Tenhle článek rozhodně nebude o tom, že banda potterovských děcek nikdy nebude máchat bájnými meči a firebally tak přesvědčivě jako nefalšovaní bohové. Ne, tohle není lokální problém jedné série, která ostatně cílí na vyloženě dětské diváky. Od dob původního Souboje Titánů nebo Jásona a Argonautů jsme se pořádného filmu s řeckými bohy nedočkali. Přitom jsou to předci superhrdinů, kteří teď dolují z filmových kas miliardy. Proč baštíme Thorovi jeho svět na obláčku, ve kterém pobíhají mytické postavy? Svět, kterému vládne asgardská obdoba Dia? Proč bereme komiksový svět vážně, zatímco pověstem o božstvech se potutelně smějeme?

Olympští bohové přitom mají jasně definované superschopnosti, jejich vzájemné vztahy umožňují piklení v měřítku, ze kterého i Lokimu přechází zrak, a celá spousta ikonografie naznačuje, že nemusí na plátně vypadat jako vyfintění idioti (viz Immortals). Jenže problém začíná, jako obvykle, u lidí. Za tu ohromně dlouhou dobu totiž nikdo nenatočil film z perspektivy samotných bohů, nadpřirozených bytostí, které musí o své postavení bojovat jak fyzicky, tak prostřednictvím nemilosrdného olympského politikaření. Berte ten šutr vysoko nad mraky jako horní sněmovnu, a hned je vám jasné, že důležité je to, co se nahoře upeče, nikoliv žabomyší války někde dole na pozemském světě.

A přitom se v podstatě všechny novodobé filmy z téhle éry soustředí buď na pohled všelijak nemanželských dětí nebo příbuzných (Herkules, Souboj Titánů, Percy Jackson) či úplně cizích (Immortals) smrtelníků, kteří bohům šlapou do zelí. Bohové na to bezmocně koukají, protože jim Zeus zakázal se do osudů lidstva vměšovat (jeho občasné znásilňování děveček a vedlejší produkt v podobě několika polobohů je zjevně výjimkou z pravidla), a tak se divák nedočká žádného velkého ohňostroje, jen několika oblud se třemi hlavami, dvěma torzy nebo hlavou plnou hadů. Jiné filmy jdou pro jistotu ještě dál a bohy rovnou pošlou do háje (Troja) nebo jejich existenci vůbec neřeší (300, Gladiátor). Jde o skryté hollywoodské hlásání toho jediného správného náboženství a jediného správného boha? Ať už je to jakkoliv, vedlo to k jedinému. Bohové byli nejprve asimilování a posléze zcela nahrazeni superhrdiny.

Superhrdina se samozřejmě od boha značně lišil už sociálním rozměrem. Představte si boha jako šlechtice - privilegovaného příslušníka lepší vrstvy, který se rodí tzv. se stříbrnou lžičkou v puse, a pohlíží na ostatní smrtelníky jako na spodinu. Superhrdina má proti němu předobraz v běžném člověku, přesněji řečeno často ve vyděděnci nebo charakteru, který před proměnou tzv. hledal sám sebe. Zásah shůry (ovšem nikoliv z boží vůle) mu nadělil superschopnosti, jež superHRDINA využívá pro dobro lidstva. Je to skoro jako kdyby někdo bral řecké bohy jako nafoukanou šlechtu a stvořil superhrdiny jako určitou protiváhu. Přitom umí být komiksy stejně didaktické jako staré řecké báje a pověsti, pokud jde o skrytou propagaci těch správných hodnot a norem chování.

Marvel celkem rychle pochopil, že jeho komiksoví hrdinové jsou pro děti větším lákadlem než řečtí bohové, a rozhodl se obojí zkombinovat. Zeus, Herkules, Ares a další bohové se tak přestěhovali na stránky komiksů a vzali s sebou dokonce i některé zápletky. Zeus se např. porve s Hulkem, porazí ho a nechá ho mučit podobně jako Promethea, aby nakonec velkoryse dovolil Herkulovi zeleného obra osvobodit. Tomu se říká přepisování historie! Zároveň ale Zeus mnohokrát dostane v komiksech nakládačku a opakovaně je zmíněno, že ani zdaleka nepatří k nejsilnějším postavám marveláckého multiverza.

Filmové marvelovky jsou v téhle konfrontaci mnohem mírnější, ostatně Kapitán Amerika v Avengers prohlásí "existuje jen jeden bůh a rozhodně se neoblíká takhle", v reakci na komentář Černé vdovy o tom, že Loki a Thor jsou v podstatě bohové. Ovšem slovíčkaření stranou, současnou generace superhrdinů plní boží úlohu, minimálně pro současnou generaci teenagerů. A teď nemluvíme o komerčním hledisku nebo nějaké té rovině snění "já chci taky nějakou superschopnost". Všudypřítomná, do ničeho zasahující entita, jejíž duch přebývá v každém svatostánku, prostě není v očích dnešní mládeže tak lákavá jako borci s neprůstřelným štítem, nezničitelným kladivem a nadzvukovým oblekem. Jsou bohy a rockovými hvězdami v jednom, což je kombinace, které se jen těžko odolává.

Osobně mám pocit, že i přes výše zmíněné, by mohli řečtí bohové paralelně slavit alespoň částečný úspěch. Jenže by se k nim muselo přistupovat jako k Avengers. Božská týmovka, kde jeden umí to a ten zas tamto, a všichni dohromady zachrání svět od šmejdů z vesmíru (nebo z Japonska, Číny nebo třeba z... ne, tam by se neodvážil nikdo :). Nejblíž se rozmíšce mezi bohy samotnými přiblížil Immortals, jenže jsme tu opět měli úhel pohled běžných smrtelníků a navíc ti bohové byli jaksi příliš křehcí, a tak to celé vyšumělo do prázdna. O Liamu Neesonovi v nových Titánech ani nemluvě. Jeho charisma bylo hodné Dia, činy jeho postavy nikoliv. A přitom by stačilo tak málo. Je to skoro jako kdyby Hollywood držela na uzdě nějaká neviditelná síla. Přitom má všechno před sebou jako na stříbrném podnose. Skvělé postavy a volnou ruku při sepisování děje. Řekové jsou finančně na dně, takže se nebudou soudit o poškození svého dobrého jména (ehm). Kovbojové vs. vetřelci? Pche, co Bohové vs. vetřelci. Ať mi nikdo neříká, že by na to prostý lid nechodil. Stačilo by jenom trochu víry.