Bruce Willis dnes slaví 70. narozeniny a byť při takových příležitostech obyčejně píšeme topky nejlepších filmů nebo rolí daného člověka, k této ikoně jsme před pár lety už takový článek napsali. Stalo se tak poté, co vyšlo najevo, že trpí vážnou nemocí, po níž pro něj už hraní není možnost. A protože bychom dnes psali v podstatě to samé, rozhodl jsem se to dnešní vzpomínání pojmout trochu jinak. Jako skoro takovou osobní ódu na herce, jenž mě provázel dětstvím, formoval moje mužské vzory a svým způsobem mě poslal na tu dráhu, na které jsem dnes.

Tím vůbec prvním setkáním s ním byla nepřekvapivě Smrtonosná past, kterou si můj otec poctivě nahrál na videokazetu, jenom aby hned za ni později nahrál dvojku. V rodinné kolekci to byla myslím VHSka s pořadovým číslem 11. Nicméně nebylo to setkání ryzí, protože v televizi jej v té době samozřejmě daboval legendární Pavel Soukup a já teď radši nebudu říkat, jak dlouho mi v nějakých těch 6-7 letech trvalo, než jsem si uvědomil, že takhle reálně ten herec fakt nezní.

Nicméně Smrtonosné pasti skutečně byly tím mým vstupním bodem do světa filmu a Willis, jako jejich hlavní hrdina (a taky někdo, k němuž byl mezi přáteli můj otec vzhledem často přirovnáván) se tak pro mě stal už od útlého věku vzorem perfektního správňáka. S úsměvem na tváři proti jasné přesile. Odhodlaného i vstříc nemožným překážkám. Vždy připraveného procedit nějakou údernou hlášku. Atletického, ale ne nějak přehnaně namakaného. Ironického. Lehce tragického. Občas nepochopeného. Nakonec ale vždy vítězného. Jasně, dneska to považujeme za prototyp akčního hrdiny, na konci devadesátek jsem ale opravdu všechny tyhle věci naivně vnímal jako vlastnosti charismatického a vlasy rapidně ztrácejícího herce, jehož jsem od té chvíle aktivně vyhledával v každém dalším filmu.

To mě každopádně přivedlo logicky k řadě dalších ikonických fláků. Ať už to byl Poslední skaut (scéna se zrcátkem v autě mě nesčetněkrát zachránila od depky a nedávno jsem ji přepsal jako motivační uvítání pro mého nového šéfa v práci), Pulp Fiction, Šakal nebo Pátý element (bizár, který jsem vůbec nechápal, ale těžce mě bavil). Velice významnou roli pro mě během dospívání pak hrál v Armageddonu viz moje VIM, miloval jsem ho ale i v komediálně laděných rolích v Můj soused zabiják s Matthew Perrym, Banditech nebo v Přátelích, kde mě tedy jeho cameo kdysi dávno napoprvé obrovsky překvapilo. Touhle dobou jsem se podle mě třeba dozvěděl, že daboval i hlavní dítě v Kdopak to mluví, což mi dodnes přijde geniální.

Později, když už jsem si třeba filmy sháněl víc sám (a už delší dobu v originálním znění), jsem pak doháněl věci typu Šestý smysl nebo Smrt jí sluší. 12 opic byl obzvlášť silný, byť ne snadný zážitek v nějakých 15 letech, kdy jsem navíc očekával spin-off Planety opic. A to samé vlastně Vyvolený. Trochu zklamaný jsem byl ze Slz slunce, které jsem si vypůjčil jeden týden, co jsem marodil, a bylo to dost možná poprvé, co jsem neocenil nějaký film s tímhle majákem nejen správných hodnot, ale zároveň i jasných filmových kvalit. Podobně mě vlastně zklamala i Hartova válka. Holt nároky pomalu začínaly stoupat.

Tady už se nicméně dostáváme do éry, kdy jsem ještě pořád o filmech nikam nepsal, možná už jsem ale začínal maličko prudit v nějakých diskuzích a sledovat to filmové dění o něco bedlivěji. Sem nejspíš patří objevování niche filmů typu Atentát na střední, 16 bloků, Nabít a zabít nebo třeba Rukojmí, ale vlastně i objevování Willisova průlomového seriálu Měsíční svit, díky němuž se vlastně vůbec k filmu a slávě dostal. Funguje celkem dobře i dnes, mimochodem. Zároveň s tím se ale bavíme o době, kdy samotný herec už pár let takhle kvalitní filmy netočil. Takže zatímco já s ním furt ještě doháněl (nebo dával opáčka) klasiky, Willis posílal do kin věci typu Red, Poldové nebo šílené Náhradníky. Ani Cival se už podle těch hodnocení příliš nebavil.

Tahle jasně béčková fáze bohužel předznamenala blížící se konec do té doby výjimečné kariéry herce, který mě opravdu provázel filmy od poloviny devadesátek až někdy do roku 2012, kdy jsem vyrazil do kina na Loopera a byl dojat z toho, že můj nejoblíbenější hollywoodský hrdina na to pořád ještě má. Samozřejmě jsem netušil, že to bude poslední film, u něhož si něco takového budu moct říct ever. Protože byť se pak třeba ještě objevil v nějakých ne až tak hrozivých kouscích, jako byly ty úplně poslední zářezy, kdy už na tom nebyl zdravotně nejlíp (ale peníze se hodily), tak po Looperovi opravdu v dobrých věcech nehrál a zacementoval to podle mě kývnutím na pátou Smrtonosnou past, která vyšla o rok později, a o níž se od té doby v dobré společnosti nemluví. Takže nebudeme ani tady.

Celkem zajímavá byla samozřejmě i Willisova soukromá sféra. Ať už nejprve krásné manželství s Demi, s níž má tři děti, nebo jeho následný „krach“ kvůli zajíčkovi Ashtonu Kutcherovi (not really, ale od té doby ho stejně nemám v lásce). Nebo třeba hejty ze strany Kevina Smithe na to, že je Willis nepříjemný bručoun, což posléze potvrdilo i pár novinářů. To už ale zabíháme, a hlavně vypouštíme všelijaký kontext. Co je hlavní, že se Willisovi v zásadě povedlo za ty roky v Hollywoodu vybudovat jednu z nejpovedenějších filmových kariér plnou klasik, která sice nepřinesla žádná velká ocenění (Pulp Fiction přitom klidně mohlo, imho), ale co by za ni jiní dali.

Stejně tak se ale herec nezapomínal věnovat ani tomu skutečně důležitému, a tím byl rodinný život. I proto vlastně zůstali s Moore i po rozvodu dobrými přáteli, navíc se Willis znova oženil a se svou druhou životní partnerkou Emmou Herring je dodnes. Jako otec je pak navíc všemi dětmi naprosto adorován. Což je super, protože to znamená, že na ten krutý osud, jaký jej v této poslední životní fázi zastihl, není zdaleka sám, ale je neustále obklopen nejbližšími. Snad tedy Brucovi nehrozí takový smutný konec, jaký potkal například Gena Hackmana, jeho manželku a jejich psa. Na podobné spekulace je ale snad (!) pořád ještě brzy.

Tento článek měl primárně podtrhnout, jak moc se může někdo známý na svých fanoušcích podepsat, i kolik inspirace a radosti může přinést. Za tohle všechno Brucovi nesmírně děkuji a troufám si tvrdit – nebo v to alespoň doufám – že nejsem sám. Tak ještě jednou všechno nejlepší k narozeninám, a pokud jste třeba některý z výše uvedených snímků a speciálů neznali, tenhle týden je ideální čas to napravit.