Romantiku Minulé životy od debutující režisérky Celine Song a studia A24 už dlouhé týdne potažmo měsíce provází pověst jednoho z nejpříjemnějších festivalových překvapení letoška a dokonce i potenciálního adepta na nejlepší film roku. Ostatně i proto nebylo úplně snadné se na snímek ve Varech dostat, dvěma z nás se to nicméně povedlo a níže si tak můžete přečíst, co si o téhle vcelku unikátní podívané myslíme.

Jak to vidí Rimsy:

"Když se něčeho vzdáte, tak za to pak něco získáte." Instantními moudry se v téhle chytře napsané a precizně zrealizované romantice nešetří, ale všechno je takové až moc dokonalé. Není asi fér srovnávat tenhle snímek s Parazitem či Podezřelou, ale hype z posledních měsíců, hovořící o další jihokorejské trefě do černého, k tomu trochu vybízí. Oproti těmto filmům ale Minulé životy na diváka nekladou žádné nároky a spíše ho nechávají uznale vzdychat nad promyšleným záběrováním, přehlednou strukturou a nespornou schopností Celine Song zachytit emočně vtahující okamžiky, vedoucí k velmi vděčnému diváckému zážitku.

Snímku se tak těžko cokoli vytýká, až působí neživotně, sterilně, bez vnitřního pnutí. Od prvního záběru je jasné, co se bude dít a k čemu vyprávění směřuje a odškrtávání předvídatelných momentů naruší jen nezvykle sebereflexivní americký manžel, explicitně vyjadřující pocity diváků. Nestačí to však k tomu, aby mělo smysl tuhle novinku vidět spíš než odkazovaný Věčný svit neposkvrněné mysli nebo Linklaterovu Before trilogii. Anebo si rovnou pusťte Kalnou řeku od Trabandů.

Jak to vidí do_Od: 

Možná se v tomhle případě jedná o případ příliš velkých očekávání, anebo se zahraniční kritici dokázali lépe naladit na ústřední dvojici postav, tak nějak jsem se ale po východu ze sálu nemohl zbavit dojmu, že mě tahle univerzálně chválená romantika nezasáhla tolik, jak nejspíš měla. Přitom formálně jí nelze příliš moc vyčíst. Snímek má soustředěnou režii, klidné tempo a pokud jste zvyklí v romantikách na humory, překvapí vás, jak seriózní tenhle příběh po celou dobu je. Zároveň je to ale místy až příliš perfekcionistické, příliš čisté, a tím pádem v určitých momentech chladné.

Jasně, postavy si oblíbíte a jejich osud vás bude zajímat i přesto, že většinu času stráví tisíce mil od sebe, a i když se po letech setkají a žánrová pravidla hovoří, že by mezi nimi mělo k něčemu dojít, tak nějak tušíte, že tudy tentokrát cesta nepovede. Právě ta nejspíš odžitá vztahová hořkost je na Minulých životech to nejzajímavější, a i díky tomu vás její vyústění zasáhne, ať už jste se do hrdinů vžili, či nikoliv. Nicméně třeba loňské laškování s o pár dekád starší Emmou Thompson mi přišlo svým sdělením zásadnější, provedení bylo zábavnější, přitom závěr de facto tentýž. Rozhodně bych si ale nedovolil nikoho od těšení se na tenhle snímek odrazovat, spíš snížit očekávání a připravit se na meditativnější podívanou.

Recenzi očekávejte v nejbližších dnech.