Mohlo to být tak snadné. Trailer i premisa byly už zdálky cítit toxickým sexismem, béčkovou odfláklostí a naplněním romcomových klišé v tuzemském podání, a tak se klasický odsudek v podstatě nabízel. Ale ono ne. Výsledek je totiž o poznání bizarnější a komplikovanější, a tak není divu, že Chlap na střídačku budí tolik vášní – hned v několika recenzích si vysloužil nekompromisní 0% hodnocení, které tu na Movizeone ani neumíme! Co se v tom filmu tedy děje?

Milostný trojúhelník v sestavě Jiří Langmajer, Ivana Chýlková a Lucie Žáčková se nejen nebojí množství odhalených scén, ale rozhodne se řešit situaci záletného manžela skutečně neprvoplánově. Manželka Chýlková po odhalení nevěry svému muži dovolí, aby se s milenkou Žáčkovou vídal, dokonce si zmateného a pasivního muže férově rozdělí. V typickém českém podání by se mohlo jednat o další variaci na téma „chlapi jsou už takoví a čím dříve to ženská pochopí, tím spokojenější všichni budou“. Ale nejedná.

Už po chvilce sledování je totiž jasné, že tady něco nehraje. Tempo je překotnější, vulgarita výraznější a celkový tón o poznání drsnější a znepokojivější než u většiny tuzemských romantických komedií. Ty si vystačí s rutinním dlážděním žánrových pravidel a doufají, že to díky přítomnosti známých tváří a jejich občasně odhalené hrudi nebude nikomu vadit. Jenže Chlap na střídačku velmi důsledně vytváří cringe, nepříjemné mrazení v zádech; nikoli nad pouhou nelogičností v chování postav, nýbrž i jejich naprostým odtržením od reality a základní lidskosti.

Vysvětlení této podivnosti nakonec podává pohled na jméno scenáristky. Francouzská filmařka Alexandra Leclère totiž před třemi lety napsala a zrežírovala komedii Garde alternée, což je zcela totožný film. V jeho traileru lze vidět scény, jež byly 1:1 použity v české verzi, a dost možná takto vypadá celý film. Totožný je i plakát, a tak je víc než patrné, že si Petr Zahrádka notně ulehčil práci. Zahrádka byl dosud podepsán hlavně pod šablonovitou televizní produkcí a s Doktorem Martinem to předloni dotáhl až do kin. Takže tu máme remake, který oficiálně není přiznaný (ale nejspíš ani kdovíjak utajovaný). Každopádně se tím vysvětluje, kde se v příběhu a jeho figurách bere tolik jízlivosti, absurdnosti a nehumánního zla – ve Francii.

Vraťme se k příběhu a opět se nabízejícímu srovnání. Většina tuzemské produkce by si s obskurností premisy vystačila až do konce, jenže Leclère psala původní scénář trochu jinak – s větší dávkou inteligence i zahořklosti. Rozhodně totiž nelze Langmajerovu postavu sexuálně vytíženého (a zároveň systematicky kastrovaného) učitele považovat za hrdinu či toho, kdo z nastalé situace tyje; naopak, těmi aktivními jsou obě ženy, které nepřestávají s kolísavou mírou úspěšnosti pletichařit. Na druhou stranu – a zde se plně projevuje další z řady ambivalencí kolem tohoto filmu – se však jejich veškeré snahy upírají k získání muže (suverénně nejslabší a nejodsouditelnější postavy filmu) a ukojení jeho i svých sexuálních potřeb. Opravdu bych paní Leclère nechtěl v době psaní scénáře potkat, protože tohle o příliš optimistickém rozpoložení a důvěře v mezilidské vztahy nesvědčí.

Baví mě, když je u filmů trochu fyzicky nepříjemně. Umění se musí dostat pod kůži. Občas takový výsledek ocením (jako u nedávné arytmické neurotičnosti Drahokamu), občas odsoudím (vzpomínám na svou morální minipaniku u loňské Teroristky). Nepříjemná atmosféra Chlapa na střídačku do téhle nezapomenutelné skupiny patří taky – představte si spoustu protrahovaných scén bez hudby či jiné možnosti úniku, v nichž jsou postavy ponechány napospas trapnosti a špatným rozhodnutím, a přidejte smích publika v kině při každém útrpném pohledu Langmajera do kamery.

K tomu všemu si přihoďte dvě karikované homosexuální postavy (v různých úrovních coming-outu), slušnou audiovizuální prezentaci, která ostudu opravdu nedělá, a pár zamyšlení nad podstatou nevěry, jež by s přimhouřením obou očí mohla být i inspirativní („Pominou lži, pomine vzrušení.“). Že to zní jako totální mišmaš? Ano, hodina a tři čtvrtě stopáže se vleče i překotně utíká zároveň. Tenhle film je prostě plný rozporů, absurdity i lidské temnoty, a tak bych vám čistě přátelsky přál, abyste nešli ve stopách 77 tisíc lidí během minulého víkendu a téhle znepokojivé ne-komedii se raději vyhnuli.