Jiří Mádl si získal řadu diváků svým režijním debutem Pojedeme k moři, takže vás určitě zajímá, jestli něco chystá. A chystá. Do kin právě dorazily Celebrity s.r.o., k nimž výrazně přepisoval scénář a hraje v nich hlavní roli, a režii si zopakuje v dramatu Na střeše. Víc o jeho plánech i názorech na kinematografii si „poslechněte“ sami:

 

Proč jsi vlastně Celebrity nerežíroval? Ambice přece máš.

Taková byla geneze. Nabídnuta mi byla čistě herecká role, o kterou jsem nejdřív moc nestál. Nakonec jsem ale v materiálu uviděl určitý potenciál, a protože mi Miloš Šmídmajer produkoval Pojedeme k moři, rozhodl jsem se mu být po vůli s tím, že jsem ještě navíc přepsal scénář. Možnost, že bych režíroval, nikdy nepadla ani z jedné strany.

Budeš brát ještě čistě herecké role, nebo už chceš mít na svých filmech i větší tvůrčí podíl?

Mě baví účast na jakékoliv úrovni, takže klidně budu jen hrát. Nedokážu si teda představit jen tu konstelaci, že bych režíroval něco, k čemu si nenapíšu scénář, to bych asi nechtěl.

V Celebritách najdeme podobně jako v Pojedeme k moři určitým způsobem zkreslenou optiku. Tam pohledem dítěte, tady splýváním „reality“ se záměrně špatně točeným seriálem. V obou případech vždycky, když bych ti chtěl něco vytknout, můžeš říct, že to tak je schválně, protože to odpovídá onomu zkreslení. Pro někoho by mohlo jít o schovku před nároky.

U Pojedeme k moři bych tenhle úhel pohledu do určité míry chápal, ale padá to na vrub přesně dodrženému konceptu, kterej bych jinak zradil. Neboli ten film o tom je. V případě Celebrit to tam ale nevidím. Nezapomeň, že vycházíme z divadelní předlohy, která je o hodně přehnanější ve všech směrech, než bývají filmy. Když tuhle hru divák přijme, můžeme si dovolit víc nadsázky. Ale aby ji přijal, musí dávat smysl. Nicméně nejde hledět úplně na každýho. Když například Clooney natočil černobíle Dobrou noc a hodně štěstí, taky jim někdo vyčetl, že za to něco schovávají.

 

Nejvýraznějším a možná nejvtipnějším prvkem se mi jevila celkem odvážná práce s product placementem, kdy jsou skuteční sponzoři filmu shazování. Nebyl s tím problém? Na jaké úrovni věděli, že budeš s jejich značkami zacházet právě takhle?

Byli si toho vědomi a já oceňuju, že ukázali svůj smysl pro humor, když nám dovolili si z nich takhle dělat srandu. Sponzoři jsou většinou strašně úzkoprsí, mně ale přijde, že právě ochota udělat si ze sebe legraci bude divákům sympatická. Něco podobného jsem viděl snad jen jednou, a to v Truman Show.

Jak sis prosazoval oproti Milanu Šmídmajerovi a Petru Hudskému svoje scenáristické záměry? Vypadá text tak, jak chceš?

Když jsi jedním ze tří autorů, není vždycky snadné ani možné, aby bylo přesně po tvém. Režisér třeba často scénář těsně před natáčením přepíše, není ale uvedený mezi autory, bere se to prostě jako jeho úprava nebo adaptace. Výsledek je proto kompromis pro nás všechny.

Z Celebrit vyplývá, že točit filmy v podstatě pro hrdinu nemá smysl, že by bylo lepší seknout s filmařinou a odjet na Slovensko organizovat pohřby na vesnici, stylizované skoro surreálně zasněně. Přijde ti opravdu situace tak bezvýchodná? Můžou u nás vznikat dobré filmy?

Takové vyznění jsme určitě nezamýšleli. Navíc to z děje můžeš těžko vyvozovat, Tomáš Hrobský totiž točí v Celebritách seriál, ne film. Ale ptáš-li se, jde to dost těžko. Asi nejde říct, že by se filmy točit nedaly, ale ve většině případů stojí v cestě hrozně moc překážek.

Tohle je po Pojedeme k moři tvoje druhá práce na scénáři?

Vlastně několikátá. Hodně jsem pomáhal i u Probudím se včera a Konfidenta, ale nebyl jsem uveden v titulcích. Vlastně jsem na nějaké úrovni zasahoval skoro vždycky, ale až po Pojedeme k moři už mě chtějí i uvádět v titulcích.

 

Ptám se proto, že režisér Šmídmajer zmiňoval rozpočet dvacet milionů. To je víc, než stály Nenasytná Tiffany, Schmitke a David, povedené letošní debuty, dohromady. Přijde mi divné si stěžovat na to, že nejdou točit filmy, když na druhý film, na kterém se oficiálně podílíš jinak než jako herec, máš tak pěkné prostředky. Přece jenom jsi známý člověk, čehož můžeš využívat.

Moc nerozumim, na co se ptáš, ale u rozpočtu nejde paušalizovat. Záleží na tom, co chceš točit a na spoustě elementů. Zásadní jsou třeba lokace. Když chceš celý příběh natočit v lese, ušetříš strašně moc. Ale nemůžeš všechny filmy točit v lese. A jasně, asi se mi shánějí peníze snáz než studentovi z FAMU, ale pořád si u toho člověk připadá jako idiot, protože musí často jednat s lidma, kteří si myslí, že když viděli pár filmů, umí si představit, jak vznikají. Jinak bych ale především nebral jako precedent, že filmy mají vznikat levně. Neříkám, že se nemůže zadařit, ale v mnoha případech poznáš, že se spěchalo, nebo že nebyly peníze na lepší techniku. Alespoň já to coby divák poznám. A pak si říkám, jestli by produkce neudělala líp, kdyby s natáčením počkala a sehnala víc peněz, aby se líp pracovalo. Na Pojedeme k moři jsem měl deset milionů, což mi přijde zhruba na hraně, navíc poplatné tomu konceptu dětského homevidea. Nejde takhle točit každej film.

Když už jsi naťukl koukání na filmy, co myslíš, že je důležitější pro tvorbu? Mít FAMU? Nebo mít filmy „nadrcené“ z kina?

Nechci zpochybňovat hodnotu školy, určitě mám dojem, že mi občas něco, co by mi dala, chybí, ale mít nakoukáno je nepochybně zásadní. Nemusím chtít vyloženě kopírovat něčí záběry, ale ujasním si líp svou estetiku, co vyprávět, co ukazovat, a spíš se vyhnu tomu, abych natočil film, který by se mně coby divákovi nelíbil.

Máš nějaké vzory? V Pojedeme k moři i v Celebritách máš odkazy na Formana, Feliniho... Někdo další? Inspiroval tě při psaní scénáře někdo konkrétní?

Fellini ne, ten je tam jako symbol. Ale asi bych beztak neřekl, že mě inspiroval někdo konkrétní. Mám rád Sama Mendese, Tornatoreho, k mým nejoblíbenějším filmům patří Billy Elliot nebo Věčný svit neposkvrněné mysli a Klub rváčů. Mně nejbližší je asi ten Torntore. Bez speciálních efektů, s těmi bych asi pracovat neuměl, tři dějství ve scénáři, prostě klasika.

 

Chystáš něco režijně?

Film Na střeše, chtěl bych ho natáčet v dubnu a květnu. Jde o imigrantské téma, ale musím říct, že jsem scénář napsal už v roce 2011, takže nejde o to, že bych se přiživoval na aktuálním tématu.

Na tom je něco špatného?

Asi ne, ale nechci se tomu podvolit. Scénář jsem trochu upravil, ale kdybych zkoušel úplně zapracovat všechno, co se děje, musel bych v tom stroji pootočit až moc koleček a už by mohl přestat fungovat.

Půjde o drama?

Ano, ale vždycky se snažím, abych diváka nepustil tak blízko, aby si začal zvát vlasy a smutnit. Nehraju si na festivalový film. Stejně tak u Pojedeme k moři jsem vážná témata zobrazoval dětskou optikou. Tady starý úplně neschopný člověk potká imigranta a časem k sobě najdou cestu.

Když se vrátíme k Pojedeme k moři, jak na tebe zapůsobilo obecně kladné přijetí? Potvrdil sis, že jsi postupoval správně? Jsi osobně s výsledkem dodnes spokojený?

Až na výjimky vypadá pořád tak, jak jsem chtěl. A přijetí mě poměrně šokovalo. Já doufal, že nepůjde o průser, cokoliv nad tuhle úroveň by pro mě byl uspokojivý výsledek. Že nakonec objelo festivaly po celém světě je pro mě v podstatě určující. Já chtěl do té doby primárně psát, režie jako taková mě tolik nelákala. Ale pak jsem si říkal, že přinejmenším ten druhý film bych ještě dát mohl.

Musím říct, že u Pojedeme k moři jsem měl problém s tím konceptem, kdy se malý kluk natáčí na pohřbu svojí babičky a aranžuje sám sebe ve zpomalených záběrech u rybníku. Jde podle tebe opravdu o chování malého kluka, nebo jsi tu realističnost trochu obětoval konceptu?

Přímo s touhle výtkou jsem se ještě nesetkal, ale proč ne. Každopádně netočil sám sebe, točil ho jeho kamarád, tak jako v průběhu celého filmu, ale vím, co máš na mysli. Důležitý je si uvědomit, že každý vnímáme pietu jinak. A tohle je vyprávění malýho kluka. Žijeme v době, kdy už si děti nevedou deníčky, kdy potřebují víc. Můj hrdina si vybral tenhle způsob a všechno kolem sebe natáčí. Bylo by v podstatě neuctivý vůči jeho babičce, kdyby ji ze svého záznamu nějak vynechal a neřekl nám, že umřela.

 

K Celebritám. Hrdina tam sedí u zkoušek na FAMU před lidmi jako Tomáš Vorel, Dušan Klein a další. A potom o nich mluví jako o „bardech“. Vnímáš třeba Dušana Kleina jako barda? Protože od mladého filmaře bych čekal spíš vymezení se vůči takovým jménům.

Jasně že mladí tvůrci se rádi vymezují vůči minulé generaci, jde o takovou uměleckou pubertu, která časem odejde. Já byl v nějakých třiadvaceti taky poměrně radikální, vymezený a vadilo mi plno konkrétních filmařů, většinou jsem hledal to umění oproti řemeslný zdatnosti. Když člověk stárne, pochopí, že každý filmař musí občas krom toho, co chce, vzít i něco na zakázku. Ale když někdo zvládne točit na úrovni i do pokročilého věku, je pro mě bard.

Takže v práci třeba Dušana Kleina vidíš něco pozitivního pro moderní kinematografii, na co můžeš navazovat? Co třeba?

Určitě u něj všichni máme na co navazovat. Ty tenhle rozhovor nahráváš digitálně, ne na kazetu, přesto se hodí ocenit, že ten způsob pořizování záznamu roky existoval. U každého je to individuální, pro někoho je nadčasový Godard, mně třeba moc nebaví. Některé filmy zestárnou s tím, jak se mění způsoby filmové vyprávění a především filmové vnímání. Dušan Klein stvořil legendární Básníky, ti jsou nadčasoví, vždyť ovlivnili několik generací. Říkáš, že mladí filmaři se vůči tomu vymezují. Správně, tak to asi musí být, když se někdo hledá. Ale co opravdu prověří nějakou kvalitu, je čas. Sláva festivalových filmů umí zmizet hodně rychle. Já bych rád ocenil, že někdo někde něco vyhrál, ale co mě opravdu zajímá, kde se pak bude hrát a jestli ho někdo uvidí.

Ty tedy chceš svými filmy oslovit co nejvíc diváků?

Především nechci, aby z nich lezl účel. Přijde mi jako hrozná nemoc filmových škol, když se podívám na studentské filmy, že ta děcka hrozně chtějí na festivaly. Chtějí být uznáni malou komunitou svých kamarádů, aby si o tom mohli povídat nad vínem a nakonec sebrat nějakou tu cenu... To mi přijde stejně hloupé jako dělat film pouze pro zisk. Jestli mám nějakou ambici, tak aby moje snímky nebyly podobně účelové ani jedním směrem, aby si jich mohli užít průměrní i nadprůměrní diváci. K tomu se hodí určitá hořkosladká optika, kterou bude mít snad i Na střeše. Protože takový je život – nikdy není ztřeštěnou komedií ani nesnesitelným nekončícím dramatem.

Nicméně podle Celebrit s.r.o. je lepší filmy netočit.

O tom Celebrity fakt nejsou, Tomáš naopak filmy točit chce, dokonce to tam i několikrát říká. Ale někdy je lepší vzdát se ambicí a najít sebe. Hrdina chce být celou dobu velký artový filmař, ale nakonec zjistí, že ho naplňuje něco jiného. Že nechce dělat špatné seriály a ani nepotřebuje vyhrávat ceny nebo být uznávaný celým světem. Pro mě jde o pozitivní závěr.