Představovat Quentina Tarantina samozřejmě nemá smysl. „Magor z videopůjčovny“ je momentálně nejoblíbenějším režisérem a scenáristou na ČSFD, takže opravdu nejde o legendu jen v zámoří. Tarantino je už řadu let v pozici, kdy si může natočit prakticky cokoliv. A tentokrát se rozhodl, že nám ukáže Hollywood v roce 1969.

Znamená to, že natočil divácky vstřícnou komedii o tom, jak se žilo za časů hipíků, westernů a věčně tančících sexbomb? No… vlastně ani ne. Divácká vstřícnost je totiž u Tenkrát v Hollywoodu velmi nedostatkové zboží a nahrazuje ji milion drobných odkazů na věci, jež možná ocení cinefilové a experti na 50. a 60. léta, ale většině ostatních lidí asi nic moc neřeknou.

Postavit na tomhle nějakou kritiku je samozřejmě ošemetné, protože Tarantino nemá žádný důvod k tomu, aby se takhle nechoval. Je to koneckonců jeho film. Jeho pocta tehdejší době. A když se chce deset minut bavit tím, že nainstaloval DiCapria do svého oblíbeného seriálu z roku 1965, proč by nemohl? Hollywood je momentálně přecpaný poctami 80. létům, kterým všichni zvedají palce nahoru. Na nové tarantinovce je ale bohužel viděl, že se Quentin nechal trochu moc unést a šel ve vzpomínání na Los Angeles svého mládí o krůček dál, než by měl.

Tenkrát v Hollywoodu: FOTOGALERIE

V podstatě tím chci říct, že zatímco v minulosti byly Tarantinovy cinefilní odkazy vtisknuty do pevného rámce a doplňoval je výrazný originální příběh, právě ten u Tenkrát v Hollywoodu chybí. Kill Bill byl poctou asijským filmům, které většina lidí neviděla, ale pořád měl super akci a Nevěstinu cestu za pomstou. V Hanebných panchartech se výlet do druhé světové proměnil v drsnou i zábavnou přehlídku bezmála ikonických momentů. A třeba v Nespoutaném Djangovi se divoký západ oživoval s takovým gustem, že člověk jásal prakticky u každé scény. Tentokrát v Hollywoodu je ale v mnoha ohledech takový Django naruby a ne vždycky je to dobře.

Ačkoliv jsou oba filmy prakticky stejně dlouhé (162 vs. 165 minut), Tarantinova oslava 60. let je v podstatě dvouhodinovým čekáním na geniální finále. Co zajišťuje, že je ono čekání (alespoň při první projekci) moc hezkou a sympatickou výpravou do minulosti? Do jisté míry Tarantino, který samozřejmě točí jak pán a vysype z rukávu hned několik parádních scén. Mnohem větší poklonu si však zaslouží Leonardo DiCaprio a především Brad Pitt, jejichž hrdinové jsou tak dobří, že byste je nejradši přesadili do jiného příběhu, kde se toho kolem nich bude dít mnohem víc.

Přehrajte si trailer Možná ze mě jen mluví nezvyk, ale Tenkrát v Hollywoodu je primárně o tom, jak DiCapriův westernový herec, Pittův kaskadér a retro Margot Robbie vcelku obyčejně žijí své vcelku obyčejné životy a… na konci se stane něco, na co jen tak nezapomenete. Sliby o tom, že film zachytí přelom 60. a 70. let a jeho dopad na americkou společnost, se ukázaly být liché – tohle téma se do filmu vešlo jen velmi okrajově. A co se týče plejády hvězdných přihrávačů (Al Pacino, Kurt Russell, Timothy Olyphant, Damian Lewis, Emile Hirsch…), ti mají tak málo prostoru, že by jejich role vlastně mohl odehrát kdokoliv.

Nechci znít extra nevděčně a tvrdit, že jsem se nebavil, protože to není pravda. Na ústřední herecké duo by šlo koukat donekonečna, soundtrack už pár dní točím pořád dokola a v závěru se objeví ten starý dobrý Tarantino, kterého člověk prostě musí milovat. V poměru normálně dobrých a fenomenálních scén je však to druhé v brutální menšině - a docela se bojím, že se Tenkrát v Hollywoodu časem smrkne jen na boží finále s příjemně nostalgickou, ale zbytečně roztáhnutou předehrou.