Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Top 12 filmové hudby roku 2024


ikona
crom
2024dunafilmová hudbahudbakonkláveplaneta opicpoštmistrrivalovéromulusrozum v divočiněsoundtrackytopvetřeleczabiják
O úspěchu filmové scény leckdy rozhoduje hudba, ne obraz. Které soundtracky doplňovaly loňské filmy nejlépe a stály v roce 2024 za opakované slyšení?  

Pokud ve vás začátek loňského roku vyvolával obavy, že díky nejrůznějším stávkám a následnému odsouvání filmových projektů na později bude rok 2024 postrádat zajímavé tituly, opak se ukázal být pravdou. Nakonec to všechno dobře dopadlo a jak nasvědčuje i naše redakční topka, bylo rozhodně z čeho vybírat. A to samé platí i pro filmovou hudbu, kde rozhodně bylo z čeho vybírat. 

 

Harry Gregson Williams dokázal s Gladiátorem II velkolepě navázat na původní melodie Hanse Zimmera, do skvěle naaranžovaného soundtracku se přetavilo filmové zpracování světoznámého muzikálu Čarodějka, za krásným hudebním dobrodružstvím vyrazila Odvážná Vaiana 2 a takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Konkurence byla nakonec tak silná, že výše uvedené hitovky se do topky vůbec nedostaly, což svědčí o vysoce nastavené laťce. Pojďme se tedy podívat, která filmová hudba se nakonec umístila na stupních vítězů a jak už to tak bývá, těch soundtracků nakonec zmíním o něco víc, než je běžná desítka.

Čaroděj Kajtek (Antoni Komasa-Łazarkiewicz, Maria Komasa-Łazarkiewicz)

Tuzemskou stopu v loňském ročníku nejlepší filmové hudby představuje podmanivý soundtrack ke koprodukčnímu filmu Čaroděj Kajtek. A je to tak trochu podvod, protože té české stopy tam příliš není, snad s výjimkou Martina Hofmanna v roli černokněžníka. Ale vůbec to nevadí, protože vaši pozornost si tento soundtrack k „polskému Harry Potterovi“ zaslouží tak jako tak. Pod hudbou jsou podepsáni manželé Antoni a Maria Komasa-Łazarkiewicz, polští skladatelé, které si možná vybavíte jako autory hudby k Šarlatánovi s Ivanem Trojanem (2020). Hudební uchopení kouzelnického světa čerpajícího spíše z polských dějin než z čistokrevné fantasy se pyšní nadčasovou orchestrální kompozicí převážně melancholického rázu, krásně zachyceném už v titulní písni „W strone gwiazd“ v podání zpěvačky Mary Komasy nebo v samotném Kajtekově hudebním motivu, jenž poprvé zazní ve skladbě „Maszyna nieśmiertelności“

Ale Kajtek je mnohem víc než hudební snění o kouzlech a životních ztrátách a oba skladatelé předvádí, že polská filmová hudební scéna stojí za vaši pozornost. Skladba „Kajtek na salonach“ vám dá vzpomenout na slavné tango „Por una Cabeza“ Carlose Gardela, zatímco „Zamek Czarnoksiężnika“ zase představuje čistokrevný hororový motiv a hravě kabaretní „Jarmark czarów“ nabídne pomyslnou vzpomínku na Ennia Morriconeho a jeho Tenkrát na západě

Celkovým vyzněním má Kajtek velice blízko k hudbě podobně laděnému snímku A Monster Call Fernanda Velázqueze, což je ta nejlepší vizitka, jakou si mohli manželé Komasa-Łazarkiewicz přát.

Rozzum v divočině (Kris Bowers)

V kategorii hudebních animáků byla letos konkurence skutečně nabitá. O nejlepší písničkový soundtrack si to rozdala muzikálová Čarodějka s Odvážnou Vaianou 2 a Mufasou: Lvím králem, Hans Zimmer se blýskl s Kung-Fu Pandou 4, debutující Andrea Datzman se pokusila navázat na Michaela Giacchina v pokračování pixarovského miliardového hitu V hlavě, první animovaní Transformeři dostali skvělou péči od Briana Tylera a takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Jenže nakonec jim všem vypálil rybník nečekaný vítěz – Kris Bowers a jeho kouzelné pojetí nádherného animovaného příběhu o robotovi čelícímu nečekanému nepříteli, totiž divočině plné zvířátek.

Čerstvý držitel Oscara za hudbu ke krátkometrážnímu dokumentu Poslední opravna hudebních nástrojů přistoupil k dojemnému souboji strojového uvažování s rozjívenými příslušníky zvířecí říše s fascinující kombinací orchestrální a syntetické hudby, která se skvěle hodí jak k samotnému ději, tak k inovativní „ruční“ animaci, dodávající filmu další dimenzi. V použitých melodiích i instrumentech dokázal Bowers od sebe odlišit oba zdánlivě nesmiřitelné světy – divokou přírodu (Island) a moderní technologie („Activating Learning Mode“). Jejich vzájemný hudební střet pak přinášejí instrumentálně nejhravější pasáže („Systém Breach“„The Egg and the Fox“). 

Potěší i dvě titulní písně od Maren Morris („Kiss the Sky“), „Even When I'm Not“ podbarvené jemnými kytarovými melodiemi, které Bowers zakomponoval do velkého sborového finále („You Don't Have To“). Tenhle animák se zkrátka povedl po všech stránkách.

 

Strážci / The Watchers (Abel Korzeniowski)

Pokud vám hudba k hororům přijde jako vesměs nezajímavá výplň plná táhlých smyčců bez melodie, proložená nezbytnými „lekačkami“ v podobě prudké změny rytmizace, museli jste mít loni radost. A to hned několikrát. Konec roku patřil výbornému Nosferatu Roberta Eggerse, pro jehož gotickou vizi upírské klasiky složil tísnivou hudbu Robin Carolan. Teologický horor Heretik nabídl krom vynikajícího Hugha Granta také „liturgicky“ pojatý soundtrack Chrise Bacona

A za jiných okolností by si oba zasloužili stát na stupních vítězů. Jenže to by nesměl mít v uplynulém roce premiéru režijní debut Ishany Shyamalan Strážci. Zatímco film bohužel úplně neoslnil, protože až příliš ležel ve stínu režisérčina slavnějšího otce, po stránce hudební však nabídl vše, co hororová hudba dokáže posluchačům dát. Polský skladatel Abel Korzeniowski se blýskl zatím svým nejlepším hororovým kouskem, když dal zapomenout na nevýrazný soundtrack k první Sestře. 

Už v úvodní skladbě („The Dying Gods“) vás přesvědčí, že hororová hudba může být mrazivá a zároveň nepostrádat snadno zapamatovatelnou melodii. To samé pak platí o ostatních použitých motivech („Into the Woods“), („Metamorphosis“). 

Fantaskní hudební zážitek plný temných uhrančivých melodií podtrhuje příležitostné použití trianglu, kterým Korzeniowski dokazuje, jak vysoko hudebně vyrostl. A pokud máte pořád pochybnosti, čím si zasloužil místo v naší topce, poslechněte si závěrečnou klavírní skladbu „A Little Girl, Sometimes“.

The Killer (Marco Beltrami)

Pokud si vzpomenete na loňský žebříček, ani tam nechyběl titul určený přímo pro domácí kino. VOD tituly už dáno nehrají ve filmové zábavě druhé housle a platí to i o jejich hudbě – proto jí každý rok věnujeme zvláštní pozornost. Shodou okolností se v této kategorii už druhý rok drží titul se stejným názvem – The Killer. Ale zatímco loni to byl Zabiják Davida Finchera s tepající elektronickou hudbou Trenta Reznora a Attica Rosse, letos je to poslední snímek hongkongského mistra krvavého baletu Johna Woo s hudbou Marca Beltramiho. A čím si zasloužil naši pozornost? Použitím mužského hvizdu připomínajícího již zmiňovaného Ennia Morriconeho (skladba „Zee Awakens“) v kontrastu s hravými a vysoko položenými ženskými vokály atakujícími nejvyšší polohy sopránu („Candles for the Dead“). 

 

Mezi těmito melodiemi se pak proplétají nádherné orchestrální přestřelky, kdy jednotlivé melodie do sebe pronikají s přirozeností a nenuceností vypáleného střeliva („Chasing Coco“„Serge’s Last Dance“). To, co se (bohužel) nepodařilo ve filmu Johnovi Woo, to se za dirigentským pultem podařilo Beltramovi. The Killer je doslova napěchován klíčovými skladbami koketujícími s mnoha hudebními žánry, až vám z toho půjde hlava kolem – od elektroniky přes vzletné orchestrální pasáže a definující kytarové riffy až po jazzové improvizace. Chcete důkaz? Zde máte hned tři: Bar Fight„Graveyeard Shootout“  a „Zee’s Reckoning“. Bravo, maestro! Dokázal jste, že to dokážete.

Království Planeta opic (John Paesano)

Filmové franšízy to mají hudebně velmi složité. Kdokoli nastoupí jako hudební skladatel do rozjetého filmového rychlíku, ten se musí vypořádat s hudebním odkazem předchozích dílů. Americký skladatel John Paesano si toho musel být dobře vědom, když kývnul na nabídku složit hudbu k poslednímu dílu Planety opic. Jeho předchůdcem totiž nebyli jenom Patrick Doyle a Michael Giacchino z předchozí trilogie, ale rovněž samotný Jerry Goldsmith coby Paesanův velký vzor, který složil hudbu pro původní film z roku 1968 a jeho druhé pokračování.

Paesanova pozice ovšem byla přeci jenom trochu jiná – nové opice začaly zbrusu novou kapitolu z alternativní historie naší planety a s tím přišla i relativní autorská svoboda. A Paesano ji využil bezezbytku. Opřel se přitom plnou vahou o sílu orchestru (skladba „Discovery“) a sborový zpěv („We Will Rebuild“), dva klíčové pilíře celého soundtracku míchajícího některé motivy původního Goldsmithova přístupu („Maybe Echo“) s momenty Doyla a Giacchina. A dodal filmu i posluchačům přesně tu správnou dávku epičnosti a velkoleposti, která se k opicím nové generace skutečně hodí („For Caesar“). 

 

Jak sám uvedl, jeho cílem bylo složit hudbu, která by diváka vtáhla do děje a navodila pocit, že je přímo tam, společně s hrdiny filmu. A to se mu povedlo znamenitě, protože hudba funguje skvěle jak ve filmu, tak při samostatném poslechu. Vítejte v Království Planety opic, kterému vládne nový hudební král John Paesano.

Rivalové / Challengers (Trent Reznor, Atticus Ross)

Jsou filmy, které doslova definují hudbu pro ně složenou. A jsou filmy, které naopak definuje jejich hudba. Protože jim vtiskne osobitý ráz, jakousi přidanou hodnotu, kterou by při použití jiné hudby nutně postrádali. A takoví jsou loňští Rivalové technomágů Reznora a Rosse. Tohle duo gentlemanů stojících za Nine Inch Nails excelovalo již loni se soundtrackem k Zabijákovi Davida Finchera, přičemž i letos se jim podařilo skórovat na nejvyšší počet bodů, tentokrát s tenisovými Rivaly.

 

A pokud jejich tvorbu sledujete dlouhodobě, určitě uhodnete, že i zde si s posluchači doslova pohrávají. Už v první skladbě nesoucí titulní název „Challengers“ na vás vybalí poctivé techno, zakončené... zvukem budíku? Ano, tihle dva pánové se toho nebojí a servírují na vás jeden smeč za druhým v pekelném tempu hudební extáze. Uprostřed letošní topky si díky své odvaze a stylu vydobyli zcela ojedinělé postavení, které – pravda – nemusí sednout každému, ale nabízí hudebně nabitý koktejl elektronické hudby dovedně kombinované s filmovými zvuky („The Signal“  / “Brutalizer“) nebo proložený vánoční koledou („Friday Afternoons, Op. 7: A New Year Carol“) v podání dětského sboru. Hudební lahůdkou je potom závěrečný song „Compres/Repress“, do kterého dali autoři takový drajv, že si ho budete pouštět hodně dlouho.

 

Duna: Část druhá

Když Hans Zimmer dostal v roce 2022 svého v pořadí již druhého Oscara za opulentní sci-fi podívanou Denise Villeneuva Duna, rozdělil své fanouška na dva nesmiřitelné tábory. Jedni jej vychvalovali za zcela mimozemsky znějící soundtrack plný odcizené elektronické syntézy, zatímco druzí jej za to samé nenáviděli. No a teď tu máme druhou část pouštního eposu a Hans Zimmer do ní vtělil podstatnou část elektronické hudební melanže, kterou připravil již během práce na jedničce. 

Otázka tedy nezní, jak moc je druhá Duna po hudební stránce povedená, ale jak moc první díl po hudební stránce milujete nebo nenávidíte. A já se ptám, je možné skutečně nemít rád fascinující hudební doprovod planety Arrakis se všemi jejími motivy? Má odpověď je nikoli. To, co Denis Villeneuve stvořil po stránce obrazové, to Hans Zimmer zreplikoval po stránce hudební. Samotná úvodní skladba „Beginnings Are Such Delicate Times“ v sobě ukrývá tolik fascinující hudební hmoty, že byste z ní dokázali vytvořit celou pouštní planetu i s jejími fantaskními obyvateli. To samé platí pro reprízu úvodního motivu v suitě „A Time of Quiet Between the Storms“

 

Dravé tepající melodie si pak najdou cestu skrz jímavé (dis)harmonické tóny ve skladbách jako „Harvester Attack“ nebo „Gurney Battle“. A konec alba i celého příběhu o zradě a pomstě v předaleké galaxii rámuje rekapitulace všech hudebních motivů v nostalgické skladbě „Lisan al Gaib“. Za mě jednoznačně zdařilý soundtrack, jehož poslech společně s jedničkou je opulentním hudebním výletem daleko za hranice každodennosti.

Horizont: Americká sága (John Debney)

Kevin Costner nepřestává zásobovat svět svými westerny a platilo to i o uplynulém roce, kdy vyrukoval se svým dlouho připravovaným megalomanským projektem o osidlování amerického západu, původně zamýšleného jako velkolepě pojatá tetralogie. Co z jeho plánů nakonec zbude, to se teprve uvidí, nicméně o prvním díle se nedá říct, že by divákům učaroval. O kriticích ani nemluvě.

Jenže co film postrádal po stránce příběhové a režijní, to divákům bohatě vynahradil skladatel John Debney a jeho hudba. Costner s Debneyem se v minulosti sešli již jednou u třídílné westernové minisérii Hatfieldovi a McCoyovi, což jim umožnilo odrazit se k dalšímu společnému dílu, v němž ovšem Debney porazil Kostnera o několik koňských délek. Jeho hudba totiž představuje doslova ukázkovou westernovou hudbu se strunnými motivy („James Sykes“), emocemi nabitými melodiemi („Cloth Flowers“) i velkolepými orchestrálními kusy v čele s hlavním hudebním motivem („Horizon Main Title Theme“), několikrát zreprízovaném na těch správných místech a v patřičně monumentálním provedení („Horizon“). 

Největším odkazem celé plánované filmové série se nakonec může paradoxně stát závěrečná skladba „Horizon Montage Begins/Closing Survey“, v níž John Debney hudebně načrtl, jak velkolepá mohla celá sága být. Jak to nakonec dopadne, to se teprve uvidí, ale i kdyby zůstalo u prvního dílu, dostali diváci jeden z nejlepších soundtracků loňského roku a jeden z nejkompaktnějších westernových kusů vůbec.

Vetřelec: Romulus (Benjamin Wallfisch)

Vzkříšení vetřelce pro novou generaci publika dopadlo nad očekávání dobře a jestli Vetřelec: Romulus někomu jmenovitě vděčí za svůj úspěch, bude to jistojistě Benjamin Wallfisch jako autor hudby. O naskakování do rozjetého vlaku filmové franšízy už tady byla řeč v souvislosti s novou Planetou opic a pro Vetřelce to platí dvojnásob. Protože hudba k předchozím Vetřelcům je stejně různorodá jako jeho jednotlivé díly. 

Wallfish tedy stál před nelehkým úkolem – navázat tam, kde skončily předchozí díly, uchopit jejich motivy tak, jak to režisér Fede Alvarez udělal s ústředními příběhovými prvky na plátně, a to vše zabalit do nového aranžmá. Neřešitelný úkol? Ani zdaleka! Benjamin Wallfisch totiž v průběhu let vyrostl ve velmi schopného skladatele a v Romulovi dokázal přijít se vším, co chcete do nového soundtracku Vetřelců slyšet.

Jak už je u něj zvykem, hudba pro nového Vetřelce je ryze orchestrální („The Hive“), jen místy namíchaná s elektronickou hudbou, a to zejména v pasážích, kde pracuje s hororovými tématy (“There's Something in the Water“„XX121“ a „He's Glitchy“). Obrovskou sílu dokázal vetknout také do použitých sborů, jak dokazuje úvodní skladba „The Chrysalis“ a „Get Away from Her“

Skvěle vygradovanou – byť spíše ojedinělou – akci pak předvedl v „Elevator Shaft Attack“, jejíž zběsilé tempo zdatně konkuruje rytmickým akčním pasážím Vetřelců Jamese Hornera. Film i soundtrack gradují strhující dvojicí skladeb „Raine“ a „Sleep“, po nichž budete už jenom čekat, až do kin vtrhne další Xenomorph.

Hrabě Monte Christo (Jérôme Rebotier)

Pomalu půjdeme do finále, protože na řadě je pomyslné třetí místo. Pokud vám přišlo, že se z filmové hudby vytrácí to pravé dobrodružství dýchající z každého soundtracku Johna Williamse, mám pro vás dobrou zprávu. Francouzi to pořád ještě umí! V loňské topce se díky novému zpracování Třech mušketýrů (Tři mušketýři: D'Artagnan a Tři mušketýři: Milady) umístil skladatel Guillaume Roussel, jehož hudba k oběma dílům doslova dýchala tím pravým románovým dobrodružstvím. 

Letos přebral pomyslnou štafetu skladatel Jérôme Rebotier se svým zpracováním nového Hraběte Monte Christa. Velkoryse pojatý příběh odvyprávěl Rebotier nádherně napsanou orchestrální hudbou, kombinující intimní s grandiózním („Dorul – Chanson d’Haydée“  / „Tempête“), epické s romantickým („Le trésor“ / “Mercédes“) a klasické s moderním („Le mariage“ / „La confrontation“). 

 

Jeho hudba doslova pulzuje temnou lyrikou, skvěle vykreslující tragickou postavu Edmonda Dantese v jeho cestě za pomstou. Toto je skutečný opus magnum Jérôma Rebotiera a vy ho v žádném případě nesmíte minout!

Konkláve (Volker Bertelmann)

Odvážný politický thriller z Vatikánu zaujal většinu členů naší redakce a troufám, si tvrdit, že zcela po právu. Režisér a scénárista Edward Berger si k němu přizval skladatele Volkera Bertelmanna, se kterým spolupracoval už na předchozím společném snímku Na západní frontě klid. 

A udělal dobře. Bertelmann totiž dostal za (proti)válečný epos Oscara a ačkoli pro mě osobně to bylo veliké překvapení, protože jsem na soundtracku nenašel mnoho, co by si zlatého plešouna zasloužilo, ukázal, že se s ním musí do budoucna počítat. A hned v dalším svém filmu to potvrdil. Konkláve patří mezi ty vzácné soundtracky, kde méně znamená více a kde autor hudby dokáže excelovat s jednoduchými až minimalistickými melodiemi či jednotlivými tóny, aniž by hudba postrádala potřebnou emoci („Overture of Conclave“).

 Díky tomu Konkláve připomíná vynikajícího Rozhněvaného muže Christophera Bensteada, aniž by si z něj ovšem vzala jeden jediný tón. Co je však spojuje, to je použití violoncella jako primárního nástroje. Bertelman se při skládání hudby k vatikánskému dramatu snažil o maximální tradiční uchopení látky, jak odpovídá zasazení samotného příběhu. A nalezl to právě skrze kombinaci jednoduchosti a violoncella, k němuž jen výjimečně přidává další nástroje. Ve většině skladeb si vystačí s jednoduchou smyčcovou partituru, jejíž řízný ráz poprvé zazní ve skladbě „Tears“  a bude vás doprovázet celým soundtrackem, až k opulentní hudební katarzi ve finální skladbě „Postlude  of Conclave“.

 

Operace Poštmistr / The Ministry of Ungentlemanly Warfare (Christopher Benstead)

Guy Ritchie pořád patří mezi nejzajímavější režiséry současnosti, protože jeho režijní styl se vymyká běžnému režijnímu přístupu k filmové látce. Dokázal to v celé řadě gangsterek, na něž se specializuje, ale i třeba v hraném Aladinovi nebo válečném dramatu The Covenant. Proto byla očekávání spojená s jeho posledním snímkem Operace Poštmistr poměrně vysoká. Výsledek ovšem zaskočil mnohé a nedá se říct, že pozitivně. 

Naštěstí to neplatí o jeho hudbě, protože ta paradoxně představuje absolutního vítěze v topce uplynulého roku. Spojení Guye Ritchieho s Christopherem Bensteadem funguje už drahně let a pokaždé je to pecka (viz zmíněný Rozhněvaný muž). Ovšem to, co Benstead předvedl v Poštmistrovi, vyrazí dech úplně každému. Hudebními nápady sršící smršť vás vezme na divokou jízdu, z níž vám půjde hlava kolem. Benstead rafinovaně pracuje s různými a na první poslech protikladnými hudebními žánry, od spaghetti westernů až po šedesátkové špionážní filmy, aby z nich namíchal cosi, co se naprosto vymyká běžné filmové hudební tvorbě. Hned na úvod vám naservíruje hvízdanou melodii přesně sedící k rozjívenému vypravěčskému stylu Guye Ritchieho („A Team of Misfits“), aby vás následně usadil rytmickou pasáží s mužskými vokály („Operaton Postmaster“). 

A vy se ptáte, co bude dál? A ptáte se správně, protože prakticky každá skladba má jedinečný styl, hudební vyznění i atmosférickou přiléhavost. Benstead přitom předvádí, že dokáže excelovat v jakékoli kategorii. Rafinovaná hra na bicí? Máte ji mít („Train Game“). Španělská kytara doprovázená mužskými sbory a titulním hvízdavým motivem? Je to tam („Fernando Po“). 

Drnčivé kytarové riffy se syntetizátorovým podbarvením žestí? Ano, prosím („Apple Rescue“)! Je libo skočná melodie ve stylu ragtime jazz? Zde je. A takto bychom mohli pokračovat skladbu po skladbě. Albu nakonec nasadí korunu amalgám všech použitých motivů v závěrečné skladbě The Ministery of Ungentlemanly Warfare, po které si budete přát, aby Guy Ritchie s Christopherem Bensteadem okamžitě natočili další film. Protože tahle spolupráce funguje na jedničku.

A které soundtracky jste loni poslouchali nejčasteji vy?  

Komentáře
VŠECHNY KOMENTÁŘE (9)
© copyright 2000 - 2025.
Všechna práva vyhrazena.

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace