Závěrečné titulky. Pro mnoho lidí otravná součást filmového zážitku, před kterou lze snadno utéct. Jak jinak si vyložit, že se dvě třetiny lidí po filmu zvednou jako jeden muž a prchají k východu? A to prosím i v případě marvelovek, kde už se před skoro deseti lety ustanovilo, že potitulková scéna je samozřejmostí. A stejně znovu a znovu vidíme zástupy lidí, jak se zvedají při prvním titulku. Potitulkové scény, tzv. stingery, jsou samozřejmě záležitostí mnohem starší, sahají až někam do šedesátých let, ale tenkrát šlo spíš o rozpustilost tvůrců než vyloženou potřebu udržet publikum v sedačkách. Dlouhé titulky byly totiž v té době spíše výjimkou.

Často se v tomhle ohledu jako pionýr dlouhých titulků jmenuje původní Cesta kolem světa za 80 dní, kdy se během čtvrthodinových titulků přehraje celý děj tříhodinového snímku v úchvatné animaci (něco podobného pak zkusily i další filmy, tuším např. Řada nešťastných příhod) za doprovodu fantastického soundtracku. Skutečně šlo ale spíše o výjimku, podobně jako u West Side Story, protože hollywoodský pravěk díky studiovému systému, kdy byla většina štábu naverbována z řad stálých zaměstnanců studií, titulky neuznával - určitě si vzpomenete na všeříkající titulek The End, Ende nebo Konec. A to úplně stačilo.

V úvodu se jen vystavovalo logo studia, občas i jména hlavních hvězd nebo autora (pokud šlo o jeho několikátý úspěšný film). Údajů přibývalo spíš na začátku, jména herců, sofistikované animované (Růžový panter) nebo legendární bondovské koláže, ale závěrečné titulky - ať už ve filmech nebo televizních seriálech - prostě nebyly potřeba... proč je tapetovat na plátně, když z kina všichni utekli?

Až v sedmdesátých letech si dovolil jistý George Lucas v závěru svého filmu poděkovat všem zúčastněným plnokrevnými titulky v Americkém Graffiti a možná i podkres s dobovou muzikou způsobil, že se o titulkové sekvenci začalo psát. Lucas způsobil poprask i v roce 1977, když na konci Star Wars uvedl nejdřív své jméno coby režiséra a scenáristy, a pak teprve zmínil herce. To šlo proti zaběhnutým praktikám - hvězdy jsou přece hvězdy a režisér dělník. Jenže to byly Star Wars, takže se brblání v kuloárech brzy proměnilo v nový mustr, kdy jsou nejdřív vyjmenováni tvůrci a sponzoři, tj. režisér, scenárista a producenti. Pak teprve následují herci a další profese. 

Nemusíme vám jmenovat kompletní pořadí, pár titulků jste už určitě v životě viděli, takže znáte posloupnost řemesel, víte, že na konci jsou vyjmenované písničky, nesmí chybět zmínka o tom, že hercům a zvířátkům nikdo neubližoval, že jsou všichni fiktivní a zároveň jsou členy různých odborů. Také poděkování za poskytnutí lokací, poděkování MPAA za rating nebo zmínka o využitých zvukových systémech nesmí chybět. Titulky zkrátka mají svůj řád a jemné nuance, to by vydalo na celý další článek. A kvůli čím dál tím většímu podílu CGI a obecné inflaci hollywoodských řemesel jsou čím dál tím delší - průměr u hollywoodských blockbusterů už atakuje 10 minut.

Dřív se to řešilo tím, že v titulkách hrála nějaká nová popová vypalovačka, taková ta, co se ještě nestihla ohřát v rádiích. Lidé tedy zůstali sedět nikoliv pro vstřebání zážítku, ale protože si chtěli užít písničku. Odvážnější tvůrci, zvlášť v hororech a komediích, si pak do závěrečných titulků nebo ještě za ně, schovali nějakou tu perličku. Jasona Voorheese, který se vrací z pekla pro svou masku, záběr na znovu se probudivšího Chuckyho apod. Komedie pak často nabídly dokončení některého z předem připravených vtípků coby pomrknutí na trpělivé diváky, ale jiné si zas z lidí v publiku dělaly legraci a radily jim, ať jdou konečně domů.

Co se týče stingerů lákajících na případná pokračování, tak jak je dnes používá Marvel a v Lize spravedlnosti poprvé i Warneři, ty najdeme - byť jenom v textové podobě - např. v prvních bondovkách, které vždy slibovaly, že James Bond se vrátí. A kolikrát už věděly v jakém filmu! Co se týče comicsů, tam lze zmínit např. potitulkovou scénu v X-Men: Poslední vzdor, ve které se vrací Charles Xavier. Zapomíná se i na to, že potitulkové scény jsou i v Affleckově Daredevilovi, Hellboyovi nebo Constantineovi. 

Marvelu se však musí přiznat, že udělal ze stingerů rituál, a tak se dnes potitulkových scén často dočkáme i v jiných žánrech a dá se očekávat, že jen tak nezmizí. Já osobně bych se přimlouval ještě za jeden návrat typického titulkového folklóru - nepovedené scény. Ano, v komediích je často najdeme, ale já chci vidět nejen přeřeky. Chci vidět všechno, jako v závěrečných titulcích filmů Jackieho Chana. Jasně, tam je materiálu dost, protože všechny ty držkopády a málem smrtonosné kaskadérské kousky k akčnímu žánru patří. Ale myslím si, že dost srandy se užije i před zeleným plátnem a nepovedené záběry, které si většina studií syslí až na Blu-ray, jsou toho jasným důkazem. Takže přestat syslit a sypat do titulků, i kdyby pak měly být ještě delší. My to vydržíme... hlavně když nám ukážete, že se někdo při natáčení Ligy spravedlnosti bavil víc než my při jejím sledování.