Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

7 filmů terapeuta Honzy Vojtka


ikona
Mr. Hlad
7 filmůaliensdraculahonza vojtkosvětáciterapie sdílením
Na jaké filmy nedá dopustit psychoterapeut z Terapie sdílením?  

Honza Vojtko je psychoterapeut, který se specializuje na párovou a individuální terapii. Využívá bodyterapii a absolvoval výcviky v kognitivně-behaviorální terapii a schéma terapii. Zaměřuje se na vzdělávání dospělých, ale vedle toho se věnuje i psaní knih pro děti a často ho můžete slyšet i v rádiu nebo podcastech Studia N. Spolu s Ester Geislerovou vystupuje na přednáškách Terapie sdílením.

A tohle je jeho sedm nejoblíbenějších a nahodile seřazených filmů. 

1. Dracula, 1992, r. Francis Ford Coppola
Jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Dívám se vždycky, kdykoliv ho dávají. I s českým dabingem, i když originál je originál. Miluju na tom mnoho věcí. Od toho, jak F. F. Coppola napsal scénář, vymyslel původ Draculy, který je pochopitelný, tím vyvolal soucit s hlavním padouchem, vložil do něj romantické prvky, které ale film neovládly, jen ho podporují, po celou divadelní výpravu filmu, která je natolik funkční, že film zvedla o několik dalších pater, po herecké koncerty (nakonec jsem si zvyknul i na Keanu Reevese, ale Gary Oldman prostě všechny zastiňuje, jeho scény kdy zve Jonathana Harkera do svého hradu a další s olíznutím břitvy jsou nezapomenutelné), nebál se ani hororových scén (proměna Lucy je toho zářným příkladem), ale především jeho režisérské vedení je prostě geniální. Tedy pro mě “Welcome to my house, Mr. Harker! I am Dracula. Enter freely of your own will and leave some of the happiness you bring.“

2. Fontána, 2006, r. Darren Aronofsky
Tenhle film je opravdu mojí jedničkou. Nemám žádný pevně daný seznam, ale tohle je prostě číslo jedna. Musel jsem se k němu chvilku dostávat, ale teď je ke mně přirostlý. Jeden můj známý terapeut jej kdysi nazval „emocionálním pornem“, a má asi i pravdu. Ale na mě tohle „emoporno“ funguje dokonale. Nejen, že je skvěle napsaný, zrežírovaný, ale hlavně naprosto dokonale zahraný. Hugh Jackman je tak přesvědčivý, že u každé jeho scény tajím dech. Jeho scéna, kdy si tetuje první kroužek na ruce po snubním prstenu a pláče u toho, je snad nejlépe zahraný mužský pláč v dějinách filmu. Rachel Weisz naprosto nádherně vyvažuje protipól křehkostí, přitom zapálením a oddanostií tomu čemu věří. A ty vizuální scény! Na tomhle filmu je skvěle vidět, jak nedostatek peněz podporuje kreativitu. A ta ve Fontáně je dech beroucí a přesně podporující celou atmosféru a vyznění filmu… „The Mayans called it Shibalba. Shibalba? It was their underworld. The place the dead souls go to be reborn.“ 

3. Purpurová barva, 1985, r. Steven Spielberg
Pro mě nejlepší film Stevena Spielberga. Z mnoha důvodů. Nejen, že dokázal zpracovat velmi silné a citlivé téma afroamerické spisovatelky Alice Walker, kdy nejen, že vystihnul ducha té doby, ale i hlavní sdělení, kterému podřídil vše, od kamery, po střih, hudbu, ale především herecké projevy. Těch 11 nominací na Oskary si zasloužil a dodnes mě bude mrzet, že jej Whoopi Goldberg neproměnila. Její filmový debut nemohl být lepší. A za to, že ji Steven Spielberg objevil, patří také převeliké díky. Okamžitě si vybavím scénu, kdy má Célie holit břitvou svého „pána“, po tom, co zjistí, že jí celou dobu schovával dopisy od její sestry, pohled Shug Avery (nikdy mě nepřestane bavit představa, jak by celá tato postava vypadala, kdyby jí hrála Tina Turner), milenky pána, které dojde, co se chystá, zvuk koženého řemenu, kterým Célie ostří břitvu…  ta dynamika celé scény je zkratkou popisující mistrovství Stevena Spielberga. „You’re a low down dirty dog, that’s what’s wrong… Everything you’ve done to me, already done to you… I’m poor, black, I may even be ugly, but dear god, I’m here! I’m here!“

4. Ocelové magnólie, 1989, r. Herbert Ross
Moje quilty pleasure, i když ne zase tak moc. U tohoto filmu se ve mně probouzí feminista. Příběh šesti žen z malého amerického města, které je tak dokonale vykresleno ve svém maloměšťáctví, až se vám z toho zachce žrát smažené krevety po tunách. Dokonalý film v herectví všech šesti představitelek. Takovéhle sladění, doplňování, pointování všech scén, je prostě skvostné. Je to film, který naplňuje termín „dramedy“, ještě před tím, než byl pravděpodobně někde oficiálně uveden. Kdo by nemiloval postavu Shirley MacLain jako Ouiser, věčně zpruzelou, naštvanou ženskou, která ale přese všechno všechny miluje. Možná pro někoho režisér tlačí na pilu „s ženským pohledem na svět“, ale za mě, to právě režisér Ross bravurně zvládl a vybalancoval tak, aby to filmu bylo k užitku. Sladkobolné scény na pohřbu jedné z hlavních postav, neuvěřitelné silný projev bolesti další z postav, které je ale naprosto přesně zakončené vtipem a humorem, ukazuje, jak moc výborný film to je. „You take your Bible and shove it where the sun doesn't shine…“

5. Čarodějnice, 2015, r. Robert Eggers
Mám rád horory, jakože hodně moc. Ani ne tak slashery, jako spíše s čarodějnicemi, duchy, bubáky a vůbec s nadpřirozenými úkazy. Těch reálných hororů mám ve své práci celkem dost, tak se občas rád schovám do světa, kde vím, že to není možné a že jsem v bezpečí. A za poslední roky, i když toho v tomto žánru bylo natočeno více než dost, Čarodějnice Roberta Eggerse je prostě skvostem. Jak kdysi řekl při děkovné řeči u Českých lvů Jan Švankmajer, film má fungovat jako celek a tady funguje naprosto přesně, je ostrý jako břitva. Skoro cítíte na jazyku to krvavé mlíko, které teče z kozího vemene. Kamera, scénář, herecké výkony, svícení, výprava, všechno je tu na jedničku. Ať film berete doslovně, nebo jako metaforu k dospívání, osvobozování ženského ducha, náboženské falše, funguje ve všech těchto směrech. A hlavně se bojíte! Což je pro horor vysvědčení na jedničku. „Black Phillip… I conjure thee to speak to me. Speak as thou dost speak to Jonas and Mercy. Dost thou understand my English tongue? Answer me... What dost thou want? What canst thou give? Wouldst thou like the taste of butter? A pretty dress? Wouldst thou like to live deliciously? Yes.“

6. Světáci, 1969, r. Zdeněk Podskalský
Tady nevím, kde mám začít. V tom filmu je tolik hlášek, citací a vůbec tolik humoru, na pozadí změn, které se chystaly, ale nikdy nedorazily, že je pochopitelné, že na dlouhá léta skončil v trezoru. Herecké koncerty Jiřiny Bohdalové, Jiřiny Jiráskové, Ivy Janžurové, Vlastimila Brodského, Jiřího Sováka a Jana Libíčka, jsou tak parádní, s takovou lehkostí zahrané, až to bere dech. Dle mého soudu, se to žádnému jinému českému či československému filmu nepovedlo zopakovat. Jen si vybavím počáteční titulky z filmu, záběr kamery na nápis „OVOCE Z LENINA“, titulní píseň „Když Praha za noci zazáří neónem…“ hned se začnu culit a citovat slovo od slova to co v dalších scénách budou postavy pronášet. Je to skvost, který nikdy neomrzí. „Tondo, ukaž mu ruku. Já se s ním vůbec nebudu bavit… Vy jste samá revoluce a když padne facka, tak jste hysterický…  

7. Vetřelci, 1986, r. James Cameron
Jasně, že mám rád i jedničku, ale když se mě někdo zeptá, kterého Vetřelce mám nejradši, okamžitě řeknu, že toho druhého od Jamese Camerona, i když vím, že se na place při natáčení nesmělo říkat, že točí Vetřelce 2. Nejen, že je to ve svém žánru stále nepřekonaný vrchol (alespoň pro mě, ale stejně jako Železný Jim, miluju silné ženské postavy a tady v tomhle filmu jsem prostě nad míru naplněn. No a především proto, že James Cameron ukázal, že i ženská umí pilotovat, tahat robotickým dopravníkem zbraně, dát Vetřelcům a jejich Královně do držky, ale ukázal i to, že aby někdo bral takovou postavu vážně, nemusí být chlapáčtější než jiný chlapák. Může ukázat emoce, mateřství, a přesto sílu a odvahu. Ukázal svébytnou postavu, nejen karikaturu na akčního hrdinu. Dodnes mě budou mrzet dvě fatální rozhodnutí filmových hlavounů. První bylo rozhodnutí natočit třetí díl. I když ho režíroval David Fincher, nikdy jim neodpustím, že zabili Newt a Hickse… A pak to, že Ridley Scott nedal šanci natočit dalšího Vetřelce Neilla Blomkampa. Shame on you Ridley!  „Burke, just tell me one thing. That you're going out there to kill them. Not to study. Not to bring back. Just to burn them out clean ... forever.“

Samozřejmě těch filmů by bylo o mnoho víc, ale chtěli jste jen sedmičku. Nejradši bych ještě napsal Dej mi své jméno, film zásadní nejen tím příběhem, ale kvůli postavě otce hlavní postavy Elia, který tam snad má nejdojemnější řeč ke svému synovy, plnou pochopení a podpory a svého vlastního tajemství, bollywoodský film Jodhaa Akbar, nejen kvůli guilty pleaser nádechu, ale i kvůli písním, výpravou a snahou ukázat, že dvě kultury a náboženství mohou žít spolu, nejen vedle sebe, televizní skvost Dolores Claborn, film, který ukázal dokonalé herectví Kathy Bates, přelomový film pro LGBTQ skupinu, který putoval po revoluci v českých kinech a lidi na něj chodili - Dobrodružství Priscilly královny pouště, nepřekonatelný dětský film Nekonečný příběh, jasně, že i pro mě byla zásadní scéna s Atreiem a Artexem, ale miloval jsem především „Dětskou císařovnu“ s hlasem Mileny Stainmasslové, úplně slyším její hlas… „na počátku je vždycky tma…“ a v neposlední řadě úžasný film Barby Streisand Funny Girl, nebo Yentl… ach jo… proč jen sedm? 

A co říkáte na 7 filmů scenáristy Petra Kolečka?

© copyright 2000 - 2022.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace