Rozhovor s dokumentaristkou Janou Počtovou: Miluju Hvězdné války a X-Meny


ikona
Rimsy
generace singlesjana počtovánerodič
O oblíbených filmech, inspiraci, natáčení i životě dokumentaristy... 

Před pár dny jsme recenzovali nový český dokument Nerodič. V souvislosti s tím se naskytla příležitost pobavit se s jeho autorkou, režisérkou Janou Počtovou. Ta má za sebou vedle řady televizních projektů i celovečerní Generaci Singles z roku 2011. Co nám zajímavá tvůrkyně o svých dokumentech a filmu obecně řekla?

Cesta k Nerodiči

Jak dlouho jste film Nerodič natáčela a jak probíhal výběr jeho aktérů?

Zrealizovat film od prvního nápadu až po premiéru trvalo skoro pět let. Námět procházel vývojem, dlouhou dobu trvalo i film zafinancovat a samotné natáčení se nakonec roztáhlo do dvou let. Postprodukce a střih, který byl taky velmi náročný, pak trval přes rok. Aktéry jsem tak nějak sbírala cestou. Několik postav jsou mí dlouholetí přátelé, na jiné jsem dostala kontakt přes různé organizace. Jednu z postav jsem pak potkala náhodou na návštěvě u mých přátel. Vypadá to jednoduše, ale nebylo tomu tak. Absolvovali jsme například i výzvu v České televizi. Přihlásila se spousta lidí a já většinu z nich i objela a setkala se s nimi. Po celé České republice.

 

Chybí ve filmu někdo, koho jste tam skutečně chtěla? Například pokud znáte jeho životní příběh, který by se tam velmi hodil, ale na natáčení jste se nedohodli?

Původně jsem tam chtěla mít i matku, která se cíleně rozhodla, že bude mít dítě sama prostřednictvím dárce spermatu. Mám pocit, že to už takto ženy řeší často, jelikož nemohou najít vhodného partnera, ale děti chtějí. Takové ženy jsem našla, ale nechtěly vystoupit s ohledem na své děti, což chápu a respektuji. Také jsem chtěla najít gay pár, jelikož ti to mají těžší. Tam je totiž ve hře i partnerka dětí a stále se to u nás děje na bázi polo-ilegality. Ale ten lesbický pár, který tam mám, to výborně zastoupil. A během natáčení se dokonce ukázalo, že se snaží o další dítě, což jsem na začátku ani nevěděla. Najednou se mi tak začal odvíjet krásný příběh.

Zůstáváte s někým z nich stále v kontaktu?

Se všemi. Snažím se o ně zajímat. Mí přátelé i po natáčení přáteli zůstali a ti, co předtím přáteli nebyli, se jimi stali. Jsem jim (a vždycky budu) vděčna za to, že s natáčením souhlasili a otevřeli se mi. Věřím, že to pro ně byla náročná a mnohdy nelehká cesta, ale i kdybych byla sebelepší režisérka, bez nich bych to nezvládla. To oni vytvořili tenhle film.

Ráda točíte filmy o lidech, s nimiž máte vztah už před natáčením?

Ty velké, autorské filmy vychází z toho, co v dané době sama řeším. A k tomu si hledám lidi, s nimiž ty pocity mohu sdílet. K nim se mohu dostat hlouběji, lépe jim rozumím. Proto je dobré vybrat takové lidi, kteří jsou mi blízcí. Když je dobře před natáčením neznám, než začnu točit, stane se tak.

Z postav z filmu Nerodič, čí přístup k životu je Vám nejbližší?

Nikdy jsem se na to nedívala touhle optikou. Jako lidé jsme všichni nějakým způsobem rozdílní a nenalezla jsem snad ještě člověka, který by splňoval vše a ve všech názorech mi konvenoval. Tím chci říct, že mi každá z postav byla něčím strašně moc blízká a něčím naopak hodně vzdálená. Primárně jsem se snažila spíše všechny pochopit a soustředila jsem se na posílení našich vztahů a hlavně na to, jak vymyslet co nejlepší situace a otázky, které by z mých hrdinů dostaly to opravdu podstatné. Jejich život se navíc za dobu natáčení mnohdy různě vyvíjel a proměňoval. Každý proto potřeboval něco trochu jiného, individuální přístup.

Dokument jako umění?

O čem je pro Vás dokumentární žánr? Co Vám na něm imponuje?

Dlouho jsem studovala film, ale nikdy jsem nad ním tak hloubavě nepřemýšlela. Stačí mi, že vím, že mě baví a naplňuje. Užívám si styk s lidmi, ráda se dozvídám nové věci, což by mi jiná práce v takovém rozsahu neumožnila. A o čem je žánr? Pokud vezmeme autorský dokument a oddělíme publicistiku jakožto podžánr dokumentaristiky, tak pro mě je to zpráva o světě skrze oči dokumentaristy. Není to realita, vždy se jedná o zkreslení pohledem autora. Ačkoli se jako umělec neberu, pro mě je štěstí, že mohu dělat něco takto kreativního.

Byla nějaká postava z rodiny či filmové historie, která Vás inspirovala a navedla k filmu?

Nemám žádné guru ani idoly. Nemyslím si, že by někdo měl pravdu vždy a ve všem. Baví mě zamýšlet se nad jednotlivými názory, ale k nikomu jsem se nekriticky nevztahovala. Ani v historii nebyl žádný filosofický směr ten jediný správný, totéž platí o náboženství. Ovlivnil mě každý, kdo mi kdy vstoupil do života, stovky a tisíce lidí. Moji rodiče neměli s filmem nic společného, otec inženýr, máma učitelka. Rodina mě k filmu určitě neformovala.

Teď záludná otázka na buď-anebo…

Nikdy nic není buď-a nebo!

Tak schválně, jak z tohohle vybruslíte: Helena Třeštíková, nebo Jan Špáta?

Hm… Jan Špáta.

Tak to jste moc nebruslila.

On byl filmař se vším všudy. Byl zpočátku kameraman a měl neuvěřitelnou dávku vizuality. Špáta mě asi dokázal nadchnout víc, už proto, že byl starší, a točil v době, kdy možnosti kinematografie byly úplně jiné. Zažil dobu prvních ručních kamer, které bylo možné vynést mezi lidi. A samozřejmě je tu i hledisko historie, koukám na ty filmy a vidím dobu, která už je dávno pryč. Ovšem i Helena Třeštíková dokázala strašně moc a hlavně díky ní se ví o České republice s ohledem na dokument zas o trochu víc. Vážím si obou a navíc Helena má dar, který já nemám – trpělivost a schopnost nechat věci plynout. Já bych na to neměla. Výběr je to těžký.

Život dokumentaristy

Děláte spíše televizní projekty?

Dělám obojí. Od prvního filmu v kinech, Generace Singles, jsem natočila i jiné celovečerní filmy, ale některé se nedostaly do distribuce, takže nebyly tolik vidět. Poslední dva roky jsem vedle Nerodiče udělala například i cyklus o české filantropii, na který jsem velmi hrdá. Byl to rok a půl práce a ukazovala jsem lidi, co se zcela nezištně snaží zlepšit poměry ve společnosti. Natočila jsem i filmy o tuzemské yo-yo scéně, o beatnikovi Ivanu Hartlovi a i další televizní záležitosti.

Měl jsem dojem, že živit se jako dokumentarista je obtížné.

Poté, co jsem natočila Generaci Singles, jsem paradoxně třeba rok neměla práci a bylo těžké se uživit. Problémem této branže je, že všechny jistoty jsou strašně vratké. Musím se každodenně vyrovnávat s tím, jestli bude práce. Ale už to dělám asi patnáct let a vždy to nějak šlo. A když to nepůjde, budu chvilku dělat něco jiného. Poslední tři roky ale spíš tu práci odmítám, je toho hodně. Pomalu jsem se dopracovala k tomu, že jsem workoholik; u žádné nabídky totiž nevíte, jestli nebude poslední, takže se snažíte dělat hodně. Teď třeba jedu na čtyřech projektech, moc nespím a nedokážu vypnout. Podobné pocity asi prožívají všichni lidé na volné noze, kteří dělají kreativní práci. To je ta svoboda.

Máte nějaká zadní vrátka? Jiný zdroj příjmů, podnikání?

Ne. Peníze jsem nikdy moc neřešila. Navíc já nepotřebuju moc. Když mám na účtu peníze, tak se sbalím a někam vyrazím. Každý rok se snažím poznat novou zemi, jelikož mi to hodně rozšiřuje obzory. Je to další způsob, jak na sobě pracovat. Všechny peníze procestuju a žádný záložní plán nemám. Když nebude práce, půjdu někam natírat ploty.

Nabízí se zeptat, co máte v plánu dál. Takže?

Jednak televizní cyklus o rodinných konferencích, což je trend z Nového Zélandu. Když v rodině hrozí nějaká krize, svolá se širší rodina a snaží se vymyslet co nejlepší plán s ohledem na dítě. Do toho točím GEN a nějaká firemní videa. Ráda bych se zastavila a napsala scénář k dalšímu filmu. Mám touhu dodělat tu vysněnou trilogii o největších sociálních změnách, které ve 21. století nastaly. Konkrétně mi jde o partnerské vztahy, krizi mužství a ženství, různé neobvyklé varianty vztahů (vztahy na dálku, vztahy s cizinci, polyamorie, mingles…). Název ještě nemám, ale po Generaci Singles a Nerodiči by se ta trilogie tak uzavřela.

 

O současném filmu

Viděla jste Svět podle Daliborka?

Ještě ne. Znám Vítkovy filmy, takže si asi dokážu představit, jak to vypadá. Ale není fér vyjadřovat se o práci kolegů. A jelikož jsem to ani neviděla, tak o tom nemám co říct.

Stíháte sledovat novinky v kinech? Co vás v poslední době zaujalo?

Poslední měsíce nestíhám skoro nic, natož chodit do kina, ale jinak samozřejmě ano. Jsem strašně nevyhraněná, baví mě spousta věcí. Miluju komiksové filmy, marvelovky, X-Meny, Hru o trůny, americké seriály, dobové filmy a vedle toho i klasická díla kinematografie a i klubové filmy. Koukám prostě na všechno. Film mě dokáže pohltit nejvíc ze všech médií. Na omezenou dobu se můžu dostat do neuvěřitelných světů. Miluju Hvězdné války, ten uměle vytvořený svět pro mě na chvíli "opravdu" existuje. V prváku na FAMU jsem chválila Titanic, protože mi přišel jako vynikající filmařina s na svou dobu perfektními trikovými efekty. Ale s tím jsem tam narazila, podle toho to pak dalších pět let vypadalo…

Pro americké produkce dělám občas making of nebo EPK (electronic press kit). To je úplně jiný svět, vše tam funguje na 120 procent. Lidé jsou neuvěřitelně profesionální, dostanete se k technice, která je tady nemyslitelná. Jako jediná Češka jsem například minulý rok strávila několik měsíců v Černé hoře, Srbsku a na Maltě, kde se točil remake Motýlka. Člověk tam pracuje dvanáct třináct hodin denně, ale vidí věci, které by tady nešly.

Jaký film či kniha pomáhaly formovat Vaše názory na rodinu, život, svět?

V pubertě jsem hodně četla Shakespeara, Huga, Flauberta či Stendhala. Pak jsem měla období ruské literatury a zamilovala jsem se do Dostojevského, Čechova či Puškina. Stabilně miluju Remarqua, Máraie, Marquéze. Z období modernější literatury mám zas hodně oblíbeného Cunninghama, McEwana a z českých autorů Zábranu. Z kinematografie pak patří mezi moje oblíbené režiséry Bertolucci, Coppola, Fellini, Woody Allen, Hitchcock, George Lucas, Trier nebo Kieslowski. Všichni tihle autoři mi pomohli rozšířit si obzory a nad mnohými věcmi se zamyslet.

Od singles k rodičům

Změnil se od Generace Singles k Nerodiči Váš styl?

Téma rodičovství je mnohem zásadnější a hlubší než singles. Po formální stránce ale jsou ty filmy hodně podobné. Někdo nadává, že je to na hranici publicistiky, že se vyčleňuje složka vizuality. Pro mě jsou ale tyhle filmy o předání zprávy. Když tam máte šest postav, je velmi těžké vyprávět emoce obrazem, protože na to potřebujete čas. Nedokázala bych tam dostat tolik lidí. Jiné věci dělám jinak, ale pro tyhle filmy jsem si zvolila jednoduchou formu. Nejsou to mluvící hlavy, jde o situace, ale vizuální onanie to vážně není.

Díval jsem se na rozhovory, které jste v souvislosti s Generací Singles dávala…

Jo, jasně, bez chlapa to zvládnu. Tenhle titulek mě bude pronásledovat do konce života. Navíc jsem to vůbec neřekla...

Hm?

Zabila bych ty novináře! Začíná mě to štvát, jelikož si čím dál více uvědomuji, že cokoli na internet člověk dá, tak to tam zůstane. Můžete být časem úplně jinde, ale když si někdo vygooglí vaše jméno, jako první vyskočí článek „Bez chlapa to zvládnu!“ z idnesu. Je to vytržené z kontextu, stejně jako v rozhovoru pro DVTV. Ptali se mě, jestli je možné mít ideální vztah. Říkala jsem, že tohle není správná optika a že si myslím, že neexistuje vztah, co by byl ideální neustále. To slovo neustále je tam to podstatné. A samozřejmě titulek na Facebooku – „Ideální vztah neexistuje“. A už to jelo. Takže prosím vyberte nějaký normální titulek.

Zkusíme. Ale zpět k těm rozhovorům: díky nim Vás spousta novinářů (vlastně i včetně mě) bere jako odbornici na různá společenská a vztahová témata. Jak se v téhle roli cítíte?

U blízkých kamarádů na to nenarážím. Od lidí z médií ale ano. Často mi pokládají otázky, které jsou odborného charakteru. Nejsem odborník, ale pohybuji se v tom dlouho, vztahy a sociální témata mě dost zajímají. Podrobně se připravuji, načítám studie, sleduji zprávy z médií. Dá se říct, že jsem věčný student sociologie. Zajímají mě lidi a jejich malé soukromé dějiny. Naše životy ovlivňují věci, které nejsme schopni dohlédnout. Zpětně vidíme, co vytvořila generace hippies, ale v tu dobu to nešlo moc pospojovat. A mě zajímá, co nás ovlivňuje teď. Bez hodnocení podávám zprávy o tom, jak je to teď.

Nerodič je čerstvě v kinech. Máte nějaký vzkaz pro diváky?

Ano. Buďte otevření jiným formám. Poslouchejte bez předsudků. Zkuste chápat i druhou stranu příběhu. Nikoho neodsuzujte, protože nikdy nevíte, co se bude dít vám. Ale to lze asi aplikovat na všechno, co se kolem nás děje. Svět se mění a není potřeba se na něj dívat optikou, co je dobře a co špatně, nýbrž že to tak prostě je. Snažme se neodsuzovat ostatní ani sebe, protože nejde zvládnout všechno. Je lidské chybovat, tak je to v pořádku. Prostě by stačilo, aby lidi poslouchali.

Tak to je poetický závěr.

Patetický, řekla bych!

© copyright 2000 - 2017.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se na MovieZone zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace