Hirokazu Koreeda nás poslední roky zásobuje podařenými rodinnými dramaty, které se obvykle vyznačují hřejivostí, laskavostí i sofistikovaným vykreslením vztahů i společenských vrstev. To lze říci především o posledních dvou (u nás promítaných) kusech, loňském Po bouři a Naší malé sestře z roku 2015.  Koreedovy počátky však byly o něco temnější, nebál se i drsnějších žánrů a nyní se rozhodl své zkušenosti propojit. Zahajovacím filmem festivalu Be2Can je jeho novinka Zloději, která si odnesla i hlavní cenu z letošních Cannes. A její poslední půlhodina objasní proč.

Nadpoloviční většina dvouhodinové stopáže totiž odpovídá novějším Koreedovým snímkům a my se tak setkáváme s netradiční rodinkou, která by však do výlohy současného Japonska rozhodně nepatřila. Otec je flákač a zlodějíček, matka rázná servírka, dcera pracuje v japonsky podivné variaci na striptýzový klub a synek pomáhá při drobných krádežích. Všichni navíc tak trochu vykořisťují babičku, u níž bydlí. Zároveň však od začátku cítíme, že většina členů rodiny má srdce na pravém místě, a tak vlastně čekáme milé připomenutí toho, že i lidé na okraji společnosti mohou být fajn.

Jenže postupem času se pomalu táhnoucí příběh nečekaně zamotá a ukáže, že Koreeda si umí pohrát i s temnějšími odstíny příběhů. Lidské slabosti se naplno odhalí a nutí nás k zamyšlení nad podstatou rodiny jakožto společenské jednotky. Postavy silně fungují jako zástupci vlastností a společenských problémů dané generace a třídy, stranou kriminální rodiny tak pojmenovávají některé trable současného Japonska.

Výkony dětských herců jsou výborné, stejně jako vtahující atmosféra Japonska v jeho různých odstínech, což Koreeda prostě zvládá. Od prvního společného jídla (kterých se dočkáte opravdu dost) si budete u podfukářské rodinky připadat jako doma. Škoda, že se vrstevnatost nepodařilo místy zcela ukočírovat a množství rozehraných linek zase jednou vede k tomu, že některé vyšumí do prázdna a jiné nedostanou dostatek prostoru. Přitom zrovna u rodinného dramatu by větší sevřenost potěšila a obzvláště ke konci působí emoční oblouk trochu nedotaženě. K vnímavému divákovi se dostatečné množství myšlenek bezesporu dostane, ale výraznější údernost a tah na branku by mistrovi citlivých drobnokreseb určitě neublížila. Cena z Cannes je však pochopitelná a zasloužená, takže se výletu za japonskými sockami vůbec nebojte.