Ari Aster bezpochyby patří mezi největší režijní objevy, jenž svými horory Děsivé dědictví a Slunovrat získal hodně divácké pozornosti V obou případech se pak jednalo o nejvíce atmosférické žánrovky posledních let, které rozhodně nesedly každému. A jelikož šlo v obou případech o solidní úspěch, rozhodla se mu oceňovaná společnost A24 udělat do třetice radost a nechat ho natočit jeho vysněný projekt. On se bojí se tak vydává zcela jinou žánrovou cestou a Aster v něm chce ukázat své obří ambice i nekonečný režijní talent. A přibral si k tomu do party neselhávajícího Joaquina Phoenixe. Opravdu ale režisér zabodoval jako v případě svých předešlých kousků?

Jak to vidí Spooner:

Jeden z těch filmů, u nichž ani několik dní po projekci nevím, co si mám vlastně myslet. On se bojí je totiž snímkem, který se těžko popisuje a někomu doporučuje, zároveň se ovšem nedá říct, že by se jednalo o špatný počin. Naopak, zejména v prvních dvou hodinách je tu zatraceně co chválit. Ari Aster zde znovu prokazuje, že patří mezi nejtalentovanější režijní objevy poslední dekády s jasnou autorskou vizí, kterou se nebojí nekompromisně prodat v každém kompozičně vypiplaném záběru. V putování úzkostlivého Beaua výtečně pracuje s atmosférou, šikovně si hraje s napětím jednotlivých scén, v nichž se nebojí diváka pořádně překvapit. A do toho nám předkládá obraz hodně bizarní společnosti a funkčního humoru plného absurdit i plno dalších silných motivů. Joaquin Phoenix pak režisérovy snahy podporuje dalším výjimečným výkonem a zpočátku se na tuhle experimentální hříčku hezky kouká. 

Jenže pak přijde poslední dějství tohoto tříhodinového putování a s ním i totální mindfuck, jenž zase jednou ukazuje, že dát autorovi na place naprostou svobodu se nemusí vždy vyplatit. Snímek se tak pod návalem bizarností mění v Asterovu tvůrčí onanii, v níž absolutně kašle na diváka a točí si prostě to, co sám chce. Což mu samozřejmě nikdo nebere, hezky budovaný kousek se ovšem kvůli jeho egu a nabubřelosti rozpadá jako domeček z karet a zanechává v člověku velmi rozporuplné dojmy. Umím si představit diváky, jimž tento extrémně nekompromisní styl i ve finále sedne, taky si však umím představit tak 90 % publika, jež bude Astera při odchodu z kina proklínat.

Jak to vidí Do_Od:

Diváci seznámení s tvorbou Ariho Astera asi nebudou příliš překvapení, když řeknu, že jeho novinka On se bojí je opět režijně mistrovským dílem s řadou takových audiovizuálních lahůdek, že jsem si bezmála do poloviny stopáže říkal, že tomu budu muset zase jednou napálit devět nebo deset, protože u podobných stimulací mozku i oka zkrátka jinak nemůžu. Záměrně však píšu zhruba do půlky, protože jakmile se takřka tříhodinový (!) snímek přehoupnul do té druhé, začne se to celé hroutit jako domeček z karet. Hororová výstavba o postavě, jejíž nejdivočejší obavy jsou konstantně zhmotňovány kolem ní, se totiž rázem mění v jakýsi abstraktní výlet do dětství a vztahů s matkou, přičemž se tam začínají objevovat čím dál bizarnější výjevy, u kterých jsem se ani jako ten nejotevřenější divák jednoduše neměl za co chytat.

Finále pak nabídlo ještě jednu, byť vrcholně provokativní, ale v mých očích pořád uspokojivou možnost vykoupení, kterou ovšem Aster nevyužil, a místo toho to celé poslal do takové meta roviny, až jsem měl chuť si při najetí závěrečných titulků odplivnout. On se bojí je na každý pád obří multižánrový kolos s fenomenálním Joaquinem Phoenixem, který ale opět jednou dojíždí na to, že jeho tvůrce dostal až příliš volnou ruku a příliš mnoho důvěry, aniž by dokázal sám sebe zkorigovat tam, kde to bylo potřeba. Očekávám odchody z kina a velmi, velmi rozporuplná divácká i kritická hodnocení.