Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu.

Režiséři slaví, herci brojí

Neuplyne den, abychom neslyšeli o dalším pozastaveném projektu. Scenáristická stávka vstoupila do druhého měsíce a obětí jsou čím dál tím větší. Druhá část Mission: Impossible - Dead Reckoning momentálně stojí, Ryan Reynolds na place třetího Deadpoola nesmí improvizovat, protože je zároveň veden jako jeden ze scenáristů, a podzimní televizní sezóna se blíží kvapným tempem. O Reynoldse se bát nemusíte, ten spoléhá na ukončení stávky během několika měsíců a možnost dodabovat si pod masku lepší hlášky, až to bude legální. Ostatní tak flexibilní nebudou, takže lze předpokládat, že už příští blockbusterová sezóna se bude od té letošní, na první pohled dost našlapané, dost radikálně lišit.

Přesto se našel jeden den, kdy se v Hollywoodu slavilo. Režiséři se s AMPTP (aka hlavouny) „zázračně” dohodli. Uvozovky jsem použil, protože režiséři se vlastně vždy zázračně dohodnou, jejich nejdelší stávka v historii trvala asi pět minut. V jejich tiskovce vypsali všechny sporné body a jejich řešení, což bylo víc než nápadné popíchnutí scenáristů ve stylu „podívejte, co všechno jsme si zvládli vyjednat”, protože se v řadě věcí vyjednávání kryje – opět jde o honoráře, tantiémy, využití A.I. a transparentní přesun peněz od studií k talentům. Režiséři však kývnuli na mnohem konzervativnější navýšení a v případě A.I. se spokojili s poměrně vágní definicí. 

Někteří z režisérů se nechali slyšet, že je odborová organizace příliš měkká, ale i tak se očekává, že DGA výsledek jednání schválí. Během minulé velké stávky dohoda režisérů s hlavouny scenáristy oslabila a nakonec vedla k dalším jednáním a následnému kompromisu. Tentokrát je však situace jiná. Předevčírem si totiž herecká odborová organizace SAG-AFTRA odsouhlasila 98% většinou ochotu stávkovat. Hercům vyprší kontrakt 30. června, takže se momentálně pouští do jednání s AMPTP. Už dříve vyjádřili podporu scenáristům a jejich požadavky jsou podobně nekompromisní. 

Bez herců se v Hollywoodu zadrhne úplně všechno a dvě stávkující organizace si studia jednoduše nemohou dovolit. Spokojení režiséři proto tentokrát neznamenají výrazný posun. Jestli herci neustoupí a vyjednají férové podmínky, mohlo by to scenáristům v jejich boji pomoct. I v případě příznivého vývoje situace však málokdo očekává návrat k normálu dřív než na konci prázdnin. 

Fuj, to má titulky alias kde jsou hity?

Původně jsem chtěl sepsat celé jedno velké pojednání o tom, proč američtí diváci nemají rádi cizojazyčné filmy, ale nakonec jsem od toho uprostřed rešerší upustil, protože se mi z čísel začalo vynořovat úplně jiné téma. Nicméně Američané skutečně nemají rádi cizojazyčné filmy, takže představa Netflixu, že se na svém nejsilnějším trhu v případě delší stávky scenáristů spolehne na evropskou produkci (s výjimkou té britské, samozřejmě) je trochu naivní. Už teď sílí v zámoří hlasy, které Netflixu vyčítají, že ve filmovém katalogu má pusto a prázdno. A stačí se podívat na na každotýdenní žebříčky na top10.netflix.com a zjistíte, že v USA často vyhrávají sledovanost starší katalogové kousky a nikoliv Netflix Originals.

Žebříček cizojazyčných seriálů má jednu, resp. dvě velké výjimky – Hru na oliheň a Papírový dům. Žádný z ostatních seriálů se jinak ani nepřiblížil číslům, které generují seriály v angličtině. A o čekání na další Hru na oliheň by se daly popsat stohy papírů. Jakkoliv se občas v jihokorejském hubu nějaký ten hit vyprodukuje, jde většinou jen o krátký záblesk, co se objeví a nadobro zmizí. U filmů je situace ještě slabší, ani ten historicky nejsledovanější cizojazyčný biják by se číselně nedostal do anglicky mluvené topky. Trol má 155 milionů zhlédnutí, ale publikum ho vzalo na milost hlavně díky povědomé struktuře příšeráckých filmů, tak byl ostatně na západě propagovaný a klaplo to. Nad sto milionů se ještě stihl podívat německý upírský akčňák Krvavě rudé nebe, relativně čerstvá francouzská vybíjená AKA (ta trochu staví i na popularitě Ztracených kulek), hororová Díra ze Španělska a německý velkofilm Na západní frontě klid. 

Co je ještě mnohem zajímavější? Že Netflix letos žádný pořádný filmový hit nemá. Celovečerní Luther a Matka s Jennifer Lopez se sice dovedly udržet na některých velkých trzích (Německo, Francie, Španělsko) tři týdny po sobě na prvním místě, ale jinak se za hit dá považovat vlastně jen Glass Onion z přelomu roku. Solidní čísla snad udělá příští týden druhé Vyproštění, ale loni jsme tu měli touhle dobou už několik větších hitů. Gray Man a Zranitelná srdce se sice v řadě regionů navzájem vyautovali, ale zvládli promluvit do dlouhodobé topky, Maturitní ročník udělal taky solidní čísla a Projekt Adam byl sice zklamání, ale sledovaností si existenci obhájil. Letos si však Netflix hity šetří, jen ta Jennifer Lopez je v all-time topce na osmém místě, těsně za první Hemsworthovou vybíjenou.

Schválně jsem se podíval na top10.netflix.com hluboko do minulosti (ok, jen do července 2021, starší data najdete např. na FlixPatrol), abych zjistil, že lokální evropské trhy jsou na tom vesměs podobně a kopírují americký vkus. Tři týdny v čele se tu udrží jen hrstka filmů, většina těch úspěšných pouhé dva, což je ve velkém kontrastu s kinodistribucí. Netflix prostě ten obsah hrne obrovskou rychlostí a filmy jsou vidět (na platformě) a slyšet (v internetovém prostoru obecně) méně než seriály. Překvapivé bylo, že francouzské, španělské a německé hity nemají na domácích trzích na růžích ustláno. Čekali byste, že francouzské akčňáky, německé válečné filmy, nebo španělské žánrovky budou doma slavit výrazně větší úspěch, ale není tomu tak. Všichni se kopírují navzájem, za zmínku snad stojí jen výrazný úspěch Podvodníka z Tinderu ve Francii (čtyři týdny za sebou číslo jedna), ale představa, že bude v Německu výrazněji skórovat Krev a zlato, nebo ve Francii AKA, je evidentně mylná. 

Nejúsměvnější je na tom paradox, že Netflix hrne filmy do diváků vražedným tempem, jen aby na sociálních sítích všichni psali, že na něm vlastně není nic k vidění. Dvě proti sobě jdoucí „statistiky” drží exekutivce v klinči. Přitom je poměrně jasné, že kdyby Netflix ubral na filmech, diváci si toho moc nevšimnou a jednotlivé premiéry budou mít víc prostoru. Stejně jako velká hollywoodská studia však nyní Netflix jede setrvačností a dokud se stroj nezačne zadrhávat, bude naprogramovaný spíš na kvantitu než na kvalitu. I proto se těch univerzálních hlášek o „rutinních netflixovkách” jen tak nezbavíme, ačkoliv by se už na prstech víc než dvou rukou daly spočítat projekty, které se téhle nemilé škatulce úspěšně vzpírají. Můžeme jen doufat, že jich přibude i navzdory momentálnímu programovému nastavení.

Warneři dojí Supermana

Nějaký stážista u Warnerů si zřejmě všimnul, že Superman Richarda Donnera, první vyloženě úspěšný filmový komiks, letos slaví 45 let od premiéry, a přišel s nápadem prodávat k tomuto výročí speciální NFT se 4K verzí filmu, exkluzivními črty od komiksových kreslířů a… to je vlastně všechno. Superman Web3 Experience je primárně určen pro sběratele a fanoušky komiksového Supermana. Nechtějte po mně znovu vysvětlovat, co je to NFT. Tuhle horečku snad už máme za sebou, což dělá z tohoto marketingového přemetu ještě větší legraci. Nakupovat můžete už od 9. června na web3.wb.com, kde budou k dispozici tokeny za 30 a 100 dolarů. A ještě si samozřejmě musíte registrovat speciální peněženku. Aby vás to nemrzelo, vypadá to, že Warneři to s NFT myslí vážně, protože už dřív vydali NFT k Pánovi prstenů.

Za třicet dolarů dostanete v podstatě digitální ekvivalent UHD Blu-ray vydání Supermana, za stovku pak všechny možné verze (Extended kino i TV verze) a pár doposud neviděných bonusů. Kdo vlastní NFT Pána prstenů, nebo NFT od DC (ano, to taky existuje), bude mít k supermanovským tokenům přístup dřív a ještě získá slevu na DC token Super Power Pack. Já se nesměju, to vy se smějete!

Kde filmy pořád potřebují hvězdy 

To, o čem se doposud mluvilo spíše jako o přehnané panice mezi filmaři a producenty, je po festivalu a především marketu v Cannes neodbytnou realitou. Artové filmy procházejí krizí. Po covidu totiž lidé chodí do kin především na velké trháky, kdy velké plátno a hlasitý zvuk spolu s pocitem must-see eventu nemají jak replikovat doma v obýváku a zároveň nechtějí čekat těch pár týdnů až měsíců na VOD. U indie tvorby ale často podobné pnutí nemají a na tržbách se to bohužel projevuje. Žádná z artovek se letos v amerických kinech neutrhla za hranici dvaceti milionů dolarů a dokonce i v českých sálech je vidět, jak jeden film za druhým prohučí bez zájmu, navzdory často oslavným recenzím.

Dřív se mohli tvůrci alespoň spoléhat na nesmrtelnou slávu – nebo skok v popularitě – díky Oscarům, Glóbům a podobným „cetkám”, jenže sledovanost těchto svátků kinematografie upadá a tím klesá i jejich význam. Tradiční studia a jejich nezávislé labely v nejisté době omezují činnost, nebo rovnou zavírají krám. Indie producenti dlouho spoléhali na hladové streamery, kteří se přijdou rok co rok nakrmit a budou se trumfovat, kdo dá víc za distribuční práva. A market v Sundance skutečně občas snese zlatá vejce a někomu zacinká dvacet milionů za film, co stál pouhých pět. Jenže jde v poslední době o dva, tři filmy z několika stovek, co zázračně prošly festivalovým sítem. A navíc je tu ještě jeden poměrně velký háček.

Streameři si uvědomili, že už obsah neprodají jen skrz loga festivalů a velká prohlášení o filmovém umění. Potřebují známé tváře. Amazon Studios, ještě před lety velká opora nezávislých filmařů a značka specializující se na podporu těch, které studiový systém nemilosrdně nechával ve zpětném zrcátku, se v duchu celého Prime Video začal orientovat na většinového zákazníka. Apple, Amazon a Netflix, největší z festivalových lovců, tak při svých nákupech nemohou opomenout divácký potenciál. Indie věci mají zelenou, pokud v nich hrají hollywoodské hvězdy, nebo alespoň mládež, co je jednou nohou v nějakém nadcházejícím studiovém bijáku.

V Cannes se za 11 milionů dolarů udalo nové drama Todda Haynese. V May December hrají Natalie Portman a Julianne Moore, což Netflixu stačilo k tomu, aby tasil peněženku. Vyložené artovky bez hvězd kupovali za nezveřejněné sumy spíš menší hráči typu MUBI, něco vyluxovalo i A24, ale řádově prý šlo o menší částky než dřív. Vedle festivalových filmů se samozřejmě na marketu prodávaly – jako už drahně let – i nejrůznější masovky. Tady asi vítězí dražba práv ke třetímu Paddingtonovi (částka je tajná, ale dvojka se vydražila za třicet milionů dolarů) a pokračování Neesonova kamioňáckého béčka Mrazivá past, které vyneslo 17 milionů, nebo sequel Butlerovy Dokonalé loupeže (Den of Thieves). Ale to už jsme v trochu jiné lize a možná i jiném sportu.

Nezávislá scéna teď prý doufá ve svůj Top Gun: Maverick, nebo chcete-li své Nagano (to je reference pro ty starší z vás) – nečekaný hit bez hvězd, co přivábí diváky, a znovu probudí ochotu velkých hráčů investovat do nejistých projektů ve snaze objevit něco jako první. Zlatá indie horečka z dřívějška se však pravděpodobně už opakovat nebude.