Ano, zabili ji. Říkám to rovnou, abychom rozprášili zbytky pochybností. Trailery nelhaly a postava božské Meryl to má za sebou. Odložme však smutek, je čas radosti! Po deseti letech máme možnost si opět zajuchat na diskotékové vypalovačky ve středomořských kulisách a za přítomnosti lehce vyžilých, avšak nostalgicky milých hollywoodských tváří. Tentokrát u toho není Phyllida Lloyd, ale nebojte - jako Waterloo to úplně nedopadlo. Ha ha.

Zmíněné ukázky mimochodem ukázaly naprosto všechno, ale tady není důvod si nějaké trumfy nechávat v záloze. Příběhově se nedočkáte absolutně žádného překvapení; ostatně, říkat sledu hezky vypadajících a zcela prázdných obrazů příběh, to je na hraně toho slova už samo o sobě. Nikdo nic smysluplně neřeší, veškeré problémy se objevují a mizí náhodně a jakýkoliv náznak zápletky je (i na poměry muzikálů) neskutečně tupě a prvoplánově vyřešen zpíváním. Nebudu daleko od pravdy tvrzením, že dialogy slouží jen jako spojováky k písním. Ty jsou navíc dané, a tak existenci příběhové linky znemožňují už od začátku. Chápu, že si nyní stěžuju na koncept, kterým se tvůrci nijak netají, ale pro klid duše chci upozornit muzikálové fanoušky, že na rozdíl od výborných (La La Land) či přežitelných (Kráska a zvíře, Největší showman) zpívánek poslední doby zde nemá smysl očekávat nic víc než nálož starých písniček v nových aranžích a barevných klipech.

No, tak jsem si vylil žluč a zpátky k rozboru. Osvědčený ansámbl z jedničky se vrací v podstatě kompletně. Ústřední pár Amanda Seyfried a Dominic Cooper je tentokrát trochu na nože, fňuk, ale když se hrdinka chystá otevřít zrekonstruovaný hotel na starém známém řeckém ostrově, na pomoc přispěchají další osvědčené tváře. Pierce Brosnan, Stellan Skarsgård, Colin Firth, Julie Walters a Christine Baranski, všichni tu jsou a stihnou i nějaké to menší vystoupení. Aby těch jmen na plakáty nebylo málo, přidává se Andy Garcia ve své už standardní úloze mexického elegána a překvapivě stále žijící Cher jako namyšlená babička. Ta dá mimochodem na konci vzpomenout, že sedmdesátky nikdy tak úplně neopustila a na plátně ji zase nějakou dobu postrádat nebudeme.

Především si však celý snímek krade pro sebe Lily James, která ztvárňuje mladou Donnu, když poprvé přikvačila k řeckým břehům. Lily je strašně milá a příjemná, a jelikož v lacláčích vystupuje pouze omezeně, tak i sexy (to poslední ale ocení především heterosexuální muži, tedy drtivá menšina diváků tohohle filmu) a jen díky ní má tohle polopokračování-poloprequel smysl vidět. Linka v přítomnosti totiž slouží pouze k ukázání slavných herců, vzpomínky na minulost vedle výkonu Lily zaujmou i mladými fešáky v rolích jejích nápadníků (což už docení skoro všichni ze zainteresovaných diváků). A teď to, na co všichni čekáte – ano, samozřejmě se trochu objeví i Meryl. Žezlo je předáno, takže si vystačí s dvojicí písní, ale úplně by to bez ní holt nešlo.

Vizuál využívá všech prvků osvědčených v jedničce, tedy přímořské pohody a nezbytných barevných kostýmů. Pohodovou náladu z prvního dílu se daří udržet i nadále, ostatně i díky zmíněné absenci příběhu a napětí. Tohle je opravdu feel-good oddechovka v tom nejryzejším slova smyslu. Trochu nicméně zamrzí taneční choreografie, které zpočátku překvapí neokoukanými kamerovými jízdami, brzy však sklouznou do neurážející rutiny.

Hudba ABBA mě k pokusům o předčasný odchod ze světa nesměřuje, na to máme v redakci jiné specialisty, přesto rozhodně nejsem cílovka. Osobně by mě potěšilo, kdyby se druhá Mamma Mia i navzdory jednoznačnému konceptu pokusila něčím překvapit. To se však nestalo a režisér a scenárista Ol Parker (který napsal třeba oba průměrné Báječné hotely Marigold) vsadil na naprostou jistotu. Toto pokračování je z hlediska vývoje postav či děje naprosto zbytečné, stejně tak ani neaktualizovaný koncept nemá čím zaujmout jiné než pravověrné fandy. Pokud mezi ně patříte, tak mé výtky klidně moc neřešte a běžte si to užít.