Tomáš Pavlíček sice letos oslavil teprve šestadvacáté narozeniny, ale už se o něm ve světě ví. Absolvent režie na FAMU teď v kinech celovečerně debutuje svéráznou hořkou komedií Parádně pokecal, ale jeho krátké filmy už mohli vidět i diváci na festivalech v New Yorku nebo v Itálii. A tady jsou jeho oblíbené filmy.

Vždycky jsem měl z těchto „žebříčků nej filmů“ strach. A ten se samozřejmě teď při sestavování naplnil. Hrozně bolí vyhazovat plno vynikajících filmů. A jakmile jeden vyhodím, naskočí pět jiných. Je tedy nutno si stanovit – aspoň jako výmluvu – nějaká kritéria. Tak tedy – uvádím jen filmy, které jsem viděl desetkrát a více. Uvádím jen filmy, které podle mého názoru nemají slabé místo, tedy nenachází se v nich ani vteřina nudy. Uvádím filmy, které jsou pro mě tematicky i formálně zásadní. A samozřejmě – uvádím pouze osobní srdcovky!

1. Playtime (Francie/Itálie 1967, r. Jacques Tati)
Největší film Jacquese Tatiho. Kompletně postavené moderní a sterilní město, kterým náš hrdina pan Hulot klopýtá. Obrovská srážka toho starého a živého s tím novým, chladným a mrtvým. Film natočený pouze ve velkých celcích s naprosto propracovaným vnitrozáběrovým rytmem. Nejde na to moc koukat v televizi, je potřeba plátno – a i tam doporučuji sedět hodně vpředu. Ale pozor – legrace od začátku do konce, přesné časování gagů, přešlapování na hranici žánru grotesky a westernu. A žádný bezvýchodný konec – ta nejčistší emoce a svět zobrazený jako pouťový kolotoč!

2. All That Jazz (USA 1979, r. Bob Fosse)
Podle některých nejlepší filmový muzikál, jenže on to není muzikál. Je to drama z muzikálového prostředí. Ale ještě lépe – skvělý portrét jednoho velkého rozpadu – a skvělý podivný autoportrét tvůrce samotného, který si na postavě Roye Scheidera spoustu životních věcí rekapituluje a spoustu předvídá. Ideální ukázka osobního filmu, který je srozumitelný, má nad sebou nadhled, běží od začátku do konce, neříká nic banálně či podbízivě a neztrácí humor – i v blízkosti smrti.

3. Annie Hallová (USA 1977, r. Woody Allen)
Jsem velkým fanouškem Woodyho Allena a k tomuto filmu – ač je asi jeho nejprofláklejším – se vracím nejraději. Je to jeho první film, kde se nevěnuje pouze grotesknímu humoru, ale vychází z uvěřitelných postav a pravdivých situací. A ten groteskní humor na tomto podkladě funguje ještě lépe! Je to samozřejmě krásně natočené Gordonem Willisem, dojetí se střídá s absurdními gagy (šňupání kokainu, Marshall McLuhan) a vizuálními fórky (myšlenkové titulky v obraze). Nemůžu se na to přestat koukat.

4. Samuraj (Francie/Itálie 1967, r. Jean-PierreMelville)
Asi nejznámější neo-noir a krásná ukázka mixu americké a evropské kinematografie. Prvky žánru – osamělý hrdina, osudová žena, vyšetřování zločinu, pochmurný svět – jsou přesazeny do pařížského prostředí, rytmus je zpomalen, motivace rozostřeny, atmosféra přenesena až na hranici podivné snovosti. Alain Delon se tak schizofrenicky prochází temnými uličkami a tunely metra, směřuje k temnému konci, ví o tom a ještě občas pokukuje do kamery. Hlavní inspirační zdroj Jarmuschova Ghost Doga a spousty dalších filmů. I třeba Aki Kaurismaki tvrdí, že barevné spektrum svých filmů (vyšisovaná modrá, zelená, šedivá) odkoukal od Melvillea.

5. Kulový Blesk (Československo 1978, r. Ladislav Smoljak)
Největší akce v dějinách stěhování a mamutí kolotoč doktora Radosty! Pokud se rodina dusí, je prostě nutno udělat vše, aby se tento stav změnil! A hlavní postava pana Knotka (Josef Abrhám) ze začátku nechápe, do jak absurdních situací se dostává. Pozvolna do nich ale propadá, občas je v opilosti iniciuje, nakonec bledne a téměř nosí mrtvoly zabalené do koberců. Je to legrace od začátku do konce, neuvěřitelná poezie obyčejných chvil a soubor parádních trapasů. Mrzí mě, že často z toho filmu zůstává jen hláška: „Máte sklep? A mohla bych ho vidět?“ Vůbec to není jen film o hláškách. Je to velmi chytrá satirická komedie, která zkoumá hranice lidské důstojnosti.

6. Taková zvláštní rodinka (USA 2001, r. Wes Anderson)
Považuji se za velkého fanouška Wese Andersona a Parádně pokecal by zřejmě bez jeho vlivu vůbec nevznikl. Jeho nejlepším filmem je zřejmě Život pod vodou, ale k „Tenenbaumovým“ mám největší citový vztah. Je to první film, který jsem od něho viděl, na VHS, s českým dabingem ve 4:3 ořezu, což bylo strašné. Ale stejně ve mně zůstalo hrozně moc posmutnělé atmosféry, absurdního světa, dojemných promluv, pečlivě vybrané hudby, plochého a geometricky přesného záběrování. Wes Anderson je jeden z největších filmařských cinefilů a radost a poučenost z kinematografie přímo vyskakuje z každého jeho záběru.

7. Kalamita (Československo 1981, r. Věra Chytilová)
Velmi těžko se vybírá z filmografie Věry Chytilové. Nejdůslednější a nejrychlejší rýpání do tématu asi předvedla v Panelstory, ale Kalamita je mou čistě citovou volbou. Nerozhodnost, zavalenost a přitom touha konat dobro a být užitečným se ve filmu odráží ve všech jeho složkách. Až od Věry Chytilové jsem se naučil, že toto je tím nejdůležitějším – mít téma, jít až na hranici, prozkoumat ho do posledního významu a veškeré tyto významy tematizovat v každé složce filmové řeči výsledného díla.

Tak co na to říkáte?