Skoro každý herec či herečka zatouží během své kariéry alespoň jednou zkusit režii. Obvykle to s tím jedním pokusem skončí, pár z nich ovšem pokračuje a někteří se u režírování vyloženě najdou. Clint Eastwood, Ben Affleck nebo Robert Redford jsou ty nejslavnější příklady, ale asi je pomalu na čase přidat k téhle trojici Gretu Gerwig. Tahle herečka začala nejdřív vcelku úspěšně psát scénáře, v roce 2008 režijně debutovala s dramatem Noci a víkendy, před třemi lety však natočila příběh o dospívání Lady Bird, který byl nominované na pět Oscarů. A adaptace románové klasiky Malé ženy měla potvrdit nejen to, že Gerwig to s režií myslí vážně, ale i že má opravdu co nabídnout. 

Děj se odehrává v druhé polovině devatenáctého století a točí se kolem čtyř sester Marchových a máme tu dvě dějové linie. Zatímco v té jedné jsou dívky už dospělé a z důvodů, které vám tu nechci vykecat, se po letech opět setkávají v domě, kde vyrostly, v té druhé jsou o pár let mladší. I když dost staré na to, aby už přemýšlely o tom, co vlastně od života chtějí a co jsou ochotné udělat pro splnění svých snů. Jo touží být spisovatelkou, tichá Beth je vynikající klavíristka, pro Meg je důležitá rodina a paličatá Amy by se zase ráda věnovala malování. Jenže všechny čtyři musí řešit i milostné problémy a další trable spojené s dospíváním. A navíc to jsou v první řadě pořád sestry, které si jdou občas po krku, ale jedna za druhou by položila život. Štěstí si však bude každá muset vybojovat sama. 

Malé ženy: FOTOGALERIE

Přiznám se, že románovou klasiku Louisy May Alcott jsem nečetl, takže nemůžu posoudit ani to, jak moc z ní Greta Gerwig vychází a bohužel ani jak dobře se jí povedlo její témata a samotné hrdinky aktualizovat a přiblížit publiku 21. století. Právě za to sbírá nejvíc pochval. I když ono to asi tolik nevadí. Malé ženy se sice odehrávají po americké občanské válce, ale věci, které v nich Jo, Meg, Beth a Amy musí řešit, jsou do značné míry úplně stejné jako problémy současných dospívajících dívek. Jen u toho mají jiné šaty a mluví – alespoň ve společnosti – trošku „vhodněji.“ 

V základu jsou však Malé ženy především filmem o sourozenecké lásce a vztazích, ale také o dospívání. A to se za tu dobu moc nezměnilo. Prostředí Spojených států a Paříže 19. století vypadá krásně a opulentně, na kostýmech se nešetřilo a výsledek působí patřičně velkolepě, Gerwig ovšem zajímaly hlavně její hrdinky. A také herečky. Režisérka tu dává všem čtyřem sestrám a jejich představitelkám velký prostor. Nepokouší se je zastínit snahou o nějaké režijní novoty nebo hrátky s kamerou. Vystačí si jednoduše s tím, že čtyři mladé ženy (nebo dívky, podle toho, v jaké té dějové lince jsme) si povídají. Respektive se překřikují, ryjí do sebe, občas se skoro porvou a dělají binec. 

Gerwig se výtečně povedlo zachytit proměnu sester Marchových z takových těch nezvladatelných trdel v ženy, které se začínají chovat zodpovědně, ale i ambiciózně, tvrdohlavě a sebevědomě. A to by nefungovalo, kdyby u toho nebyly dobré herečky. Což naštěstí jsou. Malé ženy mi na jednu stranu potvrzují, že Emma Watson má opravdu velmi omezený výrazový rejstřík, naštěstí tu nedostává nejvíc prostoru. Ten si pro sebe urvaly Saoirse Ronan a Florence Pugh. Ta první s Gerwig pracovala už na Lady Bird a tady potvrzuje, že patří k nejlepším herečkám své generace. Její paličatá Jo si pro sebe navíc krade ty nejdojemnější scény, které Gerwig jako režisérka zvládá prodat naprosto s přehledem. Pugh je naproti tomu jako Amy energická, živelná, mnohdy až otravná a uřvaná, ale o to víc jsem si jako divák užíval to, že se jí někdo nebo něco dovede dostat pod kůži. Společné scény těch dvou jsou na Malých ženách to nejlepší a ukazují, že minimálně co se práce s postavami a vedení herců týče, je Gerwig jako režisérka už teď absolutní špička. 

Přehrajte si trailer Malé ženy mají vlastně jen pár problémů, které můžou člověku jejich sledování trošku znepříjemnit. Střídání dějových linek je občas trošku chaotické a není těžké se ztratit v tom, jestli jsme „v dospělosti“ nebo „v dětství.“ A taky trochu zamrzí, že výraznější a silnější emoce dovede film nabídnout až ve své poslední čtvrtině, do té doby jakoby se tvůrci trošku báli přitlačit na pilu tak, jak to dělala třeba do značné míry podobná Pýcha a předsudek. Přesto je to oproti suché a nezúčastněně odrežírované Lady Bird pro Gretu Gerwig velký krok dopředu a já jsem zvědavý, co natočí příště. Na první režisérskou ligu totiž bezpochyby má.