Dvouletka utekla jako voda a vy v kinech už chvíli můžete chodit na další celuloidovou lobotomii od Evy Toulové. Ale vy jste, zdá se, rozumní a moc to neděláte. Její předchozí pokus o moderní romantickou komedii s názvem Jak se moří revizoři mi předloni způsobil jeden z nejhorších kino-zážitků v životě, takže jsem se na nový pokus jménem Casting na lásku moc netěšil. Ale vzal jsem Mr. Hlada a odvahu do hrsti a srdnatě vyrazil.

Předně musím uznat, že se stále teprve začínající režisérka Toulová o kousek zlepšila, což se dokonce projevilo i na motivačně zvýšeném číselném hodnocení. Neočekávám však takto jasný trend i do budoucna, protože to by znamenalo, že jí jen sedm dalších filmových pokusů dělí od Kmotra. Rozdíl oproti Revizorům je v ostřejší a občas i použitelně postavené kameře, rozeznatelnému zvuku i střídmější stopáži. Jedna montážní sekvence se snad pokouší připomenout Formanův Konkurs, ale to je možná jen mé zbožné přání. Věrnějším odrazem bezradného výsledku je vyprávění pomocí znuděného voiceoveru či těžkopádné a utahané scény, které leckdy prostě nedokážou skončit. Stylistickým vrcholem filmu tak zůstává řemeslně standardně provedený záběr-protizáběr. Gratulujeme.

Zatímco v předchozím filmu bloudil bezradný revizor Petr Batěk ulicemi a kupoval si obleky Bandi, nyní se ulicemi toulá Tereza Němcová-Petrášková a neuspokojivě randí s muži, kteří nosí obleky Bandi. Nejotrlejší společnost posledních let neváhá pustit korunu pro každé filmové bahno posledních let, takže tímto nenápadně nastavujeme ruku i my – marketingové oddělení oděvní firmy má evidentně až přehnaně štědrý budget. Obecně je pak product placement nezpochybnitelným vysvětlením, jak film vůbec mohl vzniknout. Lokace i zápletky se přizpůsobují tomu, kdo poslal dolary, a tak se hrdinka postupně ocitá v hotelu, fotografickém ateliéru, lanovém centru, restauraci, kavárně, galerii a tak dále. Dramaturgie peněz v nejryzejší podobě.

Němcová-Petrášková přitom nehraje špatně a zdá se, jako by jediná ze všech zúčastněných četla (či aspoň viděla) scénář. V některých scénách se o něco skutečně snaží a v jiném filmu by mohlo být vyloženě příjemné ji vidět. Zbytek ansámblu však tvoří zjevní ochotníci, karikované postavy v bezradném podání známých herců či náhodně se zjevivší Valérie Zawadská. Mají to Martin Sitta, Václav Vydra, Lukáš Langmajer či Lukáš Latinák v úlohách stereotypně nemožných mužů zapotřebí? Většina záběrů působí, že se jelo na první dobrou, a to aniž by herci znali text. Nikam nevedoucí dialogy jsou prokládány divnými pomlkami a komediální potenciál každé scény zůstává nevyužit – a to ještě v těch lepších případech.

Ústřední linka se snaží naplnit okoukanou šablonu romantické komedie: Žena po třicítce si uvědomí nespokojenost v manželství i práci, a tak začne lovit chlapy s cílem konečně najít toho pravého. Následně naráží na plejádu nepřekvapivých idiotů a asi není třeba zdůrazňovat, že chování žádné postavy nedává smysl, nemá logiku a hloubku, ani nevzbuzuje v divákovi žádné emoce, neřkuli sympatie. Opakovaně se tematizuje těžký úděl divy, která má nejlepší léta za sebou a teď se sebou musí nechat zametat na podřadných konkurzech; totéž platí pro bývalé dětské herecké hvězdičky. V jiném vesmíru, kde má režisérka filmu lepší věci na práci než si střihnout hned dvě camea, by to mohl být inspirativní základ pro společensky uvědomělé melodrama, zde se však z žánrových omezení nikdy nevymaníme, a o to více bije do očí, jak jsou i tyto obezličky trapně a nenápaditě použité.

Oproti Revizorům i jiným tuzemským počinům se nejedná o morální dno, v němž by na sebe postavy byly bezdůvodně zlé. Hlavní hrdinka je však ochotná randit úplně s každým a svou důstojnost si udržuje jen díky zájmu mužů, takže o úplně moderní emancipační ráj se opravdu nejedná. Kreace Lukáše Latináka by mohla být považována za režisérčin komentář k aféře #MeToo, ovšem z výše napsaného je jasné, že jen těžko můžeme něco tak neprvoplánového čekat. A ve filmu, kde snad všechny písničky nazpívala Dasha, to platí dvojnásob.