Nebudu přehánět, když řeknu, že první animovaný Spider-Man: Paralelní světy byl doslova revoluční komiksárnou, která otřásla žánrem, změnila svět animace, a do toho ještě zvládla odvyprávět silný emocionální příběh způsobem, jaký se jen tak nevidí. Taky to hned dva členové redakce zařadili mezi nejdůležitější filmy poslední dekády a film zabodoval i na Oscarech. Nyní po pěti letech dorazila do kin dvojka, která je snad ještě větší a ambicióznější než předchozí díl. Obrázek o tom, jak se povedlo navázat na kvality výborné jedničky, si teď můžete udělat z našich prvních dojmů.

Jak to vidí Mr. Hlad

První Spiderverse jsem viděl několikrát a počítám, že i na dvojku si někdy v budoucnu udělám čas a ne jednou. Teď jsem z ní ale trošku vyšťavený. Druhý animovaný Spider-Man je super a po audiovizuální stránce ještě nápaditější, hravější a divočejší a nebojí se míchat dohromady různé styly. Dobře pracuje s hudbou a zkrátka se na něj skvěle kouká. Navíc perfektně funguje v momentech, kdy zpomalí a řeší se romantika, drama a emoce. Těm postavám prostě budete přát happy end, i když je od začátku evidentní, že cesta k němu bude hodně trnitá. Jenže přeci jenom mám s Napříč paralelními světy jeden problém. Je to občas divoké až příliš. 

Už první souboj se záporákem Spotem na mě působil trochu zmateně a přespříliš rychle a to samé vlastně platí o všech akčních sekvencích, které jsou větší a děje se v nich opravdu strašně moc věcí. A já měl prostě problém to trošku stíhat. Už u prvního filmu jsem měl pocit, že závěrečná bitka by potřebovala trošku volnější tempo, abych si ji se vším všudy užil, tady se však šlape na plyn ještě o trochu víc (je to sequelové pravidlo, takže se to dalo čekat) a já jsem po každé větší akci jen stihl vydechnout, říct si, že to vypadalo super, ale zároveň jsem si musel přiznat, že mi asi spousta zajímavých věcí utekla. A trošku mě to mrzí, protože bych si ten film rád užil na maximum hned napoprvé a nepřemýšlel u nejdivočejších scén, že bych možná raději listoval artbookem svým vlastním tempem, než se koukal na film, který je občas prostě šílená divočina. Na můj vkus trošku moc. Po druhém zhlédnutí snad budu mít jasno, jestli je nový Spidey skvělý, nebo „jen“ zatraceně dobrý. 

Jak to vidí Rimsy:

„Za umění můžeme považovat i metakomentář k tomu, co považujeme za umění,“ říká Spider-Woman Gwen Stacy při bitce v newyorském Guggenheimově muzeu. Podobně jízlivými a kulometně servírovanými komentáři se snímek jen hemží, což znamená hned několik věcí. Jednak jej není možné naplno stíhat, a to ani pro dospělého diváka, natož pro toho dětského. Frenetičnost zde nabývá nového významu, a to navíc na velké části dvou a půl hodinové stopáže, kvůli čemuž je výsledný dojem trochu úmorný.

Zároveň se ale také bezesporu jedná o velmi chytrý film, který si je mnohem lépe než veškerá tvorba MCU vědom svých komiksových základů a hrdě se k nim hlásí. Pomrknutí na fanoušky prostřednictvím easter eggů či rovnou ukázání konkrétních sešitů Spider-Manových dobrodružství se objevuje každou chvíli a snad i díky tomu se tenhle multivesmírový bordel daří jakžtakž ukočírovat.

Tempo však přesto leckdy hapruje a vyprávění se občas boří pod vlastní vahou. Ústřední dobrák Miles rozhodně nechce být Amorales, a tak se vzpouzí utilitaristickým proklamacím Miguela, Spider-Mana 2099. Stejně jako se ve filmu mnohé děje, tak by šlo i o mnohém psát, důležité však je pouze to, že v jádru se jedná o poctivě zpracovaný příběh o dospívání, v němž si Miles i Gwen musejí vybojovat své pubertální bitvy. Škoda jen velmi neuspokojivého konce, který namísto monumentální závěrečné třetiny příběhu nabídne pouze cliffhanger. Ale když se s tím smíříte, dostanete jednu z nejnápaditějších komiksovek za dlouhou dobu. 

Recenzi očekávajte v nejbližších dnech.