Kdo dneska nebo v následujících několika dnech nezajde na Návrat do budoucnosti (1 a 2) do kina, nebo alespoň nezasune DVD či Blu-ray do mechaniky, aby si připomněl staré dobré časy, ochudí se o velkou část nostalgie, která momentálně trochu stojí ve stínu Star Wars. V pořadí velkých sci-fi sérií je Návrat do budoucnosti oním třetím vzadu, za dvěma velkými star. Star Wars a Star Trek ovšem jaksi s návraty a restarty pozbyly ono kouzlo neopakovatelného. Všechna tři dobrodružství Martyho McFlye a Dr. Browna jsou totiž napevno ukotveny v osmdesátkách, ačkoliv trojka už mírně letopočtově vykukuje, její duše je rozkošně staromilská a drží se žánrových zásad, které v osmdesátkách přišly, kralovaly a následně zase vyklidily pole.

 

VIM NÁVRAT DO BUDOUCNOSTI 

Jediný, kdo se úspěšně pokusil resuscitovat alespoň zbytky osmdesátkové posedlosti teenagerskými dobrodružnými filmy, byl Steven Spielberg s prvními Transformery, na nichž je vidět rukopis nejslavnějšího hollywoodského kšiltofkáře těsně před tím, než ho zazdil svými trademarkovými razítky Michael Bay. První Transformers jsou skutečně oním slíbeným příběhem o teenagerovi a jeho robotovi. O teenagerovi a jeho vysněné dívce. Teenagerovi a jeho roli ve velkém zlém světě. O technologii z budoucnosti (nebo cizích planet), která převrátí jeho svět vzhůru nohama. Vidíte nějaká pojítka? Ano, první Transformeři skutečně drží lajnu spielbergovských teen blockbusterů, ačkoliv se odívají s pomocí Baye do podstatně agresivnějšího kabátku.

 

Ale zpátky, tentokrát opravdu do zlatých osmdesátých, kdy Bob Gale dostal onen spásný nápad cestovat časem. Hledal něco na půdě u svých rodičů a našel starou ročenku svého otce, ze které se dozvěděl, že byl třídním předsedou na střední. To jsou takoví ti oblíbenci, co mají nejhezčí holky, šéfují fotbalovému týmu a šikanují šprty. A Gale byl na střední právě takovým šprtem, kterého tihle nabušení troubové (jako Biff ve filmu) od rána do večera šikanují a vynucují si na něm domácí úkoly. Galea napadlo, jestli by si se svým otcem rozuměl, kdyby se potkali ve stejné třídě a ve stejném věku. A jestli by dokázal pochopit, jak vlastně táta sbalil jeho matku. A myšlenka byla na světě...

 

Návrat do budoucnosti by ale asi nikdy nevznikl, kdyby se Zemeckisovi nepovedla Honba za diamantem. Spielbergovi se sice scénář líbil, ale Zemeckis a Gale měli za sebou několik komerčních průšvihů a nechtěli stáhnout Spielberga s sebou. Zemeckis tedy natočil Honbu a jakmile slavil v kinech úspěch, přenechal pokračování někomu jinému a přispěchal za Spielbergem. Najednou měl Návrat do budoucnosti cestičku volnou a Spielberg zajistil, aby šéf Universalu dal trojici všechno, co potřebuje. Především tedy tvůrčí volnost a pár milionů nad stanovený rozpočet. A že byly potřeba, protože se film musel přeobsadit - Michael J. Fox měl roli ušitou na tělo, ale nestíhal natáčení, a tak ho nahradil Eric Stoltz. Většina lidí to neví, protože po čtyřech týdnech natáčení se Zemeckis se Spielbergem shodli na tom, že se Stoltz do role prostě nehodí. Jako zázrakem se Foxův pracovní rozvrh uvolnil a film se konečně mohl začít natáčet naostro.

 

VIM NÁVRAT DO BUDOUCNOSTI 2 

Snímek zůstává jedním ze základních kamenů kinematografie osmdesátých let, a to přesto, že se prakticky celý odehrává v letech padesátých, stejně jako jeho pokračování žene diváky do fantaskního roku 2015. Nebudeme si tu vyjmenovávat, co všechno se nepovedlo předpovědět, důležité je, že i po třiceti letech je odkaz Návratů do budoucnosti živý. Tyhle filmy o cestování časem totiž celý koncept času porazily na hlavu. A daly teenagerům něco, k čemu se mohou generaci za generací vracet. Nesmrtelný koncept hrdiny, který se ztratí v čase, ale najde sám sebe. Samozřejmě to nebyl první film, se kterým se mohli diváci celkem přesně identifikovat - měli jsme tu prvního Karate Kida nebo Pomstu šprtů z roku 1984 - ale chybělo ono epické měřítko. V Kidovi se cestovalo do exotického Japonska (i když v přeneseném slova smyslu - zůstávali jsme na americkém předměstí, do skutečného Japonska nás přenesla až dvojka), Pomsta šprtů zas jela na vlně přisprostlých 80s komedií jako Porky´s.

 

Návrat do budoucnosti přinesl poetiku dalekých světů (šlo ovšem o čas, nikoliv prostor) a díky vizi Galea, Zemeckise a Spielberga nás skutečně někam přenesl. Aniž by se při tom tvářil šíleně vážně. Naopak, právě vtipkování napříč časovými zónami je i po letech svěží, ačkoliv jste ani padesátky, ani osmdesátky nezažili. Film je tak asi nejstravitelnější učebnicí dějepisu a dobových trendů obecně. Věděli jste mimochodem, že Ronald Reagan si nechal film pustit v Bílém domě, a když slyšel onen slavný vtip ("Kdo je prezident? Ronald Reagan? Ten herec? Není divu, že máte kamery a televize v každé místnosti."), nařídil promítači, aby film přetočil - bavíme se o analogové pětatřicítkové promítačce - pustil scénu znovu.

 

Návrat do budoucnosti inspiroval celou řadu snímků, ve kterých se teenageři postavili do aktivnějších rolí. Najednou jsme tu měli teen verzi Top Gunu (Železný orel), která byla ovšem stejnou měrou inspirována Rudým úsvitem z roku 1984, narodili se i fantastičtí zhulenci Bill a Ted, svých hrdinek se dočkaly i dívky (Hříšný tanec, Noční dobrodružství). Vyložená kopie však nevznikla, už proto, že kombinace mnoha žánrů zůstává dodnes unikátní, stejně jako jednoduchá, ale velmi funkční rovnice cestování časem. 

TRAILER NÁVRAT DO BUDOUCNOSTI 3 

Stačí se podívat na nedávný Projekt minulost (Project Almanac), ve kterém banda teenagerů postaví stroj času a začne trochu experimentovat, a pochopíte, že jenom vzít střípky osvědčeného receptu nestačí. Návrat do budoucnosti byl stejně jako Marty McFly ve správný čas na správném místě. Ať už to bylo v rozkošně retrostylu padesátých let, avantgardní budoucnosti, ve které se právě (ne)nacházíme, nebo ve westernové atrakci, která na začátku devadesátek s klackovským nadšením kopala do mrtvého žánru a dělala si srandu z Clinta Eastwooda. Ten snad po premiéře pochopil, že je na čase udělat za westernem tlustou čáru a začal točit Nesmiřitelné (1992).

 

Tenhle článek vám možná bude připadat trochu roztříštěný. Nechtěl jsem opakovat dávno řečené nebo citovat legendy, kterak slzavě vzpomínají na přípravy, natáčení a všechen ten potlesk, co následoval. Ozvěny onoho aplausu jsou totiž slyšet dodnes a já se k celé trilogii neustále vracím. Hlášky mají pořád svou hranu, DeLorean je pořád jedno z nejhezčích filmových aut vůbec, a hlavně mám tak nějak problém ukázat prstem na slabé místo. Jiné trilogie většinou mají ono zaškobrtnutí, kolem kterého při opakovaných zhlédnutích chodíte po špičkách (někteří nemají rádi Návrat Jediho, jiní nemohou vystát druhého Indyho), ale Návraty se od sebe tak liší - a přesto jsou tak pevně navzájem propojené - že bych jen těžko začínal jedničkou a nepokračoval dvojkou, abych si pak naservíroval trojku. Což znamená, že dneska mne čeká hodně dlouhá a divoká noc.

 

Vzpomínám jako by to bylo včera, když jsem si od kamaráda přinesl originálky prvních dvou dílů na VHS. Barevná televize, rýmička na základní škole, prázdný byt a volné dopoledne. Na všechny příznaky jsem zapomněl, oba filmy nakoukal se zbožně vykulenýma očima a podobně jako Reagan jsem přetáčel sem a tam památné scény. Bude to už víc než dvacet let. A co čert nechce, dneska mám zas rýmičku, home office a prázdný byt. Je na čase se znovu vrátit. K trilogii, která naštěstí zůstala trilogií a daří se jí uchovávat ducha doby a vysmívat se omezeným datům spotřeby.