V osmdesáti letech odešla kameramanská legenda. A jeden z nejlepších filmařů, kteří nikdy nedostali Oscara. Ano, do takové vybrané společnosti můžeme zařadit Miroslava Ondříčka, dvorního spolupracovníka MIloše Formana, se kterým natočil globálně uznávané skvosty, z nichž nejslavnější je jednoznačně Amadeus.

Zásadní byl ale jeho příspěvek už v Česku, kdy pomáhal pohánět novou vlnu, jak v její realistické, poetické, tak i satirické podobě, když nasnímal perly jako Intimní osvětlení nebo formanovské pecky, Hoří, má panenko nebo Lásky jedné plavovlásky.

Už na konci šedesátých let se zvládl prosadit v zahraničí, když spolupracoval s Lindsay Andersonem na jednom z nejslavnějších britských filmů všech dob Kdyby.... Důležitější ale bylo dobývání Ameriky, které nenápadně započalo kousavým Taking Off a pokračoval Vlasy, Ragtime nebo Valmontem. Vyvrcholil samozřejmě Amadeem, který posbíral všemožné ceny, jen zlatá soška pro Miroslava Ondříčka jaksi unikla.

Ondříček se zvládl v první kameramanské lize udržel přes čtyři dekády, dokázal se adaptovat na nové požadavky, aniž by přišel o svůj typický rukopis, který bych - tak nějak laicky - popsal určitým melancholickým zářivým oparem, vznášejícím se okolo postav. Spatříte ho i v takových televizních klasikách, jako je Čas probuzení a Velké vítězství od Penny Marshall, v Nicholsově dramatu Silkwoodová nebo v adaptaci Světu podle Garpa.

Uznale smekáme klobouk...