Talentem bezesporu oplývající Marek Najbrt o sobě v posledních letech dával vědět především mezi pražskými kavárníky tolik oblíbenou Kanceláří Blaník. Společně se scenáristy Robertem Geislerem a Tomášem Hodanem začátkem letošního roku převedli Tondu Blaníka i do filmu, poněkud nevyváženého Prezidenta Blaníka. Tentýž autorský tým o tři čtvrtě roku později přichází s pohádkou, což si zaslouží nedůvěřivé mhouření očí. Co z toho vzešlo?

Příběh sleduje mladého čertího rebela Bonifáce v podání Jana Ciny, který neholduje tradičním pekelnickým kouzlům a raději dává přednost vynálezům. Lucifer, kterému Ondřej Vetchý dodává potřebné charisma, posílá roztržitého Bonifáce do světa, aby donesl na jednu pekelnou pobočku brko, jež zapisuje hříchy smrtelníků. Už zde se ukazuje, že Najbrt a spol. rozhodně nehodlají dělat normální pohádku, jelikož instituci pekla prezentují jako přísně nastavený úřad, který pedantsky přesně hodnotí počínání lidí na zemi.

Bonifác si však nechá brko ukrást a spustí tak řetězec zmatků, díky němuž se cítíme jistěji, na známé půdě tuzemských pohádkových komedií. V souladu s rutinní konkurencí, již potkáváme třeba každý rok kolem vánočních svátků, sledujeme béčkové triky a stokrát ohranou zápletku, jež dává vzpomenout především na nedostižnou klasiku S čerty nejsou žerty. Avšak ve dvou ohledech má Najbrtova novinka přece jen navrch - v hercích a přesahu. Vedle Ciny a Vetchého totiž potěší i skutečně krásná Judit Bárdos (jejíž přízvuk sice v prostředí českého venkova tahá za uši, ale člověk jí to odpustí), správně úlisný Jan Budař a ve standardních polohách třeba Marek Daniel, Jana Plodková či Tomáš Jeřábek.

Blaníkovské zázemí je navíc cítit v tu menších, tu větších rýpancích do nefunkční byrokracie, podvádění při volbách, uplácení chudiny, praktikách mocenského vydírání a dokonce dojde i na středověkou variaci tunelu Blanka. Inu, obliba autorů v politické satiře se nezapře, což leckteré příběhové stereotypy příjemně ozvláštní.

Na vytvoření zlomového díla to však nestačí. Čertí brko zůstává rozkročeno mezi prvoplánovou kritickou satirou a rutinní pohádkou - pouze směs těchto nezvyklých prvků ji činí zajímavou, ale je to přece jen málo. Nejistý dojem podtrhuje i několik zcela zbytečných písniček, které v kontextu příběhu moc nedávají smysl, jsou textem velmi prostoduché a choreograficky až směšné. Řemeslo je jinak dle očekávání v pořádku, alespoň v tomto ohledu nemají papundeklové kulisy televizní konkurence šanci. Od režiséra Protektora by ale člověk určitě chtěl o něco víc.