Neotestovaný režisér, menší rozpočet i měřítko, méně známí herci a ještě méně známé postavy, pokračování mnohých seriálových zápletek a trailery, které sice vsázely na humornou atmosféru, dobré hudební covery a někdy i vtipný střih nebo nápad, ale jinak působily šedivě a prázdně až běda. Tak by se dala na papíře shrnout nová marvelovka Thunderbolts* (hvězdička na konci opravdu má své odůvodnění), která tento týden vletí do kin a bude velice zajímavé sledovat, jak se jí povede. My už snímek každopádně viděli a protože první ohlasy mluvily o této týmovce antihrdinů nadšeně, mnozí z nás do ní šli s poměrně nadějnými očekáváními. Podařilo se je naplnit?

Jak to vidí Mr. Hlad:

A ono to jde, když se chce. Thunderbolts rozhodně nejsou nejlepší marvelovka, ale určitě patří k těm nejvydařenějším za poslední roky. A to navzdory faktu, že na nich je vidět trošku menší rozpočet, akce není zase až tak moc a samotná výprava působí občas trošku televizně (první půlka jsou víceméně interiéry a poušť). Bitky jsou ale natočené zručně, obstojně a chytře využívají všech schopností různých hrdinů. Jenže o tom tenhle film nakonec úplně není. Síla Thunderbolts tkví v postavách a hercích a v tom, jak s hrdiny pracuje scénář. Tvůrci konečně pochopili, že fandové Iron Mana a spol zestárli a dospěli a že se nespokojí jen s „tady je monstrum a tady je hrozba, tomu prvnímu rozbijte držku, to druhé zastavte, než bude pozdě.“

Na to sice taky do jisté míry dojde, pořád jsme v komiksovce, ale mnohem víc prostoru tu mají temné odstíny všech členů Thunderbolts a jejich snaha vyrovnávat se s vlastní minulostí, chybami a depresemi. Samotné finále je pak nakonec mnohem víc dialogové a emotivní než o tom, že zas vybouchne nějaký barák nebo planeta. A ono to funguje. Nazvat Thunderbolts dospělou marvelovkou bych se asi neodvážil, ale slovo „vyzrálý“ vystihuje tenhle film dobře. Snad půjde MCU dál tímhle směrem, kdy se nebojí ubírat na snaze zalíbit se každému a chce jít trošku víc do hloubky.

Jak to vidí Rimsy:

Podobně jako v případě loňského třetího Deadpoola (ačkoli provedením velmi odlišně) jde o krok smysluplným směrem, který Marvel v tuhle chvíli potřebuje. Tentokrát jsme se nedočkali uživatelsky nenáročného fan servisu, nýbrž relativně komorní týmovky s přehlednými motivy a vcelku příjemnými figurkami, jež jsou odlišené tak akorát, aby se charaktery obstojně doplňovaly, ale zároveň aby se z nich nestaly jednorozměrné stereotypy. Určitou tlumeností, přízemností a nespoléháním se pouze na efekty se Marvel vrací někam do poloviny minulé dekády, když mu vše ještě vycházelo. Ani infantilní verbální frky (hlavně zpod vousů Red Guardiana) nechybí, ačkoli do excesu typu tanečků v Marvels mají naštěstí daleko.

Sebastian Stan přirovnal novinku ke Snídaňovému klubu, což dává smysl – hašteření postav občas skutečně připomíná spíše středoškolské šlapání na kuří oka druhých s cílem zakrýt vlastní bolístky. V jádru vyprávění jsou samozřejmě přímočaře podané, leč poměrně funkční myšlenky týkající se práce s traumaty, depresemi a existenciální prázdnotou. Když film říká, že své problémy je třeba sdílet s ostatními, jinak se člověk uzavírá v bublině vlastní temnoty, jde o kapitoly z pomyslné „Psychohygieny 101“ a rovněž boj se sebou samým se zde dočká fyzicky doslovnějšího zhmotnění než třeba v Tenetu, přesto výsledek působí jako sympatický úkrok stranou od toho, co Marvelu v posledních letech zjevně nevychází. I díky důstojné finální třetině tedy jde o kousek, který by mohl vcelku obstojně uspokojit dlouhodobě znuděný komiksový fandom.

Jak to vidí do_Od:

Mno, slušná depka místy. Jake Schreier se zjevně v posledních letech u seriálů dost vypracoval a jeho pojetí nejnovější marvelovky opravdu nabízí něco jiného, než na co jsou diváci tradičně u komiksů zvyklí. Tedy film s uvěřitelnými lidskými postavami, jež mají komplikovanou minulost, kdy nekonaly vždy dobro, což je nyní v životě dohání. Zejména tedy uvnitř jich samotných. Rázem zde tak máme v prvé řadě funkční drama s dobře napsanými dialogy, u kterého fungují emoce i nějaká základní psychologie, které posléze v druhém plánu doplňuje ještě komornější komiksový blockbuster s pár akčnímí scénámi, které ale musí vsázet spíš na nápaditost a styl než vyloženě měřítko. Což... bylo za mě občas kamenem úrazu.

Thunderbolts* totiž nejmíň fungují právě ve scénách, kdy se snaží o tu akci (nebo politiku...), ale naopak nejvíc šlapou, když tvůrci nechávají hlavní postavu Yelenu (vynikající Pugh) vypořádávat se se svými traumaty, zatímco se okolo všichni vzájemně špičkují a shazují, protože na první pohled nemají nic společného. V tomhle smyslu je to trochu jako první Avengers, akorát možná trochu serióznější a víc dotažený do důsledků, protože to jde přece jen o něco víc do hloubky v těch tématech osamění, deprese, ztráty identity, traumat z dětství a tak dále. Pochopitelně tedy stále za přítomnosti tradičních marvelovských propriet, jako jsou humor, hromada easter eggs nebo širší provázanost se zbytkem MCU. Nemůžu říct, že jsem se vyloženě bavil, protože to není moc zábavné (určitě ne jako Gunnův Suicide Squad či Guardians), ale zasáhlo mě to bez debat a jako takové očistné terapeutické kolečko se superhrdiny to můžu jenom doporučit. Zvlášť, pokud jste si mysleli, že už Marvel nemá co nového nabídnout.

Recenzi čekejte v nejbližších dnech.