Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Rozhovor s režisérem Mostu! Janem Prušinovským: Dron bych nikdy nepoužil. Formovali mě Hitchcock, Scorsese i Smoljak


ikona
Cival
jan prušinovskýmartin hofmannmichal reitlermost!ondřej vetchýpetr koblovskýpetr kolečkorozhovor
Strůjce Okresního přeboru, Čtvrté hvězdy a Kober a užovek nejen o natáčení pro kina a TV. 

Rozhovor s režisérem Janem Prušinovským (Český lev za Kobry a užovky, chvála za seriály Čtvrtá hvězda či Okresní přebor), už několik let dle mého soudu nejzručnějším českým filmařem, jsem pořídil už v květnu loňského roku. Na jeho okamžitý přepis ale nebyla síla, takže jsem s ním čekal až na premiéru nového výborného seriálu Most!... který se o půl roku odložil a místo v září se nakonec dočkal uvedení až letos v lednu. A okamžitě vzbudil ohromný zájem diváků, trhá rekordy (dodatečné) sledovanosti, sbírá skvělá hodnocení a stává se instantní klasikou. A motá lidem hlavu, jestli je rasistický, nebo ne, chytrý, nebo ne... jen že je vtipný a řemeslně prvotřídní se asi shodnou skoro všichni.

Povídali jsme si docela dlouze. A i když dal pan režisér občas najevo, že mu nějaký ten dotaz nevoní, snad i plodně.

Zájem o sociálno vám byl vlastní odjakživa?

Jo. Určitě jo. Ale začal se projevovat až později. Pocházím výlučně z dělnického prostředí a z široké rodiny jsem asi první, kdo má maturitu. V dětství a dospívání to nebylo úplně jednoduché, protože moje zájmy si byly komicky vzdálené - Liga mistrů vs. italský neorealismus - a byl jsem všude dost za exota. Na FAMU je to dokonce přijímačkový termínus technikus: „vezmeme pět intelektuálů a jednoho exota“. Ale přežil jsem to.

Má to určitou výhodu. Aniž bych nad tím musel nějak dumat, nebo se k tomu nutit, můj pohled na to, co se tak všeobjímajíčně pojmenovavává jako „sociálno“, je přirozeně odspoda. Tenhle úhel pohledu je asi za tím, proč jsou moje věci docela přijímané širokospektrálně.

Do tvorby se to propisovalo od první chvíle?

Měl jsem ze začátku štěstí v neštěstí, že když jsem vyšel ze školy a začal jsem natáčet, tak mě neulovila Česká televize. Odmítla mě, protože tam byla hrozně uzavřená partička a já se jim tam sral. Pak jsem ale dostal možnost jít dělat pro Novu. Kdybych jim samozřejmě řekl, že budu točit o jakejchsi ošuntělejch lidech z vesnice, tak si neškrtnu, ale měl jsem štěstí na zadání, které znělo: „něco pro chlapy“. Koneckonců Okresní přebor jsem taky v hlavě viděl mnohem špinavější, než jakej nakonec je. Ovšem chápal jsem, že nějakej přísnej sociální pohled bude pro lidi z Novy nepřijatelnej. Zpracoval jsem téma tak, aby to v rámci komerční televize fungovalo.

Dnes, kdy můžu a jdu dělat něco nezávislejšího a nemám přímou zodpovědnost za co největší diváckej ohlas, kterej je pro komerční televizi stěžejní, nemusím se na zadání tolik ohlížet a můžu tu věc udělat ryze pro sebe.

 

A můžete se do těch sociálních aspektů položit naplno…

Ani na Nově to ale nebylo vyloženě tak, že bych nad tím vědomě přemejšlel, silně se brzdil, zkrátka že bych podléhal diktátu jejich komerčního vidění. Jen jsem se zkrátka pohyboval v prostředí lidí s určitým nastavením. Ovlivňovali mě. S něčím jsem souhlasil, s něčím ne, ale nebylo to tak, že by mi někdo určoval tohle a tamto. I proto klidně půjdu na Novu znova a udělám to tak, aby to bylo divácky vděčný. Necítím v tom žádnou nečistotu. Protože i v tomhle komerčnějším ohraničení se dá udělat dobrá věc.

Cítíte to sociálno jako deficit český kinematografie, většina tvůrců se do něj moc nepouští.

Ne. A dokonce vůbec nesouhlasím s tím, že se do toho česká kinematografie nepouští. Minimálně dva tři filmy ročně od devadesátých let jsou zatížený sociální tématikou. Nezví tu díra, protože vždycky s tím byl nějakej tvůrce spjatej: Bohdan Sláma, Petr Václav… Každej rok nějakej takovej titul vznikne. A bylo by nezdravý, když by jich bylo třeba šest.

Z většiny to ale nejsou filmy – možná tak u Slámy – který by viděly desítky tisíc diváků. Zatímco vy jste sociální otázky dostal do mainstreamovejch, divácky velmi vděčnejch filmů a seriálů s docela lidovým humorem.

To je ale tím, že mám rád jednoduchý narace. Jednoduchý příběhy, který pochopí každej. Sociální tématika přitom bývá často uchopována velmi umělecky. Film Petra Václava nikdy nemůže mít obří návštěvnost už z povahy toho, co je Petr Václav zač. Když s ním mluvíte, oba víte, že tvoří a bude tvořit minoritní autorský filmy. A kdyby se rozhodl udělat něco víc mainstreamovýho, tak to prostě bude neautentický a proto blbý. Stejně jak kdybych se já pokusil udělat uměleckej film ve stylu artovek z Maďarska nebo Rumunska. (úsměv)

Točí vůbec na světě někdo podobně jako vy, že by se těm palčivým sociálním otázkám nevyhýbal, spíš naopak, ale prokládal je tak silně leckdy nekorektním humorem?

V Británii to má dost silnou tradici. Ne že by to byly moje oblíbený filmy, ale snímky jako Do naha, který už mi přijde moc vlezlý, nebo Billy Elliott, jenž je romantičtější, ale je to hezkej film a mám ho rád, tenhle přístup vyznávají. Nebo vlastně Trainspotting.

Jsou filmaři, který vás v tomhle sociálním směru inspirujou, ať už je to třeba Loach, nebo Jordan, nebo třeba Seidl? Takhle syrově, že by vás posouvali…

Když jsem začal natáčet filmy, reálně se tím začal živit, najednou jsem okolní filmy přestal vnímat jako inspiraci. Inspirace a formování přišly mnohem dřív – to mě ovlivňovaly snímky ze sedmdesátých nebo začátku osmdesátých let.

Jaký jsou ty formující tituly?

Mám hrozně rád režijní počiny Ladislava Smoljaka. Zvlášť Kulový blesk a Vrchní, prchni.

Fakt jo? To mě překvapuje. Kromě nich toho ale přeci moc neodrežíroval.

Právě. Možná je to dobře, možná škoda. Já k němu samozřejmě analyticky přicházel později. Ale když jeho filmy člověk vidí dneska, tak jsou opravdu moderní ve všech ohledech. A co se týče režie, se na ně dá koukat jak na současný americký indie snímky.

Jak se vám pak pozdávají jiný látky Svěráka se Smoljakem, co režíroval Menzel?

Jsou to jiný filmy. Nejsou tak krutý. Ty Smoljakovy jsou prostě strašně přísný. Vím, že třeba Jarchovský nesnáší Vrchní, prchni, protože je to film o strašným zlodějovi. Ale mně to právě proto přijde cool. Smoljak je jedním z mála pokračovatelů Papouškovský linie, koneckonců v Kulovým blesku jsou ty návaznosti na filmy jako Ecce Homo Homolka úplně zjevný - akorát víc městský a míň buranský.

 

A favoriti ze světa?

Hodně, ale fakt hodně mi daly filmy Alfreda Hitchcocka a jejich výklad. Hlavně proto jak jednoduše a lehce dokázal budovat napnelismy ve figurách a jak vyprávět příběh obecně. Studoval jsem Hitchcockův střih, záběrování a pravidla, jak pracovat s kamerou. Abych to upřesnil, Hitchcock dokázal svoje filmy docela srozumitelně rozebírat, proto na mě měl takový vliv. Jeho postupy byly hodně konkrétní a zřetelný, protože točil thrillery a dobrodružný filmy. On dokázal formulovat a popsat i nepatrné rozdíly. Třeba v tom jak divák vnímá, kdy scéna začíná a hrdina do situace teprve vstoupí, nebo scéna začíná a divák už hrdinu v situaci najde. Tyhle postupy mi pomáhají a v podstatě je sám dodnes ctím, i když se kamera dneska pochopitelně chová úplně jinak. No a obsahově mě hodně zasáhl Spike Lee.

I v těch pozdějších věcech?

Spíš období Do the Right Thing. To bylo pro mě naprostý zjevení. Viděl jsem to, když mi bylo patnáct šestnáct a běželo to na ČT2, když se promítaly indie filmy…

To už možná bylo to proslulý Americký nezávislý léto.

Něco takovýho. A najednou tam běželo Jednej správně a já byl u vytržení.

A pak jsem samozřejmě z generace, která zažila v kinech Pulp Fiction a Trainspotting, což byly filmy, který udělaly člověku strašně silnej zářez do hlavy. Extrémně silný generační věci… takže na dvojku Trainspottingu mě nikdy nikdo nedostane.

To o nic nepřijdete. Nebylo to moc dobrý.

No jo. Vy to už víte, zato já mám Trainspotting pořád za krásu. Nezkaženou. (smích) Jinak na ty top současný věci samozřejmě koukám. Ale zajímaj mě spíš po technický a formální stránce. A když někdo natočí něco, na co nemůžu přijít, jak udělal, jak to bylo natočený, pídím se po tom.

A dopídíte se?

Většinou jo.

Co to třeba je? Nějaká kamerová jízda?

Třeba tak. Nebo zvukový a střihový záležitosti. Třeba co může udělat pitomej jump-cut v dramatický scéně. Což je zrovna metoda, která se dneska už hrozně nadužívá. Takovejm formálním finesám se pak snažím vyhnout - člověk musí najít jen ryzí tvar a nenechat se unášet hypem.

Třeba dron bych už v životě nikdy nepoužil, protože ten se využívá tak často, až je to šílený. Všechny ty kolmý záběry na auta - jednou to fungovalo u Davida Finchera a od tý doby je to všude.

Ale Fincher to v Zodiacovi využil trochu jinak, než jak se to aplikuje teď.

Právě že tam to mělo svůj význam. Teď už to ale žádnej význam nemá a je to prázdnej popis toho, že auto jede krajinou. Mimochodem když už jsme u těch velkejch klasiků, tak jsem ve svý době hodně četl věci o Scorsesem. Dokonce jsem některý scény… ne že bych vybrakoval jejich záběrování, ale spíš jsem chtěl, aby moje scéna měla stejnou energii jako u Scorseseho. Věděl jsem, jak to dělá, tak jsem to nastavil stejně – občas je to způsob, jakým se člověk na place chová. Ale nejde o kopírování záběr po záběru. Mě zajímal spíš třeba rozdíl, jak ta nazkoušená scéna funguje, když se vezme v jednom dlouhým záběru, a ten se pak rozstříhá. A jak když se to nasnímá kus po kuse.

 

Takže říkáte na place po tarantinovsku „give me Scorsese“?

U Kober a užovek jsem tyhle principy uplatňoval často. U Přeboru nebo Trpaslíka samozřejmě ne, u televizních komedií se snažím vyjít vstříc co nejvíc hercům. I když třeba při natáčení Mostu jsem měl čas trochu zkoušet, co se dá. Ale není to tak, že bych si řekl, dneska to udělám jako Scorsese. Je to jen znalost a využívání určitých metod a přístupů. Na druhou stranu člověk se nějak vyspí na danej natáčecí den a má na něco v konkrétní moment sílu. Klidně ráno může vstát, mít blbej den a na place nulovou invenci. Tak si řekne dneska to pokropím ze všech stran, a pak to vyřeším ve střižně. To se mi na natáčení stává velmi často. (smích)

Takže když by se vzala mistrovská scéna a okopírovala se jedna ku jedný, nevznikne něco podobně dobrýho.

Vůbec ne. Nikdy. Druhá věc je, že to kropení, když se scéna natočí ze všech stran a úhlů, výsledek se pak formuje mnohem líp ve střižně - a to je ohromná výhoda. Naopak se mi párkrát stalo, že jsem natočil scénu v jednom záběru, a ta pasáž najednou v celkovym střihu kazila tempo. A už se s tím nedalo nic udělat, muselo se to vydržet a ve filmu „přetrpět“. Cítil jsem ji pak jako bouli. Bylo mi to nepříjemný, ale věděl jsem, že jinej materiál nemám. Tak jsem trpěl.

Obecně ale platí, že spousta tvůrců na takovej přístup nemá odvahu, ale mně už je to trochu buřt. Když cítím, že mi stačí jen jeden záběr, nebo když cejtim, že už napoprvé herci dobře hrajou, tak proč bych točil znova?! Tuhle jistotu ovšem člověk získá pouze praktickou zkušeností, já jsem si začal být jistější až relativně nedávno. Schválně říkám jistější… ne jistý. Pokropit to ze všech stran ale je určitá jistota. Američani si scénu koneckonců vytěží, co to jde. Po hercích pošlou ještě druhej štáb a ten natočí jen flašky a detaily rukou se stand-inama, což už v Čechách nelze. Ale blbě napsanou scénu ani tahle metoda nespasí. (smích)

Když vám bylo pětadvacet a připravoval jste svůj první celovečerní film, jaký jste měl vztah k tomu typicky českému subžánru tragikomedie? Vymezoval jste se vůči němu nějak vnitřně?

Vůbec nevim. (úsměv) Nijak jsem nad tím nedumal. Vztah… jakej vztah? Jednoduše jsem tehdy napsal bakalářskej scénář na FAMU, kterej lidi docela chválili a přišel jim vtipnej. Sehnaly se na to peníze a pak se to natočilo. A až realizace ukázala, že ten scénář v některých pasážích nefungoval, že jsem se do něj zamotal. Dneska bych to už dělal úplně jinak. Nad jeho žánrovým zařazením, natož vztahem k celý tý škatulce jsem vůbec nedumal.

Měl jsem pocit, že vaše generace se vůči tragikomediím, zvlášť v tom hřebejkovským pojetí, vymezovala.

Jako že nejsem vřelej jako Honza?

Právě.

To je daný z podstaty, jakej člověk je. Co mu stačí. (smích) Honza se potřebuje trošku dojmout, je takovým typem člověka. Já zas tolik ne, jsem na postavy trochu přísnější. Z podstaty toho, jakej jsem. Myslím, že tyhle věci se mnohem víc odvíjí od osobností daných filmařů, a ne od toho, jakým směrem se chtěj v umění vydat.

Vy jste nepřemýšlel, kam se v tvorbě vydat?

Chvilku jsem se tím zabejval na škole. Na FAMU mě nutili o tom přemýšlet. Pak jsem ale zjistil, že to vůbec nemá význam. Že to nejde takhle racionalizovat a je nejlepší to nechat plynout a dělat věci podle sebe. Neohlížet se na to, kde jsou jaký vzory, kde kdo udělal něco dobře, co by se mi hodilo, natož co je zrovna trendy.

Zajímavý. Řada lidí právě jako tragikomedie vaše filmy charakterizuje, ve vašem podání se ale tahle trochu přežitá škatulka, hodně lokální, zdá být velmi životaschopná. Asi proto, že jsou vaše snímky svým tónem a razancí často opak toho, co se tady v devadesátkách v tomhle ranku točilo.

Otázka samozřejmě je, co je to tragikomedie. A jestli to, co točí Honza, vůbec jsou tragikomedie. Já bych spíš řekl, že to jsou melodramatický komedie. Já mám tragikomedii spojenou spíš s Formanem nebo Papouškem nebo i s Věrou Chytilovou, ale ne s Honzou. U Honzy mi přijde, že romantika je silnější než trága. Alespoň z hlediska toho, co já považuju za tragický. Ostatně význam slova tragédie je ve spojení s komedií hrozně tvrdej. Odvážil bych se dokonce tvrdit, že by se mnou souhlasil i Petr Jarchovský. Ten to nikdy jako tragikomedie nevnímal. Nebojí se říct „teď děláme drama“, nebo třeba melodrama s prvky komedie, jako u Krásky v nesnázích.

 

Není trochu sebevražedné pojmenovat nový seriál Most!? Není to jako pojmenovat nový film Kmotr!?

Je. Ale myslím, že v zahraničí slovo Most nikdo nezná a my ho nebudeme překládat. V Čechách se to dá jednoduše vysvětlit skrz tu lokalizaci, je to přece reálný město. S Petrem Kolečkem jsme si s tím lámali dlouho hlavu. Petr to totiž pracovně nazval Most a já mu říkám, hele, to je takovej slavnej seriál, víš to? A on to nevěděl, protože seriály nesleduje. Říkal jsem mu, že bude trochu problém to vykomunikovat - koneckonců taky se mě hned lidi na prvních projekcích v Brně na festivalu Serial Killer ptali, proč dělám remake toho krásnýho severskýho seriálu. A já jim říkal ne, ne, ne.

Lepší název prostě nebyl. Chtěli jsme Sever, ale to už měl zabraný Robert Sedláček, nějaká detektivka samozřejmě. Takže jsme si řekli, že přidáme vykřičník a nebudeme se s tím moc mazat.

Jak poznáte, že si ta látka nezaslouží „jen film“, ale pětihodinový seriál?

Takhle to nefunguje, že bych měl látku a hledal pro ni adekvátní formu. Nikdy jsem nedělal seriál jako jednolitej příběh, ale vždycky epizodicky. A to se od začátku staví trochu jinak, aby fungoval po dílech - což znamená, že se nezačíná od figur, ale od prostředí. A takovej ten epickej seriál jsem doteď nikdy nedělal – samozřejmě Trpaslík nebo Most! se tomu dost blíží, protože mají dějovou linku, která jede od začátku do konce a připomíná velkej film. Ale nikdy jsem nečetl a nikdy mi nebyla nabídnuta série, která by byla čistě příběhová. Spíš jsem se vždycky soustředil na kratší tvary.

Vnímáte vůbec ze své pozice přechod a rozdíly mezi filmem a seriálem?

Ne.

Čím je to tedy daný, že jdete dělat zrovna film, anebo seriál. Zajištěným financováním, nastavením látky nebo tím, že nastala pro to či ono správná konstelace?

Určitě je to primárně daný rozhodnutím, že nebudu dělat každej rok celovečerní film. To je cesta do pekel. Když už budu dělat film, tak musí být loženej – třeba se nemusí nakonec povést, ale na začátku jeho výroby musím vědět, že ho chci strašně dělat. Můžu jít hned točit film, klidně sekat i dva za rok, protože spousta lidí mi teď nabízí scénáře. Ale já ty látky tak silně necejtim.

Chci dělat věc, která mě opravdu zajímá a inspiruje a chci ji dělat pořádně. V českým prostředí to vychází na jeden film za tři roky. Člověk se ale nějak živit musí - takže televize je pro mě vlastně zdroj stálých příjmů, se kterýma můžu vést relativně normální život. Zároveň platí, že příprava filmu je mnohem pomalejší a u televize to jde všechno rychleji. I když vývoj a výroba Mostu jsou určitě čtyři roky práce. Filmy jsou pořád braný jako prestižnější záležitost.

Všichni od nich očekávají velký věci.

Zatímco televize je v tomhle směru mnohem uvolněnější. Pro mě to teda tak úplně neplatí, protože obě platformy jsou pro mě ohromně důležitý, ale v recepci to tak funguje.

Jinak to v mým případě tak nějak vyšlo. Když jsem se pouštěl do Okresního přeboru, všichni se mi smáli, že jdu dělat na Novu televizní seriál. Nikdo si tehdy neuvědomoval, jakej potenciál tenhle formát má, přitom tehdy už frčely ty velký nový americký seriály, rozjížděla se mánie okolo quality TV. Jely věci jako Office a Sopránovi, ale lidi u nás je pomalu ani neznali. Když jsem jednou na FAMU řekl, že to nejlepší co jsem za poslední dobu viděl, byl televizní seriál, bylo pěkný dusno. Mimochodem u Přeboru jsem vycházel právě hodně z The Office. Nezajímal mě tolik styl, spíš jak je napsanej. Sledoval jsem, jak je ten seriál traktovanej a jak pracuje s podzápletkama.

 

Co cítíte u nekonečných televizních repríz Okresního přeboru?

Vůbec to nevnímám. Nemám doma televizi puštěnou tak frekventovaně, takže to v podstatě ani nevím.

Běží to furt do zemdlení dokola.

To samozřejmě tuším, i když se s tím reálně nesetkávám. Asi nemaj co jinýho pouštět. Lidi se na to asi furt koukaj.

Koukaj. I film běží často.

Já osobně bych samozřejmě asi trochu zvolnil, protože vždycky se tím dílo trochu devalvuje.

Tak vám z toho chodí alespoň tučný tantiémy, ne?

No… u komerční televize je to v tomhle ohledu dost složitý. (smích) Chodí mi drobný peníze v rámci kolektivní správy autorských děl, který běží ve veřejným prostoru. Ale že by mi Nova posílala tantiémy, tak to fakt ne.

To je škoda. Při tý frekvenci repríz byste byl za vodou…

To je velká škoda! Už bych nemusel nic dělat. Takhle to ale v Čechách nechodí, zvlášť ne v komerční sféře. Mimochodem tahle poznámka ukazuje, jak málo toho o jejich fungování víte, resp. jak zkreslený je vnímání lidí o autorských odměnách.

A jak to teda je?

Někdy zkraje tisíciletí, nevim přesně kdy, byl přijatej novej autorskej zákon, jehož výklad umožňuje producentům a televizím vykupovat tzv. výhradní licence a defakto zrušil povinnost vyplácet tantiémy ze zákona. Nový zákon z toho udělal možnost. V praxi to znamená, že silnější vítězí - pokud jste na začátku kariéry, nemáte na kvalitního právníka a silná televize vám nabízí smlouvu, tak na tantiémy můžete zapomenout.

Výjimkou je ČT, kde fungujou na základě nějakých zvyklostí z minulosti. Nicméně i v České televizi jsou výjimky. Pokud například vyrábíte pro ČT v zakázce, nikoli interně, tak autor toho díla na tantiémy nedosáhne. Je to svinstvo. Já osobně mám tantiémy v ČT za velmi málo věcí. Bizarní je to v tom, že mi ročně chodí tři tisíce za velmi nepovedený scénář do cyklu 3+1 s Miroslavem Donutilem, ale nikoli třeba za Čtvrtou hvězdu.

 

V kinematografii to moc lepší asi nebude, ne?

Platí to nejen pro televizní tvorbu, ale i pro filmy. Z praktického hlediska je to zlo, který ničí scenáristickou komunitu, lidi píšou kraviny, orientují se na kvantitu, nikoli na kvalitu. Scenáristi a režiséři nejsou odborově tak silní jako herci a hudebníci, kterým se stále používání licencí proplácí. Je to hrozná anomálie ve světovém kontextu, ale neexistují páky, co s ní. Koneckonců si myslím, že to posejřila i ta devadesátková generace tvůrců, která právní prostředí ve filmovém průmyslu nijak moc nekultivovala.

Když z Novy nechodí pořádný tantiémy, chodí alespoň prosby, že by chtěli další nášup?

Občas se někdo takhle ozve, ale mně už se Okresní přebor točit nechce.

Co diváci, ti netlačí?

Jasně, diváci chtěj taky. Ale mě to vlastně už ani nikdy nenapadlo, že by se mělo pokračovat.

Z mýho pohledu je Okresní přebor výjimečnej souladem kvality a zároveň široký divácký obliby. Nestresovalo vás někdy vědomí, že tohle je v daným ohledu vrcholný dílo a něco podobnýho se už nikdy nepovede.

A co s tím mám jako dělat? (smích) Mám se každý ráno probouzet ve stresu?

Saša Gedeon se možná probouzel…

Já myslím, že u Saši Gedeona to byly jiný problémy… Ale snažím se tím nezabývat. Občas mi to řekne moje žena, že mám už nejlepší za sebou…

Tak to je zlobivá žena.

To jo. Říká to, když mě chce naštvat. Já se ale takovejm myšlenkám – a nevím nakolik vědomě – snažím bránit tím, že pokaždý dělám trochu odlišnější látky. Každá další věc je něčím trochu jiná. Ne pokaždé to samozřejmě dopadne skvěle, ale já si říkám, že bude minimálně dobrý a cenný, jak mě to posune a připraví na vznik věci následující. Člověk vždycky musí něco zkusit, aby věděl, kudy ne a jak to naopak příště udělat líp.

Nemyslím si totiž, že kariéra režiséra je o jednom dvou filmech – mě baví kariéry režisérů, který trvaj čtyřicet padesát let. A dokonce mě baví jejich propady. Protože když člověk posléze vezme jejich dílo komplexně, chápe, proč tam jsou. A vlastně i pochopí, že tam bejt musej. Blbý věci musej kolikrát přijít, aby po nich vznikly ty lepší.

Co teď myslíte konkrétně?

Třeba Woodyho Allena a jeho propady. Zklame a potom vyrukuje s výborným filmem, kde se ty předchozí věci sečtou.

Není přitom zrovna on tím důvodem, proč si říkáte, že nechcete dělat film každej rok?

Ne, u Woodyho Allena je to něco jinýho. Allen žije v úplně jiným produkčním zázemí, kde to dělat lze – navíc nedělá drahý filmy. V českých podmínkách je to ale hrozně na dřeň.

Z Přeboru jste přetáhl spoustu herců do Čtvrté hvězdy. Naopak v Trpaslíkovi nebo Mostu! byly většinou tváře, které jsme u vás neviděli. Je bolestivé takhle ztrácet své oblíbené spolupracovníky, při přechodu z projektu do projektu.

Není.

Je herec jenom nástroj?

Rozhodně ne. Herce obsazuju podle jejich osobnosti a podle toho, co jsou schopni tomu textu dát. Herci umí zvrátit plytkost postavy. Povýšit ji. Pokaždý když mám pocit, že je postava ve scénáři něčím blbá, hodně se na obsazování soustředím. A snažím se vždycky najít herce, díky němuž figura doslova ožije. Musí přijít člověk, kterej ty věci třeba říká jiným tónem, než jakej si představuju, když to čtu. A najednou z toho vyleze opravdová plnokrevná postava, úplně jiná. To se díky bohu občas povede.

 

U koho se to takhle povedlo?

Byl to třeba případ Luďka Soboty v Okresním přeboru, nebo Martina Hofmanna v Trpaslíkovi. Nebo i Ivana Trojana a Ondry Vetchýho v Přeboru. Ty lidi prostě přišli a začali to říkat jinak. Potom jsme se o tom sice dohadovali, ale díky nim postavy začaly žít. Ale neprali jsme se, partnersky jsme se dohadovali… 

Producenti vám dopřávají volnost? A cítíte vy sám, že jste pod jiným producentským dohledem schopen jiných výkonů? Producent Mostu! Michal Reitler teď třeba jede na ohromný vlně, kdy se velký chvály dočkal i nedávnej Metanol a Dukla 61.

U Michala Reitlera je to daný určitou vytrvalostí. Je typem producenta, co se nesnaží do toho kdovíjak zasahovat. Znali jsme se a on věděl, že jsem autorskej tvůrce, takže u Mostu! jenom jednou dvakrát přišel a výrazněji zasáhl. To je ale taky ohromná síla producentství, že řekne „dobrý, tady to funguje“ a odejde řešit něco jinýho, kde to drhne. Michal je hrozně poctivej, a když se na nějakou látku vrhne, snaží se jí co nejpečlivěji dotáhnout do konce.

Samozřejmě i tohle se člověk učí. Myslím si, že teprve teď přichází doba, kdy se lidi v Český televizi opravdu naučili pracovat v systému producentských skupin a třeba najednou vylezou věci, který jsou hodně dobrý. Tak jako se to sešlo u Michala, kdy jsou Metanol i Dukla 61 Davida Ondříčka velmi zajímavý tituly – přitom oba vznikly úplně jiným způsobem.

Než jsem zapl diktafon, řekl jste mi, že točit nadprůměrný věci není zas tak těžký. Že se stačí trochu snažit a neodfláknout to a dobrá věc je na světě. Jak to že jich teda vzniká tolik podprůměrnejch?

Protože se pospíchá. Lidi mají potřebu honem rychle teď. První verze scénáře se točí, pak se na place zjistí, že to nefunguje, tak se to narychlo přepisuje a tak dále. Nebo je na to málo peněz a stejně se to natočí. A taky platí, že se lidi mezi sebou málo hádaj. Moje projekty nikdy nevznikaly jednoduše. Vždycky jsem ty věci musel nějak prosazovat, vyhádat si je a obhajovat. A právě tímhle získávaly svoji kvalitu. Tím že je člověk musí hájit, anebo přijde domů, zamyslí se a řekne si, že ti kritizující mají vlastně pravdu a je dobrý udělat změny a zformovat ten projekt trochu jinak.

Hnátek byl obrovskej problém. Nikdo na Nově nechtěl komedii o umírajícím důchodci. A třeba Kobry a užovky nikdo v Český televizi nechtěl moc natáčet a já je musel zatlačit ke zdi, jestli ten film teda chtějí nebo ne. Nerozuměli tomu, nelíbilo se jim to, nebyla to jejich srdcovka. Radši by chtěli něco jinýho. Musel jsem je pak trpělivě přesvědčovat, proč by do toho měli jít. U filmu je to o to těžší, že text na začátku nějak vypadá, působí třeba nudně a nezajímavě, ale pak ta věc vznikne a najednou funguje. Jak je to možný? To nevím ani já. To totiž neví nikdo. Být v kůži kreativního producenta je sakramentsky náročný, protože každej tvůrce to může ve výsledku udělat úplně jinak i za stejných výchozích podmínek. 

Měl jsem trochu podezření, že u Mostu! nejdřív vznikla ve scenáristický fázi ta scéna z Pošty pro tebe, a pak se okolo toho vystavěl seriál.

Já jsem upřímně řečeno u vzniku scénáře nebyl. První verze scénářů do nějakýho třetího čtvrtýho dílu vznikaly mezi Michalem Reitlerem a Petrem Kolečkem. Co se tam dělo a jak to vznikalo, to nevím. Já k tomu pak měl další a další iritující připomínky, který Petr musel nějak zapracovat. Snažil jsem se tomu dát jednotnej tvar. Petr je střelec, geniálně střílí fór támhle a fór támhle, ale člověk má někdy pocit, že těch fórů je moc. A v tom byla moje úloha to spojit, zklidnit a dát tomu vnitřní sílu. Cejtil jsem ji už v původním Petrově textu, ale chtěl jsem ji dostat trochu ven, aby ji cejtil i divák.

Není to urážlivé pro herečky, tady konkrétně Eriku Stárkovou, když jim je nabídnuta takováhle role?

Jsou to profesionální herečky, takhle se to brát nemůže. Naopak…

… že je to pro ně velká herecká výzva.

Jo. Nebo může být… A kdyby se ta herečka urazila, tak ji neobsadím. Nebudu přeci pracovat s herečkou, co se uráží. (smích)

  

Dialogový výměny s panem Romem vyvěrají z vás nebo z Petra Kolečka? Přijde mi zajímavý, že jak jste docela nekorektní a moc se s tím nemažete, paradoxně z mýho pohledu pomáháte potírat rasismus, podobně jako třeba u Okresního přeboru s Vietnamcem Phunem. Je to záměr, nebo to z vás padá mimoděčně?

První věc je, že takhle to prostě chodí. Takhle ty věci jsou, takhle se dějou. Tímhle způsobem se lidi v hospodách baví. Mně to samozřejmě přijde dost hrozný a tak si z toho snažim dělat legraci. Ale zároveň si myslím, že tenhle postoj nesmí být vidět. Když je vidět, vnímá to spousta lidí jako snahu vychovávat. Když čtu Petrův text, mám pocit, že píše trochu „nad úroveň reality“. Petr nemá jazyk venkovana, takže si jejich mluvu trochu vymejšlí. Tak přijdu já a výrazně ho zjednoduším, protože ten venkovskej rytmus je mi vlastní. Kdyby byla ta forma stylizovanější, hrozilo by, že bude výsledek blbej a povýšenej. Že je někdo vejš v danou chvíli a soudí toho, kdo je společensky níž. Proto jsem pro dialogy hledal co nejpřirozenější tvar a zároveň se jim snažil vtisknout jasnej nadhled.

Cikána jsem mimochodem chystal už do Okresního přeboru, dost jsem se s ním mazlil. Ale tehdy jsem si říkal, že v epizodický formě by z toho vylezla hrozná karikatura a bylo by to trapný. Proto jsem to neudělal. Je tam akorát Kohák. (smích) Kohák je vlastně takovej apendix mýho původního cikánskýho záměru.

Právě v Přeboru byla herecká interakce jedinečná. Je to dáno žánrem, finančními možnostmi, kdy si můžete dovolit zaplatit několik kvalitních herců v jedné scéně, nebo něčím jiným? A je to opakovatelný?

Určitě to opakovatelný je. Právě u Mostu! jsem se cítil v některých momentech podobně dobře jako na Přeboru. I tady byli pohromadě dobří herci, nebyli ve stresu, a i když jsem jim řekl „Stop!“, pořád dál mluvili. Vůbec si mě nevšímali. A to je vždycky dobrý, když člověk zjistí, že si ho herci nevšímaj a že je tam svým způsobem zbytečnej. Vlastně je to úplně nejlepší.

Na natáčení Okresního přeboru si teď úplně přesně nepamatuju, už je to dávno. Kolegové a herci na něj hrozně rádi vzpomínaj, ale já zas tolik ne, protože pro mě šlo o jednu velkou starost. Byl jsem takovej ten rodič, co když jsou děti v pískovišti, musí kolem nich pobíhat a dbát o to, aby si spokojeně hrály. Musí jim měnit plenky a hlídat je. (smích) Byl to pro mě stres, než se Sobota začal bavit s Ondrou Vetchým a Ondra zase s někým dalším. Než lidi zjistili, že je to vlastně všechno OK a jdeme dobrým směrem. Proto jsme se ostatně scházeli už před začátkem natáčení, což u českejch seriálů nebývá zvykem. Dokonce jsme si šli zahrát fotbal. Jo, byl jsem ten naiva, co se takhle snažil vytvořit dobrou partu a dát ty lidi v předstihu dohromady. Ale možná to fakt k něčemu bylo, že se hned od začátku na place lidi aspoň trochu znali…

Zajímavý. Hřebejk okolo Pelíšků a Musíme si pomáhat sestavil pevnou crew, která mu umožnila sypat za sebe jeden film za druhým, podobně má i třeba Spielberg pevný tým spolupracovníků, který mu umožňuje leckdy natočit dva filmy v jednom roce. Je pro vás podobně důležité mít sevřený tým stálých kumpánů?

Mám ho, ale občas se to promění.

Z vaší vůle?

Z mojí vůle. Ne proto, že bych byl s někým nespokojenej nebo že by ty lidi neodváděli dobře svoji práci, ale prostě proto, že občas chci něco vyzkoušet jinak. Většinou se to týká vizuální stránky. Když dělám třeba pohádku, tak nějak tuším, že kamera Petra Koblovskýho se do ní úplně nehodí. (smích) To by asi bylo už hodně na hraně toho, jak si českej národ pohádky představuje – i když mně by takovej experiment ohromně bavil. To samý platí třeba o architektech. Dělám s Honzou Vlčkem nebo s Honzou Novotným a každej z nich je prostě úplně jinej. Maj jinej vkus a to se otiskuje do každýho filmu nebo seriálu specifickým stylem.

 

Nehrozí, že stejná crew člověka utaví. Je potřeba tým občerstvovat?

Personální změny určitě občerstvující jsou. Neříkám, že je dobrý proměnit celej štáb, to určitě ne. Pro mě ale bývá osvěžující už dělat pod jiným producentem. V televizi jsou to Michal Reitler, Katka Ondřejková, Jan Štern… Jsem vlastně televizní fluktuant. Filmy produkuji ve dvojici s Ondrou Zimou. Ale nechám se někdy i najmout někým odjinud. Člověk zjistí, jak to funguje jinde. Třeba když jsem dělal Autobazar Monte Karlo najednou pod Milanem Kuchynkou z Negativu, bylo to pro mě „hrozný“, protože jsem si najednou musel dávat pozor. Byl jsem nejistej a o to víc se na každej den připravoval. (úsměv) Byl jsem v pozoru, protože jsem lidi okolo sebe neznal.

Vím, že třeba Honza Hřebejk měl asi podobný pocity, když točil na Slovensku Učitelku. Oživilo ho to. Někdy to takhle pomáhá. Ale jindy to naopak dopadá blbě, když se lidi nepřijmou – pak to může být dost problematický. Podle mě je nejlepší mít svůj stabilní tým a občas ho obohatit někým novým. Práce režiséra ostatně je ze sedmdesáti procent právě o výběru lidí. Když si člověk dobře vybere kameramana, výpravu, architekta, tak právě tyhle lidi mu udělaj ksicht filmu. To nedělá režisér – ten hlídá tempo, herecký výkony, maximálně může být ulítlej na kostýmy. (úsměv) Na druhou stranu každej režisér je v tomhle směru jinak nastavenej. Takovej David Ondříček se hodně soustředí na design. Já ne, mně je to úplně buřt. Klidně bych točil třeba tady v kavárně, je mi to jedno.

Necítíte to jako handicap, když pak vidíte jiný dokonale nadesignovaný filmy?

Ne. V čem je to handicap?

Že nedosáhnete nikdy těch vycíděnejch kompozicí.

A proč?

Protože to vypadá dokonale.

Moje filmy se opíraj o úplně jiný věci.

Já vím.

Tak proč to hnát ještě tudy? Mě to nebaví. Tahle forma dokonalosti mě nezajímá.

Vám jde o to zachytit živý prostředí, že…

Jo. Třeba Okresní přebor jsem dělal s kameramanem Petrem Bednářem, jenž je na kompozice citlivější. Seděl jsem na place a sledoval, jak sundavá každou značku v ulici, aby to „vypadalo hezky“. A to se povedlo, Přebor je hezounkej, až naivistickej, má v sobě čistý kouzlo vesnice. Zatímco kameraman Kober a užovek nebo Mostu! Petr Koblovský jde a tu značku práskne klidně doprostředka záběru. Pracuje s tímhle druhem nečistoty. Přijde mi, že to pak dokumentuje dobu a místo a že je výslednej tvar konkrétnější. Oba tyhle postupy jsou přitom správně.

 

Dobře. Vy to trochu shazujete, přitom technická stránka je pro vás evidentně hrozně důležitá. Přebor jste točil na špičkový kamery, na který se jiný český seriály do tý doby netočily, často udivujete sofistikovanými jízdami…

To ano.

Ale když vidíte třeba novej Blade Runner s jeho designovým fetišem, tak trpíte?

Vůbec ne. Mně se to líbí, když se na takovej film koukám. Jen to sám nerad dělám. (smích) Nudí mě to točit, protože mi to nepřináší…

… autorskou rozkoš?

Třeba tak. Je pro mě úmorný, když musím něco takhle rozfázovat. Víc mě baví, když je výsledek špinavější. Z vizuálně ambicióznějších věcí mě ale bavily třeba automobilový honičky v Mostu, ty jsem si užil hodně.

Je to poznat. Jsou na český poměry hodně „advanced“.

Ty jsem dělal fakt rád. A ještě jedna věc, která mě na Mostu! hodně bavila, byla, když jsme točili v reálným prostředí autodromu přímo během velký ceny kamionů. To pro mě bylo asi největší potěšení. (smích)

Takový český Le Mans…

Jo. Proto mě to bavilo, že to byl v danou chvíli takovej sport. Chytni tadyto, chytni tamto, závod bude končit! Zvukově se točilo strašně složitě, protože všude byl řev, plechy lítaly. To bylo fajn.

To je hezký, že se umíte takhle nadchnout. Když jsem vás před pár lety prosil o rozhovor, odmítl jste s tím, že si dávate pauzu.

Ale jen mediální. Dával jsem tehdy dost rozhovorů.

Aha, já myslel, že kreativní. Že vás postihlo nějaký vyhoření.

Ne, to ne.

Ani vás v budoucnu nepostihne.

No to mě postihne. (smích) To je jasný. Právě proto se ale snažím šetřit, nedělat toho moc a vybírat si jen smysluplný projekty. Myslím, že člověk vyhoří, jen když dělá věci, který ho úplně nebaví.

Petr Kolečko vzal jako zakázku scénář Bajkerů, vy jste zase jako spoluautor podepsanej pod scénářem Rafťáků, pokud se nepletu…

Je to tak, ale já byl tehdy v úplně jiný situaci. Rafťáky jsem psal ve druháku na FAMU, takže pro mě to bylo něco nečekanýho, velkej svět. Jsem u nich sice podepsanej, ale jsem si jistej, že jsem na výslednej film neměl vůbec žádnej vliv. (smích) Bajkeři byli jinej případ, ti se přes Petra i hodně propagovali.

Říkáte si v takovou chvíli, že mu taková zakázka může ubližovat?

Nevím, co by měl nebo neměl dělat. Neřešim to. Naprosto ale chápu jeho potřebu pracovat. Petr to takhle má. Jeho filosofie psaní je jiná než moje. Píše na objednávku. On je ten typ autora, co řekne: přijďte za mnou, řekněte, co chcete, a já to napíšu.

 

Na základě řemeslných skillz, co má…

Přesně. A je to tak naprosto v pořádku. Já ho za to obdivuju. Je jedním z mála lidí, ke kterým můžete přijít a říct „napiš to a to, napiš o tomhle“. A on opravdu za měsíc přijde s textem, který má začátek i konec, hlavu a patu. Řeknou mu, že chtějí teenagerskou komedii a on to prostě musí napsat jako teenagerskou komedii – a taky napíše. U Masaryka musel napsat taky něco úplně jinýho. Petr se snaží bejt profesionální scenárista. Což je těžký a málokdo to u nás umí. Je obdivuhodný, jak to zvládá, když se tím vlastně musí i živit, protože není režisér nebo producent. Samozřejmě že by to občas mohlo bejt kvalitnější (smích), ale na to reálně nemá zas tak velkej vliv, protože samotná realizace umí spoustu věcí zlepšit. Nevím, jak se povedli nebo nepovedli zrovna Bajkeři, neviděl jsem je – ale mohli být třeba za jiný konstelace natočení výrazně líp.

Rozhodně bych nicméně tenhle typ filmů předem neodsuzoval, protože mám rád i „tyhle blbosti“. Baví mě třeba komedie Adama Sandlera a takovej Zohan: Krycí jméno kadeřník je vyloženě můj oblíbenej film.

To mě moc mrzí. Koukáte hodně na zahraniční filmy?

Čím dál tím míň.

Jeden týdně aspoň?

Ani to ne. Ale pak třeba přijde období, kdy koukám hodně. Nastřádá se to a zjistím, že jsem toho spoustu propásl. Spoustu pěknejch filmů. Člověk ale aspoň s odstupem času zjistí, jestli šlo o hype nebo jsou ty filmy opravdu tak dobrý.

Co vám přišlo takhle dobrý?

Opravdu mě uzemnilo Chlapectví. Ten film mi strašně sednul.

Imponoval vám metodou?

Vším. Záviděl jsem mu každou minutu. Imponoval mi humor, styl vyprávění i ta lehkost. To, že trvá dvě a půl hodiny, a přitom je totálně nedramatickej a ty dramatický chvíle si člověk musí domýšlet. Tenhle přístup mi přišel úplně skvělej. Mám samozřejmě rád Richarda Linklatera, tenhle film jsem ale svýho času nějak záhadně minul, protože jinak jeho tvorbu sleduju velmi poctivě a mám od něj rád i míň ambiciózní věci.

Třeba Školu ro(c)ku?

Třeba Školu ro(c)ku.

Tu milujou všichni, ne?

Pár lidí ne. Moje žena to moc nemusí. Ale děti jo. A jinak mě nedávno hodně nadchl i Manchester by the Sea.

Popcornovky vedeme?

Tak viděl jsem nějaký ty Star Wars… V jejich číslech se nevyznám, prostě obě nový epizody, ale spíš kvůli klukovi, protože ten to má rád.

Co jste u nich cítil vy? Cítil jste Sílu?

(váhá) Mě trochu unavuje, když ta bitva trvá deset minut. Abyste viděli všechny ty production-values, udělají akci ještě o deset minut delší, než je nutný, čímž se film totálně zastaví. Na druhou stranu mě obě epizody příjemně překvapily – obě byly dobrý. A docela mě bavil i poslední hranej Spider-Man, kterýho jsem musel taky kvůli klukovi podstoupit. Ale je to jiný, když vedle mě sedí osmiletej syn a řeže se. Jsem pak jako divák v pohodě, protože když si to on užívá, já můžu jako táta taky.

 

Blíží se Čeští lvi. Loni se ceremoniál trochu zvrhl v manifest proti Zemanovi a spol. kvůli kritice ČT. Mně ty výstupy přišly ve výsledku spíš kontraproduktivní, páč bylo jasný, že to nakonec vyzní, jako že si filmaři brání svoji dojnou krávu a zároveň se zmůžou leda na umolousanou petici. Jak to vidíte vy?

Jedna věc je to, co se děje v danou chvíli v sále. To je taková kolektivní mánie, která se může stát kdekoliv. Jeden to spustí a už to jede i s ostatními samospádem. V tom sále jsem seděl a nevadilo mi, že mají lidi potřebu se vyjadřovat k aktuálnímu dění. Je pravda, že když už to samý říkal třetí čtvrtej člověk, pomyslel jsem si, že by to chtělo i něco vtipnýho. Jakmile totiž všichni jen opakujou to, co už padlo předtím, ten ceremoniál najednou nemá dramaturgii. Kdyby se to stupňovalo – a teď přemýšlim jako tvůrce a vnímám to jako vyprávění – mělo by to mnohem silnější význam. Pak by tam měl přijít nahej Čtvrtníček s transparentem, co by to vyhnal ještě vejš…

…vy byste opravdu mohl být režisér…

…ale jinak samozřejmě obavy z toho, co se kolikrát okolo Český televize děje, sdílím. Když onehdy politickej tlak sílil a rozhořel se spor Dvořáka se Soukupem, určitý obavy to ve mně vyvolalo. Ne že bych se vyfreakoval z toho, co se děje… to ne. Ale spíš když vidíte ta vyjádření a jste součástí televize, tak si člověk řekne ježišmarja, to se může snad i stát, že nás tu budou nahánět holý hlavy někde po Mostě. Což se zrovna v naší situaci vůbec nestalo, ale není to moc příjemný. I když nejsem zaměstnanec. Ale pracuju na smlouvy a dostávám honoráře Český televize, takže dobře vím, jaká je realita a jak zkresleně a zavádějícím způsobem ji někdo mediálně prezentuje, jen aby rozdmýchal hejt na ČT a lidi, co v ní pracujou. 

Zaznamenal jsem na Facebooku, že jste se i zapojil do jedné takové hádky o utajování honorářů v České televizi.

Protože s honorářema je to strašně složitý. Lidi vidí určitou sumu, a přitom vůbec neví, co za ní je. Kolik času, kolik práce. Někdy člověk zveřejní svůj honorář a divák, kterej si myslí, že se točí jedna ku jedný, že se prostě maká tak dlouho, jak dlouho ten film běží, z toho vyvodí nesmysly…

… a pak se mu to nelíbí, tak si řekne, že si nezasloužili těch sto tisíc.

Třeba. Taky je sranda, když točíte někde v Mostě nebo v Nymburku a máte tam místní lidi, který tam s váma dělaj různý práce, třeba jsou v komparzu, tak oni po dvou hodinách natáčení přijdou a ptaj se: „A to tady budeme jak dlouho?“ A já jim říkám, že klidně do osmi do večera, a oni nechápou a nevěří, že náš pracovní den má třeba dvanáct až čtrnáct hodin a je tam jedna půlhodinová pauza. Že natáčení je leckdy dost fyzicky nepříjemný. Psychicky samozřejmě taky. (smích)

Vy jste ten typ, co ho natáčení víc nabíjí, nebo spíš vyčerpává?

Spíš nemám rád, když se plejtvá. Když se plejtvá penězma nebo časem, a jsem rád, když to frčí, když to jede dopředu, když se nezastavuje. Nejsem ten typ, co řve. Ale když se něco zadrhne kvůli blbosti a nepokračujeme, zkazí mi to celej den.

Jak dlouho jste točili Most!?

Asi šedesát pět dnů.

To je rychta. Bylo to vaše nejdelší natáčení?

Jo jo, nejdelší.

Bylo to už na hranici fyzickejch a psychickejch možností?

Tři neděle jsem točil pod antibiotikama, protože jsem měl hardcore chřipku. Až jsem musel jeden den vyloženě v půlce natáčení zrušit. Už jsem neviděl, měl jsem ucpaný všechny dutiny a musel si jít lehnout. Ochromily nás v jednu chvíli i nějaký infekce - když jsme natáčeli na patologii, zaply se tam omylem infračervený dezinfekční světla a lidi ze štábu z toho byli ozářený, záněty spojivek atd. To byly dost nepříjemný věci, který celou tu výrobu posílaly do zahádnejch nálad – a na výsledku se to otiskuje. Já jinak v Mostě bydlel v hotelu a každej den po natáčení se coural po městě a bavil se s místníma lidma. Což bylo fajn. Vzpomínám na to vlastně dost hezky.

Kolem Českých lvů se vždycky i roztočí debata o kvalitě domácí produkce. Z vašich slov bych vyčetl, že spousta českých filmařů to fláká, když těch opravdu výbornejch bijáků zas tak moc nebylo.

Když to člověk vezme aritmetickou metodou, tak na dva český filmy ročně se dá fakt koukat a přináší i docela kvalitní úroveň debaty. Jsou dva až tři filmy ročně, o nichž můžeme diskutovat. Pro mě je to z hlediska celosvětovýho úplně stejně – dva tři filmy ročně jsou pro mě dobrý. Jinak je to buď vyhajpovaná prázdnota, nebo podivnej art, kterýmu nerozumím. Ale ryzí filmy vzniknou taky jen dva ročně. Proto si nemyslím, že bychom na tom v porovnání se světem byli o tolik hůř. Nejsme.

To bude asi tím, že jste celosvětově dost přísnej. Za mě jsou těch skvělých filmů snad i dvě desítky.

Asi jsem celosvětově přísnej, ale zase můj pohled je determinovanej tím, že jsem součástí český kinematografie a vidím, jaké jsou pro vznik filmů v Čechách podmínky. A třeba u český kritiky mám často dojem, že když se ve filmu mluví dánsky nebo korejsky, jsou hned apriori lepší, než ty české. Baví mě pak ty věty o přirozenosti dialogů a skvělých hereckých výkonech, přičemž kdo z nás umí dánsky nebo korejsky, aby to opravdu dokázal zhodnotit?

Teď jsem zrovna viděl dánskou komedii, která otevírala festival Scandi. Těch keců okolo a při tom to byl průměr. Vzniknout tohle v Čechách, člověk by si řekl jen… no jo no. Jako stoprocentně zahraniční filmy vypadají jen líp a jsou víc jako že cool, ale pro mě to teda není hlavní hodnotový měřítko. Obecně si myslím, že filmů, který přežijou, je dnes málo. Že to jsou opravdu nakonec jen dva nebo tři za rok. To je furt Cannes, Berlín… ale vyjmenujte třeba tři filmy ze soutěže z Cannes?

Tak já už nejsem nejmladší, mně už se to plete, že jo.

Protože ty filmy jsou všechny stejný. Já si za poslední roky pamatuju z Cannes snad jenom Toni Erdmann a to ještě nevyhrálo žádnou cenu.

Letos Zloději a BlackKklansman, loni si vybavuju Western.

Western? Co to je?

Drama o německým dělníkovi.

Hm. Prostě když to vezmu pod tímhle zorným úhlem, tak ve světový kinematografii je toho akorát všeho víc. Ale Zloději jsou skvělí, to jeden z mála loňských filmů, na který mělo smysl jít do kina.

 

Přidáte do toho letos i něco svýho?

Dodělávám internetový seriál z prostředí reklamky s Kryštofem Hádkem pro Mall.tv. Pracujeme na novým filmu. Pokud všechno dobře dopadne z hlediska peněz, letos ho natočíme.

Tak to se máme na co těšit.

No nevim, třeba to bude blbost.

Díky.

© copyright 2000 - 2019.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se na MovieZone zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace