Mluvit o Posledním z Jediů jako o neúspěchu určitě nemůžeme. Ano, v kontextu nově rozjeté trilogie se to tak možná dá brát, ale ani zlé, nepřející jazyky zhrzelých fandů nemohou s klidným svědomím mluvit o blockbusteru, který má na kontě skoro 1,3 miliardy dolarů, jako o průšvihu. Já osobně jsem na téma Star Wars slíbil ještě jeden článek, ale po čtyřech (teď už asi pěti nebo šesti) stovkách komentářů pod recenzí jsem si raději udělal hezké Vánoce. A definitivně nad poslední epizodou zavřel dveře poslechem nejnovějšího podcastu Empire Magazine. Tenhle článek je tedy spíš dovětkem pro cifršpiony, kteří rádi věští z lógru budoucnost sérií ve studiovém systému. Ano, měl by ho napsat spíš Ted nebo Cival, ale čínští diváci prý říkají, že jsou hrdinové Star Wars oškliví, a já jsem prý expert na asijskou kinematografii. Tak jdeme na to.

Krátká odpověď je, že mají pravdu. Já mám sice slabost pro ďolíčky Daisy Ridley, které se jí udělají kdykoliv se pokusí jen trochu usmát, a asi bychom se shodli na tom, že je Oscar Isaac docela hezoun. Zbytek obsazení ale nepřišel zrovna z katalogu, resp. abychom byli korektní, byl obsazen na základě hereckých schopností, nikoliv počtu titulů z nejrůznějších Miss. A ne, nemluvím o oplácané Kelly Marie Tran, to spíš o Johnu Boyegovi a Adamu Driverovi. A aby bylo opravdu jasno, nijak je nehodnotím, jenom komentuji zaskočené čínské publikum, které je zvyklé na vyfénované domácí fešáky, co ve volném čase účinkují v reklamách na šampony a pleťové krémy.

Stejně tak by se totiž západnímu publiku nelíbily čínské superhvězdy, které do posledního puntíku splňují černobílou představu o metrosexuálech, jejichž kosmetické zrcátko je obložené vším možným. V západních filmech pak tamní publikum hledá vzory, které nenachází doma. A proto je velkou událostí premiéra každé marvelovky, kde jsou superhrdinové s výraznými bradami a lícními kostmi, nafouknutými svaly a vyrýsovanými břišáky. To doma Asiatky většinou nemají, a tak je pochopitelné, že se snáz zamilují do udělaných herců v těsných kostýmech, než do ušatého Kyla Rena s kalhoty až k bradavkám.

Svádět však vlažné přijetí Star Wars v Asii jen na odlišné ideály krásy by bylo povrchní. Stejně tak je minelou šířit zvěsti o tom, že v Číně Star Wars neletí, protože jsou plné náboženských podtextů, které jaksi nejsou kompatibilní s domácí politickou doktrínou. Je to nesmysl už proto, že si Star Wars od původní trilogie  v zásadě půjčují základní archetypy z asijských vzorů - možná i proto nad nimi tamní publikum ohrnuje nos. Rytíři se světelnými meči? My máme mistry bojových umění s meči opravdovými. Mají ještě hlubší kodex než rytíři Jedi, systém mistra a žáka nám vlastně taky ukradli a nějaká Síla není nic proti tomu, co předvádí čínští svatořečenci v žánru wuxia - létání, bleskové reflexy a občasná magie jsou tu na denním pořádku.

Takže proč se vlastně nechat oblbnout západní pohádkou, která v Číně nemá čtyřicetiletou tradici, když se tu už víc než staletí promítá její analogová, přízemnější obdoba? Čínu dobývají nikoliv příběhy, ale hrdinové větší než je sám život. Ať už jde o superhrdiny, obří roboty z Transformers nebo ještě větší roboty z Pacific Rim. V podstatě rodinná sága s kulisami vesmírné opery nechává asijské publikum zcela chladným. Radši půjde na další pokračování příhod opičího krále ve 3D, s mizernými triky, ale neutuchající akcí a spoustou povědomé mytologie. Nebo na nějakou trachtaci ze života zlaté mládeže ve městě. Právě jedna taková přejela Posledního z Jediů jistotou trojnásobku.

A je to zcela v pořádku, protože holt jiný kraj, jiný mrav. A Disney se nemusí nijak trápit tím, že se čínský oslíček tentokrát neotřese, protože Infinity War vydělá ve stejných kinech tolik peněz, že snad Tony Stark a spol. doběhnou i Avatara.