Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru hollywood101.substack.com, který vychází každou středu) aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu.

Disney+ v mínusu

Snad se nám z toho nestane tradice, protože jen pár hodin po zveřejnění včerejšího newsletteru se Warner Bros. Discovery rozhodl, že HBO Max se nebude spojovat s Discovery+ (tohle si skutečně rozebereme až příště), načež večer samozřejmě proběhl oznámený kvartální taneček Disneyho. Nikdo však zřejmě nečekal, že se bude tančit v tak smutných tónech.

Obecně se vědělo, že Disney+ zpomalí, protože neobnovil práva na kriket, což mu muselo uškodit v Indii a jihovýchodní Asii obecně. Tam se nabírali uživatelé za dumpingové ceny, takže v důsledku ztráta několika milionů nemusela bolet, důležité je podle nových pravidel udržet zisky a nikoliv zákazníky. Jenže ke ztrátám z tohoto regionu se přidalo problematické nabírání duší v USA i v Evropě a výsledkem je kvartální ztráta 2,4 milionů předplatitelů. Což je dost. 

Ukázalo se, že např. v UCAN (USA/Kanada) rostl Disney+ citelně pomaleji než např. Netflix a i na vyspělých trzích mírně klesl zisk na uživatele, což jsou obojí varující trendy. Tohle první „vysvědčení” pro Igera nevyznívá vůbec dobře a dokonce to ohrožuje snahy Disney+ dohnat Netflix a stát se jedničkou globálního trhu. Z hodnocení nakonec nejlépe vychází Hulu a Disney by byl blázen, kdyby se skutečně snažil platformy zbavit. Na druhou stranu ho její definitivní vlastnictví bude stát cca 10 miliard dolarů. A ty je třeba někde ušetřit.

Proto přichází zásadní reorganizace, která vrátí Disneyho trochu do starých kolejí aneb Bob (Iger) pokračuje v rozebírání toho, co před ním nadělal Bobek (Chapek)). Firma bude řízena ze tří samostatných pilířů – zábava (Walt Disney Studios/Disney+), sport (ESPN) a parky (Disneyland/Disney World). 

A v tom prvním se bude masivně škrtat. Iger ohlásil škrty v objemu 5,5 miliardy dolarů a zkrácení výdajů na obsah ve výši tří miliard. Součástí úspor je také brzké propuštění sedm tisíc zaměstnanců (zhruba 3 % z celkového objemu 220 tisíc lidí). Pokud se převlékáte za princeznu v Disneylandu, pravděpodobně se vás propouštění netýká, ale jestli pracujete ve streamingu, bude se pod vámi třást židle. 

Včera jsem se snažil, ještě před Igerovou tiskovkou, předestřít, že Disney bude šrktat, hrát na jistotu a přeprodávat, co už má. To první přišlo vzápětí, to druhé už vidíme na obzoru (bylo oficiálně ohlášeno Ledové království 3), jakkoliv Disney hraje na jistotu nejvíc ze všech studií, takže těžko říct, jestli jde ještě tlačit na pilu víc než dokolečka generovat hrané remaky pohádek, marvelovky, Star Wars a pixarovky se zvyšujícími se číslovkami. A mohutný výprodej á la HBO Max? Disney před pár dny naznačil, že analyzuje své možnosti. Očekával bych snahu o licencování katalogového contentu 20th Century Fox a rozdávání věcí z Hulu komukoliv, kdo má zájem. Pixar, MCU a Star Wars pravděpodobně zůstanou, kde jsou, rodinné stříbro se rozdává až v momentě, kdy skutečně teče do bot, a to naštěstí díky výdělečným zábavním parkům momentálně nehrozí.

Iger na závěr slíbil, že reorganizace dá silnější hlas tvůrcům, což bude změna oproti Chapekovi, jenž přišel z vedení zábavních parků a snažil se poněkud nemotorně dvě nesouvisející divize spojit pod jednu střechu pod heslem „kdo nevydělává, nejí”. Mám pocit, že tvůrci teď sice budou moci mluvit hlasitěji, ale heslo ještě pár let zůstane stejné.

Anime včera, dnes a zítra

Tentokrát trochu temněji, ale nemohu si pomoct, o tomhle problému se v západních médiích moc nemluví a v těch českých jsem to vlastně nezaznamenal vůbec. Přitom je to vlastně problém trvající dekády, jen se na něj začalo upozorňovat až v poslední době. Pokud jste fanoušci anime a měli jste někdy sen o tom, že črtáte jeden obrázek za druhým a přispíváte ke slávě téhle specifické disciplíny, pak žijete ve velkém bludu, protože dělat anime je podle všeho obrovská otročina.

Animátoři pořád vše kreslí ručně (je jedno jestli na papír nebo do tabletu, pořád je to velká práce) a jejich obsese s detaily je žene do šílených pracovních hodin za minimální peníze. Jeden screen kreslí hodinu a dostávají za něj v průměru dva dolary, odvětví je plné lidí, co makají zadarmo, a výjimkou nejsou čtrnáctihodinové směny týden za týdnem, měsíc za měsícem. Japonci jsou známí oddaností tvrdé práci, ale tady už přestává legrace a začínají smrťáky z vyčerpání, pro které má jistě ne náhodou skoro celá Asie vlastní termín a dokonce i vládní kompenzace pro pozůstalé či příbuzné. 

U anime vede celá situace k nedostatku pracovních sil (kdo se ožení či vdá, okamžitě mizí, protože z té almužny se skutečně žít nedá) a protože se z ní stal celosvětový fenomén s rok od roku vyšší poptávkou, přestává celý stroj fungovat. Ačkoliv generuje obrovské zisky, tvůrcům samotným dál vyplácí mzdy pod hranicí chudoby a spoléhá na jejich ochotu utrhovat si od pusy, jen aby mohli vdechnout život oblíbeným postavám a příběhům.

Ne nadarmo vypadá skvěle jen hrstka anime filmů a seriálů ročně, zatímco u ostatních jde vizuál a celková úroveň hodně z kopce. Japonská odnož Netflixu ale teď přišla na řešení. Kde je málo rukou, tam vypomůže umělá inteligence. Prvním plodem obludného myšlenkového cvičení je tříminutový apokalyptický kraťas Dog and the Boy, v němž byla všechna kreslená pozadí vygenerována nástrojem umělé inteligence. Stroje konečně vysvobodí upracované Japonce z tenat nemilosrdného kapitalismu. Akorát tedy, slovy klasika, animátoři nebudou mít co žrát. A my budeme svědky dalšího úpadku žánru, který již zmíněný Netflix v posledních letech úspěšně masakruje (jeho „západní anime” jsou učebnicovým příkladem maximálně ošizených animáků). Uf.

Řetězec kin AMC a jeho „prémiové” sezení

Jestli vám někdy prodavač lístků v kině říkal, že všechny sedačky jsou si rovny, tak… samozřejmě pěkně kecal. Dalším důkazem, vedle bolavého krku a zánětu spojivek po sezení v první řadě, je i nejnovější experiment amerického řetězce kin AMC. Ano, to jsou ti filutové, co si loni v rámci diverzifikace do portfolia přikoupili zlatý důl. Doslova zlatý důl. Dělám si z nich legraci, ale jde o největší řetězec v USA i v Evropě (skrz nejrůznější akvizice) vlastnící skoro tisíc kin. I proto by nám mělo zajímat, že v době, kdy kinaři krachují nalevo i napravo, se AMC rozhodlo, že zavede příplatky na sedačky v prostřední části sálu, ze kterých je na plátno nejlepší výhled. Naopak krajní sedačky, prvních pár řad a ta poslední budou za standardní vstupné.

Podle řady analytiků sebevražedný krok si AMC vyzkouší na několika už tak prémiových lokacích. Nikdo mu nedává moc šancí na úspěch v době, kdy lidé zůstávají na svých gaučích a čekají na uplynutí několikatýdenní lhůty, po níž se film z kin přesune na VOD. Nutno však dodat, že tohle není praxe odkoukaná z koncertů, kde se za lístky v kotli platí násobně víc než za ty půl kilometru od pódia. Např. ve Velké Británii občas v rámci sálu platíte různé vstupné, jen to není kvůli poloze, ale coby příplatek za pohodlnější, polohovatelné sedačky. A že se zrovna nacházejí v těch nejlepších místech s nejlepším výhledem? To jistě bude jen náhoda.

Všichni kinaři se ale nezbláznili. Důkazem budiž úspěch komedie pro starší a pokročilé, 80 for Brady, u níž se provozovatelé kinosálů odhodlali k zajímavému experimentu. A ten vyšel, protože ačkoliv 80 for Brady skončila o víkendu na druhém místě za nejnovější shyamalanovkou, ve skutečnosti se na ni prodalo o stovky tisíc víc lístků.

Ve snaze nalákat do kin starší publikum – a víme, že existuje, viz tržby Vstupenky do ráje nebo Muž jménem Otto – se totiž většina amerických řetězců (i AMC!) rozhodla promítat snímek s výraznou slevou, která je jinak vyhrazena jen pro promítání v nerentabilních časech (tzv. matinee). Diváci a hlavně divačky lačnící po fotbalové ikoně (název odkazuje k Tomovi Bradymu) mohli na film vyrazit s třicetiprocentní slevou. Kinaře povzbudilo i studio, které jim před premiérou ukázalo průzkum, podle něhož Vstupenka do ráje nebo Muž jménem Otto generovali obří čísla právě v rámci zlevněných projekcí (tzv. levných úterků). Jedná se o úsvit cenově dostupných filmů pro starší a pokročilé, které se tu a tam utrhnou ze řetězu a udělají bugr v žebříčku nejnavštěvovanějších premiér. Při postupující gentrifikaci amerických metropolí si na to můžete snad i vsadit.

Co jsou monetizační okna a jak vlastně fungují?

Zdánlivě banální otázka, ale dostal jsem ji minulý týden hned dvakrát, takže se sluší odpovědět. Navíc může následné vysvětlení posloužit i těm, kdo marně přemýšlí nad tím, proč z různých VOD mizí i jejich původní obsah, aby se následně objevil na jiných službách, ať už konkurenčních službách, nebo v rámci jiných streamovacích modelů (TVOD, FAST apod.). Je to proto, že se primárně HBO Max, ale brzy možná i Disney+ nebo Netflix začnou chovat stejně jako „tradiční” producenti obsahu a budou svůj obsah dál monetizovat, rozuměj přeprodávat dál v exkluzivních či neexkluzivních dohodách. Pro koncového uživatele to má tu nevýhodu, že bude hrát s oblíbenými tituly hru na schovávanou, protože seriál či film prostě jednoho dne zmizí a následně se na pár měsíců objeví jinde, aby se později zase vrátil na domácí základnu, nebo se opět přesunul někam úplně jinam.

Je to matoucí, protože jsme tak nějak žili v domnění, že když Warner Bros. vyprodukuje kinohit, ten se relativně rychle objeví na HBO Max. A taky tam zůstane. Jenže strýček Zaslav řekl ne, protože si spočítal, že v exkluzivním monetizačním okně může na titulu vydělat víc, než kdyby ho nechal jen tak ležet na Maxu. Pojďme si to rozebrat, aby to bylo úplně jasné.

U běžného kinohitu fungují monetizační okna následovně:

Uvedení v kinech

V podstatě smlouva s kinaři půl na půl o tržby. V USA bylo dříve dohodnuté theatrical window 90 dní, covid s tím trochu zamával a momentálně je poloviční (45 dní), ale některá studia u významných projektů s oknem hýbou, nestandardně dlouhé měl např. Top Gun: Maverick. Jiná okna byla naopak rekordně krátká, případně šel film souběžně do kin i na VOD, což jsou experimenty, z nichž měli a mají samozřejmě kinaři trochu nervy. 

Uvedení na VOD (Pay 1, Pay 2, Library…)

Ať už jde o SVOD (subscriber, tj. předplatitelský model) nebo TVOD (transakční, kdy právo zhlédnout snímek získáváte za jednorázový poplatek), filmy se zde objevují po uplynutí theatrical window, resp. dříve se objevovaly nejprve na TVOD, a následně až na SVOD v rámci tzv. Pay 1 window, tj. prvního uvedení v rámci předplatitelských VOD. Takové okno může být dlouhé rok nebo dva, většinou je exkluzivní a streamovací platforma tedy nabízí titul, co nikdo jiný nemá. Ještě před pár lety šlo o jeden z hlavních taháků Netflixu, který měl pár měsíců po premiéře v kinech filmy většiny studií, po uplynutí nejrůznějších lhůt (premiéra na TVOD, případně vydání fyzického DVD/Blu-ray disku). Dnes jeho katalog sestává z novějších studiových titulů (Pay 1 window), některých starších (Pay 2 window), nebo vyloženě archivních kousků (tzv. library window). 

Každé další okno je samozřejmě cenově dostupnější, ale Pay 1 začalo mizet s tím, jak si studia zakládala vlastní streamovací platformy a po uplynutí theatrical okna začala uklízet své filmy v rámci Pay 1 exkluzivně k sobě, aby rozhýbala počty předplatitelů. Až o rok, dva později, v rámci Pay 2 window, se filmy dostaly i jinam (občas exkluzivně, tj. na čas, zmizely z domovské služby, občas volně, tj. byly k dispozici na více platformách). 

Momentálně se má situace tak, že HBO a časem možná i Disney, v rámci exkluzivních ad hoc oken rozprodává, co se dá. Seriály, filmy, nejrůznější balíčky, prostě cokoliv, co generuje nějaký příjem a umoří obrovské dluhy. U Disneyho by byl takový krok skoro až šokující, protože kdo jiný hraje na obrovský archiv a jistotu, že oblíbené franšízy a pohádky za všech okolností najdete v archivu?

Jistí si teď už nemůžeme být vůbec ničím. Systém monetizačních oken se navíc vyjednává zvlášť pro USA a zvlášť pro zbytek světa, což činí situaci nepřehlednou. Např. tituly spadající pod 20th Century Fox mají v různých regionech ještě dobíhající smlouvy (takže se klidně mohou v USA objevit na jiné streamovací službě než v Evropě), v USA má zas Netflix exkluzivní smlouvu na tituly od studia Sony, ale v Evropě je dohoda nastavená jinak atd. atd.

Skoro na každé zboží se však najde kupec, takže když váš oblíbený film nebo seriál ze dne na den zmizí z nabídky, můžete si být jistí, že se brzy zase někde objeví. Kdo nechce být obětí podobných škatulat, ten si koupí fyzickou kopii. Ty však např. u tvorby přímo pro streaming často nevycházejí. Jakmile se i tyhle Direct-to-VOD projekty začnou stěhovat podle toho, kdo má zrovna nejvíc naditou peněženku, budou to mít jejich fandové sakramentsky těžké a chtě nechtě se z nich stanou streamingoví nomádi.

Stav VOD na českém trhu

Ze zaváděcího výzkumu ATO-Nielsen Admosphere minulý týden vyplynulo, že nějakou VOD službu si předplácí každá čtvrtá česká domácnost. Jde o prudký nárůst oproti době před covidem, kdy to byla každá dvacátá. K prudkému růstu došlo hlavně mezi lety 2020 a 2021. Co se týče popularity jednotlivých služeb, jasně vede Netflix (20 %), následuje HBO Max (7 %), Voyo a Disney+ (obojí 5 %). 

Možná jste před pár měsíci zaznamenali, že Netflix má u nás něco kolem půl milionu předplatitelů. Podle toho si můžete zhruba odvodit stav ostatních. Voyo se v tiskovce chlubilo 400 tisíci uživatelů, ale to byla čísla za český i slovenský trh, přičemž u našich sousedů je služba velmi populární. Po diskuzi s Tomášem Vyskočilem nám zhruba vyšlo, že Netflix posílil a navíc je u něj díky sdílení účtů to číslo trochu nafouknuté, takže ten jeho náskok může být do jisté míry nadhodnocený. Disney+ i vzhledem k pozdnímu startu bude jistě stoupat a příští rok bychom ho mohli vidět na pozici domácí dvojky.