Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Závěr Varů se nesl ve znamení Patricie Clarkson, Ramba a bulharského vítězství


ikona
Rimsy
jiří bartoška kviff patricia clarkson rambo vladimír smutný
Poslední dny Varů přinesly ještě jednu hvězdu, předání cen i finální projekce. Co si budeme z letošního filmového svátku pamatovat? 

Konáno, dokonáno. Karlovarský festival je zase na rok pasé a my můžeme zhodnotit, jak to nakonec dopadlo. Finální statistiky hovoří o 12 500 návštěvnících, tedy zhruba o pětistovce méně než loni. Výraznější byl pokles v počtu filmů – z 236 na 177, ovšem na kvalitě to překvapivě ani poznat nebylo. Během sobotního slavnostního zakončení byly také rozdány festivalové ceny, mezi nimiž triumfovalo bulharské rodinné drama Otec. O tomhle snímku Kristiny Grozevy a Petara Valčanova, autorů tři roky starého hitu Glory, jste od nás nic číst nemohli, protože jsme ho s Civalem bohužel neviděli. Až půjde do distribuce, podíváme se na něj důkladněji.

Herecké ceny si odnesli Milan Ondrík za slovenského zástupce Budiž světlo a Corinna Harfouch jako německá dominantní matka Lara. Jako nejlepší režisér byl vybrán Tim Mielants díky bizarní belgické tragikomedii Patrick. Kompletní seznam dalších vítězů si přečtěte zde, my ještě jen doplníme, že diváckou cenu vyhrál dokument Olgy Sommerové o poetickém divadelníkovi Jiřím Suchém s podtitulem Lehce s životem se prát – ten se na premiéře dočkal ovací vestoje a tuhle cenu mu asi všichni přejí. Stejně jako kameramanské legendě Vladimíru Smutnému Cenu prezidenta, kterou v rámci slavnostního zakončení převzal od Jiřího Bartošky. Toho možná znáte jako pravidelného spolupracovníka Jana Svěráka (Kolja, Tmavomodrý svět...) či Václava Marhoula (včetně budoucího Nabarveného ptáčete). Nebyl však jediným takto obdarovaným umělce včerejšího večera…

Kameraman Vladimír Smutný a prezident festivalu Jiří Bartoška
(zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary)

Angažovaná Patricia Clarkson

Z letošní nepříliš početné plejády hvězdných hostů zaujala na konci festivalu ještě Patricia Clarkson, letošní držitelka Zlatého glóbu za seriál Ostré předměty. Toto ocenění jí podle jejích slov život zas tolik nezměnilo, ale bylo příjemné po řadě festivalových úspěchů prorazit i v oblasti, kterou celé její okolí zná; tím pádem se mohla se svými rodiči, příbuznými i přáteli mnohem lépe než kdy dřív podělit o úspěch. Hezké.

Další cena jí pak přibyla už v sobotu večer, kdy v rámci slavnostního zakončení převzala Křišťálový glóbus, čímž se vyrovnala své kamarádce Julianne Moore. Obě se společně objevily ve filmu Daleko do nebe a Clarkson vzpomínala na svou opěvovanější kolegyni jen v dobrém. A totéž platilo i o Amy Adams, s níž Clarkson ovládla zmiňované Ostré předměty.

S nadšením mluvila i o streamovacích službách – aby také ne, když právě opěvované Ostré předměty vzešly z produkce HBO. Podle Clarkson byla dříve jasná hranice mezi nezávislým filmem a studiovými bijáky; a některé skupiny herců a tvůrců, například ženy středního věku, měly velkou tradici v nezávislé tvorbě, avšak do větších hitů pronikaly hůře. Netflix a další streamovací služby tuto hranici rozvolnily a vlastně umožnily těmto skupinám přístup k větším produkcím.

Herečka Patricia Clarkson s Křišťálovým glóbem
(zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary)

Ženská otázka je pro Clarkson důležitá obecně. Přestože spolupracovala třeba s Martinem Scorsesem (Prokletý ostrov), Larsem von Trierem (Dogville) či Woody Allenem (Vicky Christina Barcelona), na díla vzniklá pod ženskou režijní taktovkou vzpomíná nejraději. „S ženami si toho nemusíme tolik říkat, zatímco s muži je nutné si vše pořád vysvětlovat.“

Pro Hollywood je prý nyní jednou z priorit, aby byl ženám umožněn větší vliv. Nejde přitom jen o tlak na základě aféry #MeToo a jí podobných, nýbrž i o prostý fakt, že si producenti uvědomili, že ženy dokáží vydělat peníze. A to jak ty před kamerou, tak i za ní.

Poslední drobné kusy

V závěru festivalu jsme viděli také pár posledních filmů, tak si je můžeme stručně prosvištět. Italská komedie Šampion je příjemnou festivalovou oddechovkou, kterou si po hutných dramatech dáte rádi. Sleduje mladého fotbalistu splňujícího všechny potřebné atributy pro rozmazleného nagelovaného čutálistu, bere si tedy to nejhorší z Cristiana Ronalda a míchá to s tuzemským Lavim z Vyšehradu. V jeho domovském klubu AS Řím už ho mají plné zuby, což se rozhodnou řešit najmutím učitele, jenž má nezkrotnou hvězdičku dovést k maturitě. A tak sledujeme rutinní sportovní drama, kdy si oba muži k sobě musejí najít vztah, poprat se s pár vnitřními démony a nakonec všechno zvládnout. V rámci festivalu se jedná o milé zpestření, navíc s povedenými fotbalovými kolážemi; avšak jinak je to film veskrze průměrný, takže se bez něj klidně obejdete.

To se však nedá říct o angažovaném dánském thrilleru Synové Dánska. Téma migrace a xenofobie zde režisér Ulaa Salim pojal docela nekonvenčně, když se před polovinou dočkáme výrazného zvratu, díky němuž je na problematiku nahlédnuto z více úhlů. Nejde tedy jen o banální odsudek vyholených hlav, Salim skrze funkční dramatický příběh i trochu analyzuje, kde se v lidech berou extrémistické sklony a čím je vlastně živíme. Ke konci se dočkáme i dvou velmi zdrcujících emočních vrcholů a v součtu se pro mě jednalo o jeden z nejlepších filmů letošních Varů.

Viděl jsem i soutěžní Portrét mozaikou, klasickou festivalovku z Číny. Čtrnáctiletá dívka náhle otěhotní (moc se neřeší, zdali konsensuálním stykem, či prostě znásilněním) a podezření padá na učitele v místní škole. Jak se se zjištěními komunita vyrovná? Sledujeme především pocity dívky, které její okolí nerozumí, a rozbor reálných situací je až druhořadý. Mlžná příroda pak tento vizuálně podmanivý snímek podle skutečného případu pěkně dokresluje; nic převratného jsem si však z čínského zkoumání pubertální duše neodnesl.

Skoro bychom zůstali dlužni i novinku Caseyho Afflecka, kterou zde osobně uvedl. Světlo mého života je podařenou postapokalyptickou road movie, která je zásadově neakční a širší společenské důsledky vymření naprosté většiny žen příliš neřeší. Namísto toho je intimní rodinnou studií otce a jeho dcery, klasického kontrastu mezi snahou o výchovu na jedné straně a touhou po svobodě na té druhé. Ani globální katastrofa tyto hluboce lidské přirozenosti nezpřetrhá, o čemž se nás Affleck v řadě velmi dlouhých záběrů snaží přesvědčit. Až na velmi fyzický konec se tak jedná o citlivé, subtilní dílo, jež sice díru do světa neudělá, ale jestli budete mít možnost, stojí za vidění.

Závěr mých festivalových návštěv kina však proběhl docela stylově, neboť jsem 73. narozeniny Sylvestra Stalloneho oslavil půlnoční projekcí prvního Ramba. Film je sice postupem času pomalejší a pomalejší a chování policistů se především v úvodu zdá dnešnímu světu dost vzdálené, popis válečných traumat a vykořeněnosti veteránů je ale pořád skutečně silný a trefně ukazuje ducha doby. Akčňák s přesahem si někdy dejte v dvojkombinaci s Lovcem jelenů, ať máte s Civalem o čem diskutovat.

Suma sumárum byl letošní program co do velkých jmen slabší, a to jak po stránce představených filmů, tak i návštěv hostů. Nedá se nic dělat, není každý rok posvícení. Snaživí fanoušci si ale i přesto našli v programu dostatek kvalitních filmů, takže moje průměrná hodnocení za loňským ročníkem nikterak nezaostávají. Těšme se tedy na další rok, třeba se tam potkáme!

© copyright 2000 - 2019.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se na MovieZone zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace