Ne, tohle (zatím) není nová rubrika. A není to ani herní recenze. Je to takový malý výkřik do tmy, ve kterém bych rád upozornil na nového herního Wolfensteina. Jak jste si totiž dozajista všimli, hry už v příběhové výstavbě a péči o postavy dávno dohánějí filmy. A nikde to za poslední dobu nebylo vidět lépe než u pokračování herní klasiky, která míchá staré a nové v zatraceně lákavém poměru.

Wolfenstein: The New Order navazuje na Wolfensteina 3D, Return to Castle Wolfenstein a Wolfensteina z roku 2009. Jako legendární B.J. Blazkowicz v něm opět kosíte hordy nácků, tentokrát se ale vynikajícícm twistem přesouváte do alternativního roku 1960, kdy zlí Němci vládnou celé planetě. Situace je tedy beznadějnější než kdy dřív, což je jedna z věcí, která hře dodává dost unikátní feeling. Jedna věc je totiž bojovat za nepřátelskými liniemi s tím, že se člověk po akci vždycky může vrátit domů. Nemít domov, zázemí, podporu ani nic podobného, je ale z atmosférického hlediska věc zcela jiná.

Blazkowicz samozřejmě nalezne pár spojenců, se kterými se pokusí o destabilizaci mocného systému. Naděje na jakékoliv vítězství je ale tváří v tvář celonacistické zeměkouli tak mimo realitu, že vás hra touhle bezvýchodností vyloženě uhrane. Další vrstvy jí pak dodávají (nečekaně výborné) monology, ve kterých Blazkowicz líčí svoje válečné rány, a fakt, že si oblíbí jednu zatraceně sympatickou slečnu. Když jsem tedy v očekávání povrchní zábavné střílečky začal dostávat komplexní příběhovou hru z ranku The Last of Us nebo Uncharted, dost dlouho mi trvalo uvěřit vlastním očím.

Že se nový Wolfenstein chlubí parádním gameplayem, ve kterém je stealth stejně zábavný a lákavý jako hraní Rambo stylem? Potěšující, ale vzhledem ke kvalitám značky žádné zásadní překvápko. Překopání návykové střílečky do něčeho, co by měli hrát tvůrci posledních dílů Call of Duty každý den před spaním, ale člověk zkrátka nečeká. Už kvůli kampani, která sázela převážně na akci a humor, což je samozřejmě to nejširší a nejspolehlivější lákadlo.

Pod cool povrchem se nicméně skrývá promakaná, obrovsky hravá a především překvapivá videoherní nádhera (každá další lokace člověku roztluče srdíčko nadšením!). Nacistická šedesátá léta nemají chybu, záporáci jsou stylově děsiví... a po příběhové stránce vám nový Wolfenstein nejednou vrazí nečekanou kudlu do zad. Zkrátka a dobře bych tu rád dal na vědomí, že doteď nechápu hype kolem Watch Dogs (trocha hackování stranou, vždyť je to normální GTAčko, ne?) a stejně tak relativní ticho kolem Wolfensteina. Jen jedna z těchhle her vám totiž dovolí vzít do ruky dvě brokovnice a rozpoutat řádná háková jatka, no ne?

P. S.: Už jsme se s Hladem stihli shodnout, že chceme filmovou verzi. Mohl by někdo Neilu Marshallovi poslat rozumného střihače a 150 mega?