Marty Pohl alias Řezník je zpátky. Zábavná (i když pro mnohé kontroverzní) postavička české hudební scény s filmy koketuje už nějakou dobu a od čistě amatérských snímků se přes komedie Párty Hárd a Párty Hárder dostal do kin a jeho fandové přišli za ním. Jeho Na plech je další divoká komedie, ve které je povoleno vše, ale přeci jenom se v ní pouští do trošku neprobádaných vod. Jak to dopadlo? 

Jak to vidí Rimsy:
Císařův pikař, nabírání zkušeností v Číně i Děčíně, Vladimír Menšík jako patron Romů či smrtící hrozba v podobě Kaťáků. Sebrané spisy Martyho Pohla opět skýtají kanonádu hlášek i obskurních situací, které pravidelné konzumentstvo univerza ZNK bezesporu ocení. Nelze se však zbavit dojmu, že od třetího celovečeráku bychom chtěli trochu víc. První polovina je totiž vyloženě rozvleklá, obsahuje spoustu nedostatečně prodaných frků a dokonce i scén, v nichž se nic moc zajímavého nestane a kvůli kterým tempo značně drhne.

Postupně však snímek nabere na obrátkách, některé krkolomně rozvíjené linky se zúročí a hlavně přibyde kýženého vizuálního humoru, příjemně doplňujícího přehlídku verbálních nadávek a urážek. Obsazení samozřejmě opět dominuje Grundza (Marek Milko), více než důstojně mu však sekunduje herecky už nejednou osvědčený Julius Oračko. Jeho postava sice naplňuje stereotypy o romském pikaři, ukazuje však i náznaky Pohlovy sociální uvědomělosti, když se projevuje jako morálnější figura nežli korporátní krysy. Navzdory výhradám a nedodělkům je každopádně dobře, že tu Pohlovy ryze humanistické kousky, nebojící se šlápnout do těch nejodérovějších exkrementů, máme.

Jak to vidí Crom:
Režisér a scénárista Marty Pohl se toho nebojí. V životě si prošel kdečím a podobné paletě problémů s velkým gustem podrobuje i postavy ve svých filmech. A jde přitom až na dřeň. Jak společensky, tak filmařsky. Ve svém posledním zářezu Na plech se nebojí provokativně zprznit prázdné heslo „rodinný film“, jakož i ikonický plakát z kultovní klasiky Pelíšky, jen aby dal najevo, že od něj můžeme očekávat opravdu cokoli. A přesně to také dostanete. Na plech se totiž veze na stejné vlně jako předchozí dva snímky – Párty hárd a Párty Hárder: Summer Massacre.

Nečekejte žádné drama jako v Trainspottingu. To, že se celý děj točí kolem vaření pervitinu v cikánském slumu kdesi na severu Čech, nemá s dramatem z drogového prostřední nic společného. Tady se na umění nehraje. Tady se jednou fauly toho nejhrubšího zrna a celý děj je podřízen jednomu jedinému – divoké jízdě plné šílených vtipů s kadencí samopalu vzor 24. Je to divoké. Je to odvázané. Je to rozjívené. Je to šílené. Zároveň to trpí celou řadu filmařských neduhů opřených o improvizaci neherců a prakticky náhodný děj, ale stěžovat si na něco takového prostě nejde, když vás Pohl doslova zasype tunou nápadů balancujících mezi dekadentní trapností a dadaistickou genialitou.

Jak to vidí k0C0UR:
“Rodinný film” Martyho Pohla o svém poselství nelže. Vypráví o pravých rodinných hodnotách, lásce, potřebě mít bližního svého, který ti v tom nejhorším srabu vždycky bude krýt záda. To, že se u toho strašně fetuje, zvrací a krvácí, je tvůrčí vizitka, na kterou už jsme z předchozí Martyho tvorby zvyklí, ale síle sdělení nic neubírá. Naopak, pokud člověk odhrne ty tuny fekálií a jiných tělesných tekutin, zbyde mu obstojná bromance o outsiderovi, který hledal štěstí a našel ho na tom nejméně pravděpodobném místě. Prostředí romského ghetta (s dlouholetou tradicí vaření a tudíž poctivými hodnotami!) nápaditě kontrastuje s korporací, která plete z lejna bič a žije uvnitř bubliny vlastního pomíjivého úspěchu naprosto dementního produktu a nastoluje tak důležitou otázku – kdo je tady vlastně ta intelektuální spodina? 

Satira to není nijak hluboká, ale scenáristicky více aspiruje k zážitku připomínající opravdový dospělý film, jakož i ostatní řemeslné komponenty, kterými se Na plech honosí. Marty zůstává hovadem se specifickým hraničním humorem a neodpustí si svoje obvyklé trademarky, ale filmařsky viditelně roste. Jsou to malé, ale důležité krůčky, které mohou za pár let dovést x-tou eskapádu ze ZNK multiverse do opravdových řemeslných jistot. Ne úplně běžná sonda do světa, kterému asi většina nebude úplně rozumět, stále působí trochu jako amatérský film (jehož největším úskalím pro mě je značná účast mumlajících neherců), ale amatérský film se srdíčkem, jak se tak říká. Úplně největším vítězstvím tak zůstává fakt, že takové filmy můžeme vidět v širší distribuci a na velkém plátně. Vztyčenější prostředník všemu konvenčnímu totiž ještě dlouho neuvidíte.

Jak to vidí Mr. Hlad:
Řezník se rozhodl zkusit něco nového a zároveň zůstat svůj. A docela se mu to povedlo. Po Párty Hárd a Párty Hárdr přichází s trošku ambicióznější podívanou. Tedy alespoň ve smyslu o malinko náročnějšího příběhu, který lze snadno číst jako satiru vysmívající se honbě za úspěchem v obří korporaci plné magorů, s nimiž nechcete trávit čas. A hrdina zjistí, že mu je možná o dost lépe v prostředí vybydlených paneláků, kde se vaří piko a dějí se takové věci, že by člověk raději zvažoval sebevraždu, než aby se sem nastěhoval. 

Na plech se snaží působit trochu filmověji a seriózněji, přinejmenším v práci s příběhem, postavami a konec konců i formálně, ale pořád zůstává typickou řezníkovinou, takže když už byste náhodou dostali pocit, že Marty Pohl jako filmař a především vypravěč dospěl nebo dokonce zmoudřel, stane se něco extrémně vulgárního, nechutného a zvráceného. A obvykle je to typicky pohlovsky legrační. Noví hrdinové jsou nádherně šílení, vtipy nekompromisní a tempo i přes občasné zaškobrtnutí rychlé. Režisér sype vulgární nápady z rukávu stejně jako u svých předchozích kousků a i přes fakt, že tu dělá další krůček k profesionálnímu snímku, pořád zůstává svůj a nestydí se za jistý amatérský look části scén, ani za neherce, kteří ve svých rolích často prostě jen jsou, protože ono to stačí. I když občas by nebylo od věci pohlídat si, aby jim bylo vůbec rozumět. Na plech je přesně to, co člověk čeká od třetího Řezníkova víceméně profi filmu. A mě to pořád baví. 

Recenzi čekejte velmi brzy. A na našem HeroHero najdete Řezníkovo video o Jacksonovu Braindead.