Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Téma: Jackie Chan: Americký sen o čtyřech dějstvích


ikona
imf
Jackie Chantéma
Zlatá soška pro krále kaskadérů znovu upozorňuje na neprůstřelnou kulturní bariéru západní a východní kinematografie. 

Upřímně? Tenhle článek píšu tak dlouho, že jsem prošvihnul hned dva termíny. První v době, kdy se o Oscarovi pro Jackieho Chana začalo mluvit (někdy na přelomu jara a léta 2016), a druhý ve chvíli, kdy mu ho Akademie předala (říjen 2016), a já si uvědomil, že je to čestný Oscar - ti se rozdávají na plese a nikoliv během hlavního večera, i když se všichni shodneme na tom, že ikona Chanova formátu by si zasloužila retrospektivní koláž a potlesk ve stoje bez ohledu na to, že většina jeho kulturního dědictví nepochází z americké produkce. Ale co už, řekl jsem si, že počkám, až bude po Oscarech, kde se Jackie naštěstí se svou nerozlučnou plyšovou pandou ukázal. A teď je to konečně tady - je na čase namočit brk a dostat to ze sebe. 

 

Jedním z důvodů, proč jsem váhal tak dlouho, je tzv. groupie syndrom. Jsem do Jackieho blázen. Baštil jsem jeho filmy v útlém věku na VHS, aniž bych věděl, že Jackie Chan je Jackie Chan (a někdy jsem si taky myslel, že Sam Hui je Jackie Chan, ale to je jiná pohádka). V mých očích byly jeho osmdesátkové filmy jen generické, leč cool hongkongské kungfáče. Až v osmnácti jsem zjistil, jak se věci mají a naplno se u mě rozeběhla čínská horečka, během které jsem založil fandovské stránky hongkongské kinematografie, nakoukal několik stovek filmů a napsal o Jackiem a jeho životním příběhu mnoho kratších i delších článků, půlku bakalářky a dokonce měl několik přednášek, abych nevěřícím Tomášům ukázal, proč je Jackie Chan absolutní bůh a jeho stunt team, který loni oslavil čtyřicítku, etalon mezi kaskadérskými spolky. 

 

Ten článek jsem tedy nenapsal proto, že jsem obrovský fanda. Ano, nedává to smysl, ale to jen proto, že většina diváků vidí jen jednu tvář Jackieho Chana. Ta má mnoho odstínů - je to komediant, kaskadér, akční hrdina, vizionář, neohrožený blázen a svého času i velmi schopný režisér. Prostě filmová hvězda, jejíž velikost si Evropan či Američan jen stěží dokáže představit. Zároveň je ale Jackie také producent a patriot. A to má v poslední dekádě bohužel velmi nepříjemné vedlejší účinky, kvůli kterým je čím dál tím těžší oddělit člověka a jeho dílo. Hongkong je už od roku 1997 součástí Číny, ačkoliv kompletní transformace po odevzdání britské kolonie do područí pevninské Číny bude trvat ještě dvě dekády, a proto drtivá většina hongkongských filmových tvůrců začala natáčet v Číně, kde je levnější pracovní síla a víc příležitostí. To ovšem také znamená, že musíte přistoupit na řadu kompromisů a dělat věci, které jsou zajedno s místní politikou. 

 

Jackie je jako spolumajitel jedné z největších filmových společností v Číně docela v kleštích, a tak se postupem času stal jakýmsi mediálním mluvčím a také tvrdým zastáncem čínské politiky. Účast ve filmové agitce Založení republiky (2009) mu lze vyčítat jen částečně - z donucení si v ní zahrály všechny hongkongské hvězdy, takže třeba i Jet Li, Donnie Yen, Andy Lau nebo Ziyi Zhang, abychom jmenovali ty západně zprofanované. Chan ovšem v pozici režiséra pokračoval i dokudramatem 1911: Pád poslední říše, což je takový ten na míru režimu učesaný dějepis a pročínské aspekty lze vysledovat třeba i v poslední Police Story. Pro mnoho hongkongských fanoušků je proto Jackie jen loutkou čínského vládního režimu. 

 

On sám ostatně v jednom z rozhovorů označil Hongkong za "město plné protestů" a pravidelně se mediálně naváží do lidí, kteří si stěžují na situaci v Číně buď veřejně nebo dokonce prostřednictvím rozhovorů v západních médiích. Především celebrity by se podle Chana měly chovat uctivěji a přispívat k budování vlasti. Nepřipomíná vám to něco? Tak ještě jednu hlášku na rozkoukání: "My Číňané vždycky potřebujeme tvrdou ruku. Těžko říct, jak moc bychom zvlčeli, kdybychom měli příliš popuštěné vodítko". Ano, i tahle perla je z Jackieho úst. A to vyloženě zamrzí - asi jako když jste fanoušci Stevena Seagala, a pak ho pozorujete, jak emigruje do Ruska a nechává si krouhat mrkvičku od Putinových pohůnků. 

 

To jen tak na vysvětlenou, abychom si aktuální situaci zařadili do nějakého rámce. Nechci být přehnaně politický, ale Jackieho konzistentní mediální vystupování nepřipouští, abych o téhle straně mince pomlčel. Ale zpátky k filmům a mojí lásce k Jackiemu, která bohužel není bezedná a začala mít trhliny už někdy kolem roku 2004, kdy Chan natočil jednak New Police Story - fenomenální reflexi a návrat k jedné z jeho nejdůležitějších rolí, která mohla být brilantním zakončením jeho herecké kariéry, ale také Cestu kolem světa za 80 dní, která byla pro změnu fenomenálním shrnutím všech hříchů, kterých se Hollywood při snaze o fúzi asijské a americké kinematografie dopouští. 

 

O Jackiem a jeho slibovaném, odkládaném a rušeném odcházení do hereckého důchodu jsem napsal mnoho článků. Jistě, kdo by mu to měl za zlé, publikum přece miluje comebacky, ať už jde o rockové hvězdy nebo filmové celebrity. Jenže pokud svou kariéru založíte na fyzické komedii, kterou už vaše tělo po padesátce neutáhne, a ještě si podkopnete stoličku pod nohama mizernými scénáři, nezbývá než zatroubit na ústup. A tak je Jackieho kariéra v Hollywoodu ve znamení neustálých comebacků. Pojďme si to bez zbytečných emocí rozebrat. Na tohle čtení ani nemusíte být zapřísáhlý fanoušek největší žijící hongkongské akční hvězdy. Tenhle vzor marného dobývání hollywoodských pozic je totiž univerzální - po stejných křivkách obíhají i Jet Li nebo Donnie Yen. 

Po první Křižovatce smrti Jackie natočil Tenkrát na Východě, což byl podobný recept, který jen vyměnil policajty a mafiány za kovboje a indiány. Opět solidní úspěch, který vyšlapal cestičku k druhé Křižovatce smrti, jež za první víkend inkasovala v amerických kinech neuvěřitelných 67 milionů dolarů a celkově si ze světa odnesla 350 milionů. Ukecaný Tucker a rotující Chan, to diváky bavilo, ale Jackie rychle zjistil, že v sólovce stejné davy neosloví a začal mít i smůlu na scénáře. Ne že by Křižovatky byly dějovým vrcholem, ale přiblblé Tuxedo a Cesta kolem světa za 80 dní byly nejen komerčními, ale i kvalitativními propadáky. Asi nejlepší Chanovou americkou koprodukcí byli Rytíři ze Šanghaje, kde si sednul děj i akční scény, které byly hodně, hodně hongkongské. Snímek bohužel nevydělal tolik, co první díl, a Jackie se ocitnul na tenkém ledě. 

 

V Americe mu po dvou "propadácích" vyschnuly finanční kohoutky a v Hongkongu mezitím natočil tři slabé filmy, které jeho kariéru utlumily. Podobný sešup ostatně ve stejné době zažíval i Jet Li - natočil tři průměrné snímky (Romeo musí zemřít, Jedinečný a Od kolébky do hrobu) a jeho hongkongské pozice mezitím přebrali jiní. Na asijské scéně frčely detektivky, a tak se Jackie vrátil do role inspektora Ka-Kuie a natočil již zmíněnou New Police Story. Byl to velkolepý návrat a "definitivní" sbohem Hollywoodu. Jackie se sice vrátil vydělat balík peněz v Křižovatce smrti 3, ale byl z toho mizerný film a nakonec i mizerné tržby. 

 

Patnáct milionů dolarů honoráře ovšem Jackie zpátky doma investoval hned do několika produkcí. Ze stejného důvodu se ostatně nechal uvrtat i do Kung-fu Pandy, kde ho sice nevidíme, ale jde o pohodový výdělek a navíc i propagaci bojových umění a medvídků Panda. Jedinou výjimku v tomhle období představoval snad jen remake Karate Kid, který Chana konečně odsoudil do role mistra a nikoliv aktivního hybatele děje. Škoda, že je tahle role v jeho pozdní filmografii spíše osamocená.

Komentáře
VŠECHNY KOMENTÁŘE (9)
© copyright 2000 - 2024.
Všechna práva vyhrazena.

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace