stále ve Varech nebo rozlítaná různě po světě na dovolených, budete si muset vystačit s poněkud užším složením.

Jak to vidí Crom:
Chvíli to vypadalo, že James Gunn bude s Taikou Waititim soutěžit o nejrozjívenější podání filmového komiksu, ale pak to jednoznačně „vyhrál“ Waititi se čtvrtým Thorem, zatímco Gunn s druhým Sebevražedným oddílem zařadil lehce zpátečku a i díky seriálovému Peacemakerovi dostal od Warnerů na starost vzkříšení komiksového universa DC. To se po neúspěchu osudověji laděné vize Zacka Snydera ocitlo ve stavu klinické smrti a oživit oblíbené hrdiny s pestrobarevnými trenkami dostal právě Gunn. A přistoupil k tomu po svém – v dobrém i špatném slova smyslu. Jeho styl vyprávění, ale především práce s charaktery hrdinů, jsou totiž natolik specifické, že si k nim část diváků hledá cestu jen velmi obtížně. Superman v jeho podání je proto velmi letně laděný blockbuster, jehož hlavním lákadlem je sympatický a dobře fungující David Corenswet. V tradičněji střiženém kostýmu je méně zádumčivý než dospělejší Henry Cavill a z pozice mladého mimozemšťana, hledajícího své místo na cizí planetě s cizími lidmi, přináší přesně to, co byste od odlehčené verze Supermana čekali.

Je v něm mnohem víc obyčejného kluka z Kansau než Kal-Ela z Kryptonu, byť nemá čas se pořádně představit, ani se hledat (natož najít), protože Gunn do toho už od začátku pěkně šlape a hází to na diváka rychlostí nadhozu Ardolise Chapmana. Není čas na nějaké představování – každý snad ví, kdo to je Superman a Lex Luthor, tak jedeme dál, žádné zdržování. Není to origin v pravém slova smyslu, což je dobře, protože další tetu Marthu opravdu nepotřebujeme. Rychlost ovšem není všechno a zkratkovitost některých dějových linek je na škodu, stejně jako přeplněnost postavami. A nemyslím tím jenom členy redakce Daily Planet, z nichž každý dostane maximálně dvě věty, ale další superhrdiny, kterých je hned pět, včetně Green Lanterna. Něco funguje (Clark & Lois, Krypto), něco je až příliš dětinské (záchrana mimozemského mimina), něco je snad až příliš „Gunnovské“ (vzkaz supermanových rodičů) a něco nefunguje vůbec (Superman jako Clark Kent). Jako letní blockbuster na jedno shlédnutí je to obstojné, ale nijak vás to nenaláká na další snímky ze stejného filmového universa. A je na vás, jestli je to dost, nebo málo. Pro mě tak akorát.

Jak to vidí Mr. Hlad:
Bordel, nic jiného. James Gunn sliboval návrat ke kořenům, naivnějšího a optimističtějšího Supermana a celkově odklon od Snydera. To se mu povedlo minimálně v tom, že zpomalovaček moc nevidíme, jinak to ale žádná sláva není. V žádném směru. Corenswet není příliš zajímavý a postrádá charisma svých předchůdců, problém však představuje hlavně Gunnova rozjívenost a snaha narvat tam úplně všechno, přičemž to vypadá, že většinu věcí si vymýšlí za pochodu. Což bohužel vede k vyloženě trapným momentům, kdy se bůhvíodkud objeví to či ono monstrum, nebo kdy Kal-El spadne do kouzelné řeky, která je kouzelná, protože je kouzelná a míří do černé díry. Nebo kdy někdo minutu v kuse v monologu vysvětluje, co je zač, o co mu jde, co ke komu cítí a co si myslí. 

Gunn v podstatě nevypráví příběh, jen se pokouší servírovat jednu atrakci za druhou, ovšem bez nějaké konkrétní vize nebo stylu. Doufá, že diváky umlátí tím, že se na plátně bude pořád něco dít, ale nezabývá se vysvětlováním, co to „něco“ je a proč na tom záleží. Vizuálně se to pokouší být rozkročené mezi rokem 2025, devadesátkami a trochu i sedmdesátými lety, postrádá to však jakoukoliv osobitost a unikátnost (Strážci Galaxie je měli) a s postupující stopáží se to mění ve víc a víc ubíjející podívanou a čekání na konec. Viditelně drahá, ale přeplácená a zároveň naprosto prázdná věc, u jejíhož sledování jsem si několikrát vzpomněl na Fantastickou čtyřku Tima Storyho. Jeden z nejprázdnějších velkých superhrdinských snímků vůbec. Takže tak. 

Jak to vidí Imf:
Letos mi nebylo po chuti tolik filmů, že už začínám mít spáčilkovské parametry. Ale pro tenhle ten svou pověst spokojeného žánrového fanboye klidně obětuju. Protože Gunnův Superman je jeden velký pohřeb - snahy o nakopnutí nového superhrdinského vesmíru, snahy vyprávět něco, co má hlavu a patu, snahy respektovat alespoň poslední střípky inteligence mainstreamového publika. Hrozně moc nechci používat ty příměry k umělé inteligenci, ale dvouhodinový Superman je jedna velká halucinace. Už po třiceti minutách jsem koukal na hodinky při vědomí, že to má “jen” dvě hodiny. Ono to totiž hned ze začátku vypadá, že ještě neskončily trailery. Scéna střídá scénu, postavy se objevují a mizí, motivace se divně kroutí a zvraty zběsile souloží, takže plodí další zvraty ještě před koncem záběru. Jako kdyby to byl celý dlouhý nekonečný trailer na nejnovější gunnovský brak. Pak se tedy konečně začnou odkrývat karty a místo trailerového pásma tu máme banálně připitomělé záporáky a zápletky animovaných raníčků pro mrňata. Halabala naskládané páté přes deváté, tři sezóny zapomenutelných panáků, stupidních archaických dialogů, naivních zvratů a hloupých politických proklamací. 

A někde mezi tím je Superman jak ho neznáte. Hloupý, nikoliv naivní. Zbrklý, nikoliv nezkušený. S rodičema, co byste si ani v útulku nevybrali (teď mluvím o těch kryptonských), záporákem tak jednorozměrným a únavným, že i ten otravně nevychovaný pes nadělá vlastně víc škody než on. S panoptikem zaměnitelných a nanicovatých postav, s akčními atrakcemi tak samoúčelnými a rutinními, že si vzpomenete na Flashe a jeho žónglování s kojenci. S fyzikálními úkazy tak uhozenými, že… si vzpomenete na Flashe a jeho diskokouli alternativních CGIčkových supertrdel. Vyčerpává mě jít po téhle uličce a vzpomínat na další a další výjevy. Takové pohrdání čímkoliv, takové opájení se vlastní průměrností, neschopnost se obklopit někým, kdo nekývne na sebedětinštější nápad a sebejistota, že se nemůžu, ba přímo neumím splést. Je to fascinující… asi jako koukat na zatmění Slunce bez ochrany očí, na Troškův Kameňák s důvěrou, že se to v půlce zlomí k lepšímu a budou z toho Oscaři.

Jak to vidí KarelR:

Mám rád všechny tři díly Strážců Galaxie a na Supermana jsem se od začátku těšil. První dva trailery řadím mezi to nejlepší, co bylo v posledních letech sestříháno, a David Corenswet i Rachel Brosnahan mi do rolí Clarka a Lois už v nich náramně sedli. Když tedy „první sešit“ Gunnova velmi komiksového filmu začal dost zhurta, byl jsem s tím v klidu. A když ve „druhém sešitu“ došlo na očekávané interview, byl jsem náramně spokojený. Jenže víte co? Rozhovor se Supermanem je nejlepší scénou tohohle akčního uragánu za 225 milionů dolarů. Od „třetího sešitu“ se to celé vymkne z kloubů a přijde odhrkaná a nesoustředěná fašírka, v níž Lex Luthor neustále vysvětluje své motivace do vzduchoprázdna, vztah Clarka a Lois má trestuhodně málo prostoru a většina zvratů je buď zcela podivná anebo z ranku „doufám, že nebudou líní a neuděla… krucifix!“

Gunn opravdu akurátně zachytil komiksovou estetiku, film je ale jiné médium. Film potřebuje dýchat, uchvacovat a gradovat, a nic z toho se tu bohužel neděje. Někde u antiprotonové řeky jsem si vyloženě říkal, že se cítím jako u čtvrtého dílu série. Jako by už nebylo co vyprávět a jen se matlalo páté přes deváté, aby se něco dělo a karavana jela dál. Výsledek zkrátka naplňuje skoro všechny hatery skloňované obavy a jen málokdy trefí tón, s nímž se mělo pracovat po celou stopáž. Nejradši bych vzal Clarka a Lois a hodil je od úplně jiného, mnohem lepšího filmu. To ale samozřejmě nejde, tak se holt zase začtu do All-Star Supermana od Morrisona, abych si trochu spravil náladu.

Recenzi čekejte velmi brzy.