Peter Jackson strávil ve Středozemi skoro dvě dekády a už příští podzim se dozvíme, jak se mu povedl poslední díl téhle šestidílné série. Než ale dorazí prodloužená, a tedy definitivní a pečlivě vysoustružená verze Bitvy pěti armád, můžete si skočit do kina na propagační kinosestřih. Jak se povedla?

RECENZE: PRODLOUŽENÁ VERZE NEOČEKÁVANÉ CESTY

 

Jak to vidí KarelR

No, název sedí. Neočekávaná cesta nabídla nostalgii a nosný dějový oblouk, Šmakova dračí poušť snaživé digibláznění bez hlavy a paty a v Bitvě pěti armád... se to řeže. Nečekejte plnokrevný třetí film. Spíš jde o druhou polovinu dvojky, která kašle na expozici a snaží se stát na Thorinově podivné cestě k šílenství (uf). Jackson se ale někde v půlce probere a začne sypat z rukávu to, co všichni chtějí vidět. Samotná bitva sice zásadně neoslní, protože se v ní řežou akorát digitální skřeti s digitálními elfy a trpaslíky. Asi 45 minut před koncem filmu se ale pár hrdinů vydá na osobnější misi a díky bohu z toho vypadne velmi nápadité a osudové finále, u kterého konečně přestanete nadávat na zelená pozadí a začnete Thorinovi, Legolasovi nebo Kilimu fandit jako o život. Jackson tak doslova za pět minut dvanáct sebere poslední režisérské síly. A vykřeše z tuhých soubojů a osobních momentů fajnovou rozlučku s jednou z nejoblíbenějších ság 21. století. Úplně zázračné zlepšení samozřejmě nečekejte a pořád platí, že se x věcí mělo provést úplně jinak. Závěrečný druhý dech (a všudypřítomný magor Alfrid!) ale za poslední návštěvu kina přeci jen stojí.

 

Jak to vidí Mr. Hlad

Když se povede závěr, člověk má skoro chuť odpustit Hobitovi těch předchozích pět hodin. Ale jen skoro. Ani tentokrát se to neobešlo bez chyb, rozhodně ale jde o vydařenou poslední kapitolu a hlavně film, který nenudí. Může za to kratší délka, i když se pořád dostáváme k úctyhodným 144 minutám, a především fakt, že v druhé části filmu se to jenom řeže. První polovina je celkem nuda, i Jacksonovi nejspíš došlo, že fakt už nemá co vyprávět a jen se čeká na to, až se armády trpaslíků, elfů, lidí a skřetů začnou mydlit. Ještě před tím se sice dočkáme několika překvapivě temnějších a depresivnějších scén (fungují velice dobře), ale za pozornost třetí Hobit skutečně stojí až od půlky. A bitva se Jacksonovi povedla. Asi tušil, že když se zaměří na řež armád, nemůže z toho vyjít jako vítěz, protože pořád má k dispozici mnohem menší měřítko než při boji o Helmův Žleb nebo Minas Tirith, a tak celkem chytře zásadní část akčního finále vyplňují vynikající komornější souboje jeden na jednoho, v nichž režisér vytahuje jeden nápad za druhým, je překvapivě drsný, ale když je potřeba, shodí sám sebe i celý film povedeným fórem. Triky by si zasloužily ještě trošku poladit a neškodilo by, kdyby začátek nebyl tak uspěchaný a trochu připomněl, kde jsme vlastně minule skončili. Vcelku jsem ovšem více než spokojený. Jen mě dost mrzí, že jsem na tohle musel čekat dva roky dva průměrné filmy.

RECENZE: PRODLOUŽENÁ VERZE ŠMAKOVY DRAČÍ POUŠTĚ

 

Jak to vidí xxmartinxx

Není to tam. Bylo by pěkné, kdyby bylo, ale hobití produkce zkrátka pozřela sama sebe ve chvíli, kdy se rozdělila na tři filmy. A ne, není nepatřičné to zas a znova připomínat, protože tohle rozhodnutí nejenže z nás vytáhne o dvě kila navíc, což by byl poslední problém, především ale rozbilo děj na nepřirozené kusy. Na co jsme minule čekali tři hodiny (a nedostali jsme to), tedy pořádné střetnutí s drakem, se odbude zcela nevzrušivě během první čtvrthodiny, takže až bolestně poznáme, že nůžky měly původně zastříhat někde úplně jinde a bitka se Šmakem zjevně neměla být vrcholem dlouhé expozice. Po jejím vyřízení jsem si jen říkal "to bylo fakt snadný" a napětí budované celým minulým filmem vyletělo z okna. Samotná bitva pěti armád pak sice nezklame úrovní efektů a několika stylovými záběry, už ani ten nejoddanější jacksonofil ale nemůže popřít, že Peter umí bitvu gradovat jedním jediným způsobem a páté deus ex orel po dvaceti minutách teskné hudby v pátém filmu v řadě už působí spíš směšně.

Vrcholem Hobita je pro mě jedna komornějších scén (relativně), střetnutí Bílé rady se Sauronem plné efektních nápadů, i když tak trochu rozbíjí kontinuitu děje a můžeme se jen ptát, proč se o padesát let později všichni dohadují, jestli se Sauron vrátil, nebo ne, když zde jsou si tím všichni jistí. Zásadní na Hobitovi mi ale přijde absence jakýchkoli lidských emocí. Asi není zase takový spoiler prozradit, že v závěru zemře několik zásadních postav, ale že by na mě měla jejich smrt dopad srovnatelný s Boromirovým hrdinským koncem, se říct nedá. Už jen proto, že polovina trpaslíků zůstává anonymní a Freemanův Bilbo, nejlépe zahraná postava, stojí většinou stranou. Největší prostor pro hlubší city byl u příběhu Thorinova zešílení (nejspíš dost opsaného od Ejzenštejnova Ivana Hrozného), ale přetaženost téhle linie mě opět od emocí odtrhla. Samozřejmě že "emocionální dopad" nejde objektivně změřit, já si ale nedokážu z toho filmu cokoliv lidského odnést - na rozdíl od Pána prstenů. A tak je to vlastně s celým Hobitem. Okázale nadupané megascény ve mně probouzejí apatii a nezájem, protože mě tu lidsky nikdo a nic nezajímá. A jo, mrzí mě to. Trojka je nejlepší (protože nejkratší a nejdějovější) díl, ale pořád jen lepší průměr spoléhající na kdysi funkční trademarky.

Recenzi čekejte v nejbližších dnech.