Zatímco Spielbergův opus si bral do názvu stejnojmennou událost jako nový film režiséra Timba Fehlbauma, jeho dějství se soustředilo až na to, co přišlo pak: tedy hon na teroristy a lidi zodpovědné za smrt 11 izraelských sportovců během letních olympijských her v Mnichově roku 1972. Německo-americká koprodukce se tak odlišuje už jen tím, že zpracovává de facto minutu po minutě celou událost tak jak začala, až do jejího tragického konce. My se na film každopádně vydali v početné sestavě a níže vám tak přinášíme naše první dojmy:

Jak to vidí crom:

Pokud o tragických událostech ze dne 5. září 1972 v Mnichově nic nevíte, potom se připravte, že Vám September 5 (s českým distribučním názvem Mnichov 1972) vyrazí dech. A pokud máte pocit, že o nejčernějším dni v historii olympijských her víte dost, stejně vás snímek německého režiséra Tima Fehlbauma v ledasčem překvapí. Například svým jedinečným úhlem pohledu, v jehož popřední není samotný teroristický útok, ale pozadí jeho přímého přenosu. Díky pohotové redakci americké televizní stanice ABC Sports totiž mohli diváci na celém světě sledovat dramatický boj o osud izraelské olympijské výpravy prakticky v přímém přenosu. A z tohoto filmařského záměru dokázal Fehlbaum vytěžit prakticky maximum.

Stačilo mu k tomu v podstatě pouze věrně zrekonstruované zázemí olympijského studia stanice ABC v Mnichově a několik herců v čele s Johnem Magaroem a Peterem Sarsgaardem. A kupa dobových záběrů, s nimiž dokázal na několika metrech čtverečních natočit třeskuté drama o událostech, které otřásly celým světem. Jak prosté, chtělo by se dodat, jenže ono je to právě naopak. Natočit drama o televizním vysílání z pohledu lidí zalezlých (až na pár scén) v přítmí televizního studia tak, aby divákovi tuhla krev v žilách, je majstrštyk, který bych do režiséra průměrných nízkorozpočtových sci-fi nikdy neřekl. Ale Fehlbaumovi se to povedlo takovým způsobem, že se vám dostane pod kůži, aniž by k tomu potřeboval cokoli dalšího. A nezbývá mu než zatleskat. Takhle se dělá poctivá filmařina.

Jak to vidí Jokolo:

Snímek Mnichov 1972 se na známé tragické události z mnichovské olympiády dívá poměrně svěží optikou. Nehneme se z novinářského velína, v němž se za běžných okolností odehrává sportovní zpravodajství. Jenže zatímco jindy by se tu řídil přenos volejbalu či boxu, 5. září roku 1972 se stovkám milionům lidí po celém světě živě přenáší to, jak palestinští teroristé zajali jedenáct izraelských olympioniků. Vtěsnání děje do jedné místnosti a zhuštění filmu do necelé stovky minut dává snímku potřebnou dynamiku a drama Tima Fehlbauma tak směle funguje jako nervy drásající thriller, v němž není absolutně nic navíc.

Herecké výkony jsou vynikající, každý z trojice hlavních představitelů dodává novinářskému dramatu potřebný punc naléhavosti a představuje jiný přístup k žurnalistice, která tu hraje prim. Nečekejme akční drama, samotné hrozivé události nikdy nevidíme, vždy o nich slyšíme jen z doslechu, čímž je napětí maximalizováno. Emoce tak dopadají na diváka velmi drtivě, i když ví, jak to celé skončí. Film navíc často otevírá živá etická dilemata, do nichž by se mohl pustit s o něco větší vervou, ale i tahle dávka stačí. Vše je nasnímáno zručně, dialogy odsýpají, odlišné přístupy k novinařině do sebe narážejí a čas zajatců se krátí.

Zejména mrazivý je závěr, kdy se novináři po extrémně vypjatém dni začnou bavit o tom, jaké reportáže budou točit další den, neboť nezbývá nic jiného, než to ze sebe setřást a pokračovat ve své práci. Finální dovětek, že strašlivý teroristický čin sledovalo živě přes 900 milionů lidí, pak už diváka definitivně přiková do sedačky. Neposkytují totiž novináři teroristům přesně to, co potřebují? Copak by se terorismus obešel bez publicity? Mnichov 1972 je takových otázek plný, odsýpá, je skvěle napsaný a ještě lépe zahraný. Výborně nepříjemná podívaná.

Jak to vidí do_Od:

Silně autentický, nesmírně intenzivní a vzhledem k tématu postupem času čím dál více zdrcující pohled na novinářskou práci během smutných událostí na olympijských hrách v Mnichově roku 1972. V podstatě film, který všichni čekali, když si naslepo pouštěli poprvé Spielbergův opus. Soustředěné civilní drama s řadou skvělých hereckých výkonů, ale taky unikátním dobovým zázemím televizní stanice a zpětně jasnou kritikou těch, kteří v ten osudný den selhali nejvíc. John Magaro už by si fakt zasloužil nějaké větší uznání, to samé Sarsgaard. A režírující Tim Fehlbaum se tímto vystřeluje mezi jména, která bude třeba v následujících letech sledovat. Jsem velice spokojený a nevylučuji, že to s druhým zhlédnutím ještě nestoupne.

Recenzi čekejte velmi brzy. Film jsme probírali i v MZ Live.