Po loňském roce, kdy mělo premiéru hned několik povedených domácích filmů, jsme se pomalu začali připravovat na návrat do klasického domácího marasmu. A doufat, že by se čas od času přeci jen mohl objevit český film, který by snesl srovnání se zbytkem Evropy nebo dokonce světa. Poslední závod tyhle ambice měl. Povedlo se mu je napojit? 

Jak to vidí Rimsy:

Dokumentarista a scenárista Tomáš Hodan se zkušenějšímu Marku Najbrtovi díval přes rameno při filmování Čertího brka a Prezidenta Blaníka zjevně důsledně. Jeho celovečerní režijní prvotina totiž nabízí o poznání víc než „jen“ důstojné zfilmování výrazného historického příběhu o dvou kamarádech, kteří za tragických okolností nalezli smrt v krutých horských podmínkách.

Natáčení na lokacích totiž dodává vizuální stránce hloubku a zvuk ledové vichřice bourá aparatury kina. Je velmi příjemné vidět řemeslně precizní snímek vzniklý v našich podmínkách, přesto se však určitým chybkám vyhnout nepodařilo. Předně jde o občasnou zkratkovitost, nedotaženost některých linek a témat – což je zřejmá daň za jejich velký počet, navíc rozkročený mezi dvěma časovými liniemi. Přestože by jejich propojení mohlo působit organičtěji, pohybujeme se na úrovni pro současnou tuzemskou tvorbu poměrně vzácné – totiž hledání nedostatků okem náročného diváka. Jako celek je však Poslední závod rozhodně zdařilým kouskem, kterému srdíčko nechybí.

Jak to vidí Mr. Hlad:

Zatímco někteří filmaři považují za zbytečné řešit, jestli je jejich hrdinům vůbec rozumět a jestli dialogy sedí do toho, jak se jim hýbe pusa, debutující Tomáš Hodan natočil film, který snese technické srovnání s absolutní špičkou. Atmosféra Krkonoš a fakt, že se točilo na autentických místech, umí zalézt pod kůži a během závěrečného závodu o život se fakt nebudete cítit příjemně a nejspíš začnete hledat rukavice.

Postupně narůstající dunění vichřice a pozvolná výměna krásných záběrů na zasněženou krajinu za zničené tváře lyžařů pomáhají gradovat napětí a dělají z Posledního závodu poctivý survival thriller, v němž se jde na dřeň. Zároveň Hodan zvládne ještě před závodem načnout pár hodně zajímavých témat, ať už na úrovni osobních životů hrdinů, kamarádství nebo něčeho většího, a na konci mu to hezky zapadne do sebe. Až na výjimky. Občas je přeci jen vidět, že toho bylo možná trochu moc a celá dějová linka ze šedesátých let není tak vytěžená, jak by asi mohla. Přesto jde o jeden z těch mála případů, kdy český film dovede být světový a u něhož si nejspíš několikrát řeknete „sakra, proč takhle do háje netočí všichni“. Mám z toho radost. 

Recenzi čekejte velmi brzy