Neexistuje ohranější hollywoodský scénář než právě tenhle. A kdy vlastně padne první klapka? Filmový podzim byl dříve determinován právě "oscarovými filmy". Začaly se objevovat zkraje listopadu, později dokonce už zkraje října. Ty největší adepty jste poznali snadno - byli ověšeni slavnými jmény před kamerou i za ní a objevovali se pouze v limited release, ve vybraných kinech v Los Angeles a New Yorku. Uměle zúžená nabídka, aby praskaly kinosály ve švech a smetánka kritiků mohla plebsu prezentovat, o co vlastně přichází, když se "jen" těší na dalšího Hobita.

 

Dřív si opravdu velký Hollywood podal ruku s tím malým. Blockbusterová sezóna vrcholila na začátku srpna, do konce osmého měsíce roku se pak vystřílely menší ráže, během září pak vyslovené ležáky a od října do prosince měli oscaroví šíbři volné pole působnosti. Dneska už to neplatí a z předvánočního období se udělal nový market (evidentně se na něm uživí úplně všichni - po nákupech dárků si totiž můžete skočit do kina). To ovšem neznamená, že by oscarové dostihy stály stranou zájmu. Ba naopak. Hollywood se často snaží nějaký ten napůl maskovaný blockbuster prodat jako dílo hodné ocenění. A to je pak vždycky legrace. Musím říct, že naskočit letos do newyorské kinařské nabídky přesně ve chvíli, kdy se začaly na začátku října objevovat první limitky, bylo neuvěřitelně opojné. Nikdy v životě jsem neměl větší výběr - a větší dilema na co jít vlastně do kina.

Z mých recenzí na letošní favority si lze udělat obrázek o tom, jak moc silná je vlastně nabídka. Za pár týdnů to ostatně zjistíte také, protože většina nominovaných snímků se objeví v kinech během ledna. V tomhle článku proto nebudeme tipovat od boku, ačkoliv tlak ze strany veřejnosti na nějaké věštění z lógru tu určitě je. Pokud to vyjde, tak se tenhle článek objeví v neděli večer, před samotným vyhlášením Zlatých glóbů. Spousta lidí si ho ale i tak přečte až po zveřejnění výsledkové listiny. I proto by bylo hloupé sem jen nasázet svoje favority. Všichni navíc víme, že Glóby jsou jen předehrou oscarových námluv, přičemž nominace na plešouny budou vyhlášeny už 15. ledna. Je to vrchol obrovské marketingové kampaně a mediální války, ve které je dovoleno vše. A právě o tom bude dnešní článek. Jen pár lidí totiž tuší, jaké manévry probíhají už několik týdnů na půdě jednotlivých hollywoodských asociací, kolik žalob a svinčíků musí producenti zamést pod koberec a kolik inzerátů se otiskne ve Variety a v čí vlastně prospěch.

 

Řešit tady kvality jednotlivých filmů nemá smysl. Už kdysi jsme zveřejnili článek, ve kterém jsme rozebírali demografickou strukturu akademiků, jejich počet a systém hlasování. Jednoduchá pointa? Názor Akademie jako celku nemůže být dál vzdálen od názoru uživatelů MovieZone. A snažit se načrtnout případné styčné plochy je vskutku jen sázkou do loterie. Navíc při ní počítáme s tím, že akademici skutečně poctivě docházeli na jim vyhrazené projekce (do konce roku), nebo zhlédli zaslané DVD screenery (rozesílají se začátkem roku, proto se jich teď tolik vyrojilo). Je veřejným tajemstvím, že všechno se zhlédnout nestihne, takže i slovutní členové Akademie dají na totéž, co běžný návštěvník kina - doporučení známých a šuškandu. A právě šuškandu může ovlivnit hned několik faktorů.

Předem ještě zmíním, že u Zlatých glóbů tohle neplatí. Pokud si chcete úspěšně zatipovat tady, musíte buď načíst pár recenzí od členů asociace zahraničních novinářů v Hollywoodu nebo si prostě projet vítěze v jednotlivých regionálních hlasovačkách (přirozeně hlavně Los Angeles a New York, ale vyplatí se vám i další velká města). U Akademie pro změnu musíte sledovat vítěze v jednotlivých asociacích - režisérské, scenáristické, kameramanské atd. Nicméně pozor, pravidla hlasování jsou jiná a funguje tu i zákulisní politikaření. Někteří scenáristé nejsou třeba v asociaci moc oblíbení, ale to jim nijak nebrání vyhrávat Oscary, protože scénář je jednou z netechnických kategorií, pro kterou hlasuje celá Akademie. Tohle všechno je potřeba brát v potaz. Daleko nejdůležitější je ale zákulisní timing, který se na výsledcích často podepíše největší měrou.

 

A teď nemluvím jen o tom, že ten film musíte dostříhat včas. aby se na něj vůbec někdo podíval, což jest krutá lekce, kterou zažívá Angelina s Nezlomným. Snímek se dokončoval na poslední chvíli, a proto na Zlatých glóbech ostrouhá a možná to projede i v nominacích od scenáristické asociace. Jenže to jsou všechno jenom čudly, které si veřejnost nepamatuje. Tady jde o Oscary, nebo alespoň o nominace. A pro ty je nejdůležitější období cca od Vánoc do půlky ledna. I proto se v první den nového roku začaly vršit průšvihy.

Nejde o žádnou náhodu. Když se podíváte na největší favority, pravděpodobně vám neunikne, že jde o životopisy - Selma, Kód Enigmy, Hon na lišku, Teorie všeho, Nezlomný, Big Eyes od Burtona. Producenti bombardují hollywoodský tisk celostránkovými inzeráty, snaží se předcházet si všechny akademiky (po několika skandálech z dřívějších let už spíše nenápadně a nikoliv drahými dárky), vytipovat osobnost nebo téma, co právě letí. Ale hlavně... HLAVNĚ zajistit, aby přeživší, potomci nebo kdokoliv spojený s filmovanou problematikou byl na jejich straně.

 

Všichni ale víme, že v Hollywoodu jde hlavně o peníze a v USA vám právníci vykecají díru do hlavy, pokud větří, že máte nárok na nějakou kompenzaci (a oni zase na procenta). Podzim se tak nese i ve znamení toho, že producenti bojují neviditelné bitvy s lidmi, kteří jim před natáčením a během něj zobali z ruky. Zatímco ve chvíli, kdy Hollywood projeví o váš příběh, nebo příběh vašeho příbuzného, zájem, jste celí vykolejení - zvlášť když se jedná o slavného režiséra nebo herce, a na place si užíváte královské péče a následného tučného šeku, začne ve vás pak vrtat červíček - film má kladné recenze, vy už máte za sebou klasické PR kolečko, kde jste se na všechny usmívali, a teď vás štve, že víte, jak moc je něco ve filmu jinak než tomu bylo ve skutečnosti. A někdo vám naznačí, že by se na tom dalo trhnout dalších pár dolarů.

Divili byste se, kolik lidí si řekne o peníze, aby se nechali tzv. umlčet. A když to nevyjde, začnou v tu nejméně vhodnou dobu pršet z nebe žaloby nebo dotyčný "zavolá do televize". Příklady? Letos jich máme víc než dost. Začít můžeme u Selmy, dalšího filmu útočícího na černé svědomí Ameriky. Role amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona je podle mnoha historiků natolik odlišná od reality, že to vyvolalo slušnou mediální bouři a velkou snahu producentů o damage control. Udělat film o Martinu Lutheru Kingovi je velké trumfové eso, ale musíte si být jistí, že vás nikdo nikde nebude popotahovat. Na obranu snímku přišlo mnoho černošských celebrit, ale bude to stačit? V období Vánoc měla Selma štěstí v neštěstí, mnohem víc se řešil hacking Sony, ale mediální očerňování (slibuju, že termín "černý kůň" si nechám od cesty) pokračovalo i na začátku ledna.

 

Další obětí mediálního zkratu byl Hon na lišku. Režisér Bennett Miller spolupracoval během natáčení přímo s autorem předlohy, Markem Schultzem, kterého ve filmu hraje Channing Tatum. Jenže došlo ke klasickému problému. Pár Schultzových známých film vidělo, některé scény špatně interpretovalo, k tomu se přidali analytici z řad novinářů, a Schultze začalo štvát, že si lidé myslí něco jiného, než předpokládal. A tak se na Twitteru dost nevybíravě přímo opřel do Millera a rozneslo se to po všech čertech. Hon na lišku není věrohodný, Hollywood zadupal do země další hluboký lidský příběh! A přitom řada těchto informačních šumů vzniká na základě toho, že si z návštěvy natáčení odnesete jiný obrázek, než je posléze prezentován v kině (pro kohokoliv, kdo chápe pojem "filmová magie", to asi nebude žádné překvapení). Schultz každopádně prohlásil, že žádal o vystřižení konkrétní scény, která naznačuje sexuální jiskření mezi ním a Du Pontem, načež vyhrožoval i svoláním tiskové konference. Studio sice průšvih uhasilo, ale z médií se o něm dozvěděli všichni.

Pak tu máme trochu menší vlnky na oscarovém rybníčku. Historici u Kódu Enigma řeší, že Turingův přínos k rozlousknutí Enigmy ve skutečnosti nebyl tak veliký, jeho vztah s Joan Clarke (Keira Knightley) tak romantický a že ve skutečnosti nebyl takový podivín. Hmm. Mnohem víc to schytala Angelina Jolie, jejíž Nezlomný je historiky kritizován jako snůška přibarvených historek, které nemůže potvrdit nikdo jiný než právě Louis Zamperini (v době natáčení mu bylo sedmadevadesát, zemřel loni v létě). A nadšení z filmu samozřejmě nejsou ani Japonci, kteří tvrdí, že půlka věcí z filmu se v jejich zajateckých táborech vůbec neodehrávala. Inu tak... Nezlomný je ale především jen barvotiskovou a prázdnou ilustrací Zamperiniho neuvěřitelných válečných osudů. Podle mnohých neměl snímek nikdy oscarové šance, bez ohledu na producentský humbuk. Ale říkali jsme, že osobní sympatie a hodnocení sem míchat nebudeme, takže se nechme překvapit.

 

Poslední v řadě je pak Burtonův opus Big Eyes, ve kterém se Amy Adams hádá s Christophem Waltzem, kdo je vlastně autorem maleb s cédéčkovýma očima. Jejich spor v reálu vyvrcholil soudním procesem, který ovšem Waltzově postavě, Walteru Keanovi, práva na malby pořízené v době jeho manželství s Margaret Keane, nikdy neodebral. Walter si je vzal v roce 2000 do hrobu. Jakmile se objevil film, začali jeho fanoušci - a především jeho dcera Susan - kampaň proti jeho uvedení a posléze i proti všemu, co je v něm řečeno. A to je přesně ten druh pozornosti, který hollywoodské producenty v noci budí ze spánku.

Až tedy budete kroutit hlavou nad výsledky Zlatých glóbů, případně nad bludištěm oscarových nominací, vzpomeňte si na tenhle článek. Hollywoodská politika je stejně fascinující jako ta, která se praktikuje ve Washingtonu. Kdo ví, třeba bude mít jednoho dne někdo odvahu o tom natočit šoubyznysový House of Cards...