Tak máme za sebou další milník letošního léta. Christopher McQuarrie musel pětku Mission: Impossible dokončit o 5 měsíců dřív, takže se kdekdo bál, že se to podepíše na její kvalitě. Jak ale zjistíte v následujících odstavcích... Cruiseův opěrný bod tolik času vůbec nepotřeboval!

 

Jak to vidí KarelR

Existuje vůbec rozmanitější filmová série než Mission: Impossible? Po Abramsově dynamickém vzkříšení a Birdově popcornové komedii se totiž vracíme ke kořenům, přímo k vyhroceným špionážním thrillerům šedesátých let. Pátá huntovka samozřejmě spolkla obří peníze a je to vidět hlavně na opulentní řemeslné jistotě. Christophera McQuarrieho ale atrakce zas tak netrápí a točí si řízný old school, který v akčních pasážích drtí smysly a úspěšně se zarývá pod kůži i v dialozích. Chvílemi je to sice až příliš ukecané a finále bych si představoval o něco kratší a drásavější. I takhle je ale Rogue Nation stejnou pumelenicí jako Na hraně zítřka a scéna v opeře by se měla promítat na filmových školách!

 

Jak to vidí Mr. Hlad

Christopher McQuarrie je především scenárista a na páté Mission: Impossible to je vidět. Ten film umí s každou scénou překvapit a zvraty tu jsou nečekané, ale zároveň nepůsobí dojmem, že si je někdo za stolem vycucal z prstu a chtěl je do diváků sypat s tím, že čím víc jich bude, tím bude film lepší. Příběhově to šlape neskutečně a McQuarrie neukáže všechny karty minimálně do poloviny. A do té doby nebudete, stejně jako Cruise, moc tušit, o co vlastně jde a kdo kope za jakou stranu. Naštěstí se ale ukázalo, že je McQuarrie i zatraceně dobrý režisér. Finále možná mohlo být trošku svižnější, ale adrenalinovou honičku na motorkách nebo brilantní scénu z vídeňské opery si určitě ještě párkrát pustím. Mission: Impossible – Národ grázlů se nebojí jít ve stopách starých bondovek a špionážních filmů ze sedmdesátých let. Je tvrdší než předchozí díly, ale zároveň elegantněji vystavěný a nikdy neztrácí inteligenci. Navíc si tvůrci jsou vědomi toho, že divák už zná pravidla tohohle filmového světa a nejspíš některé jejich hrátky prokoukne, ale paradoxně si z toho udělali přednost. A celkově z toho vylezl parádní špionážní nářez, který dokáže od začátku skvěle bavit, má dobře napsané i zahrané postavy, chytře vystavěný příběh a vynikající akční scény. Víc snad ani po letním blockbusteru chtít nemůžeme.

 

Jak to vidí xxmartinxx

Jsem sám zvědavý, jestli budu zase jednou sám, ale tohle bylo vážně totálně ubíjející. Jak mám cítit napětí během filmu, ve kterém hrdina havaruje v plné rychlosti na motorce a vydrží pod vodou na jeden nádech deset minut, aniž by se mu cokoliv stalo? Co mám během akčních scén cítit, když neexistuje riziko? M:I není sebeparodické Rychle a zběsile, abych přehlédl absenci jakýchkoli pravidel pro to, co je a co není fyzicky možné. Nemám problém s maskami, co při nasazení na obličej přidají Tomu Cruisovi dvacet centimetrů výšky - to je žánr. Mám problém s tím, že je hrdina v každé scéně jinak nesmrtelný a já v těch absolutně nepřehledně natočených bitkách mám cítit napětí jen proto, že hraje dramatická hudba - to už žánrem omluvit nejde. Respektuju zakomplexované ego Toma Cruise, který potřebuje jednou za tři roky dokázat, že se sice svrchu může dívat tak akorát na Petera Dinklage, ale běhat umí rychleji než my všichni dohromady. Ale fakt mě to nudí sledovat dvě a čtvrt hodiny, když tu není nic jinýho.

 

Jak to vidí imf

Je těžké takhle pár desítek minut po projekci shrnout dojmy a neubránit se nadšenému přehánění. Jenže pátá Mission: Impossible má navzdory číslovce obrovský drajv a řemeslně je téměř neprůstřelná. Kamera, střih, hudba, choreografie přestřelek, bitek a honiček... to všechno má přesně ten správný flow. Od bondovského otvíráku přes úžasně epickou scénu v rakouské opeře až po vloupačky do hitech zabezpečených areálů má tenhle akčňák otáčky neustále v omezovači a řve do všech repráků, že chce být retro a cool zároveň. Daří se mu to nejen díky zkušenostem a čuchu scenáristy a režiséra McQuarrieho, ale především díky urputnosti produkujícího a ze všech sil hrajícího Cruise. Tahle dvojka se "našla" už v Jacku Reacherovi, ale teď konečně světu servírují blockbuster, který má od všeho trochu a stihne to nasoukat do mimořádně adrenalinových sto třiceti minut. Na konci vás nechá hladové, ale až se vás někdo zeptá, co se vám líbilo, začnete ze sebe chrlit jednu scénu za druhou. Umí tohle váš Bond? To se uvidí na podzim. Sam Mendes ani do otevřeného boje jít nemůže, Spectre bude pocitově úplně jiným filmem. Hozenou rukavici ale přesto ignorovat nejde.

 

Jak to vidí Cival

Nejlepší díl Mission: Impossible? Dost možná. Každopádně potvrzení velmi pozitivního kurzu ve vývoji série, která čím dál tím jasněji nachází svou tvář. Klasický mix akce, napínání a nadhledu se definitivně proměňuje v luxusní týmovku, jíž sice šéfuje Ethan Hunt, ale ohromně si užíváte souhru všech jejich členů. Christopher McQuarrie si každopádně udržel typické znaky svého rukopisu, takže si můžete užít oldschoolovější pojetí blockbusteru, s jasnou návazností na staré bondovky i sedmdesátkové špionážní thrillery, výborně napsaný scénář, který šikovně hledá a nachází ikonické a velmi stylové momenty, a audiovizuálně prvotřídní podání. Scéna v opeře je určitě jednou z nejlepších sekvencí roku (a vztyčeným prostředníčkem Quantum of Solace), akce pod vodou fantastická, honičky s motorkami strhující. Výborná podívaná a parádní letní akční thriller.

Recenzi čekejte v nejbližších dnech.